Přímořské koupaliště
Piscina das Marés de Leça da Palmeira
Portugalsko celou svojí polovinou hraničí s Atlantickým oceánem. Skalisté útesy i písčité pláže západního cípu Pyrenejského poloostrova jsou však na hony vzdálené od turisty vyhledávaného středomořského prostředí. Na vlastní kůži jsme pocítili chlad Atlantiku, který nás pak provázel několik hodin, co už jsme už byli z vody venku. Nejjednodušším řešením proti těmto šokovým terapiím je vybudovat přímořské koupaliště, kde se může voda v bazénech alespoň trochu ohřát.
Příběh Piscinas das Marés začíná na počátku 60. let minulého století, kdy zastupitelstvo města Matosinhos rozhodlo postavit na mořské promenádě koupaliště a projekt zadalo místnímu inženýrovi, který byl m.j. bratrem Fernando Távory. Ten si dobře uvědomoval, jaký vliv bude mít nová stavba na okolní krajinu a rozhodl ke spolupráci s architektem. Vybral si mladého Álvaro Sizu, který měl v té době za sebou několik úspěšně zvládnutých realizacích rodinných domů na stole další dva významné projekty veřejných staveb: koupaliště Quinta da Conceição v Matosinhos (1958-65) a restauraci Boa Nova (1958-63). Druhý z jmenovaných projektů leží v obdobně dramatickém prostředí vlnami ošlehaných skal asi jen čtvrthodinu chůze po pobřeží. Zkušenosti z tohoto o tři roky staršího projektu pak uplatnil při formování přímořského koupaliště. Zatímco Távorův bratr navrhoval klasický bazén definovaný čtyřmi stěnami, Sizův projekt se snažil využívat stávající terén a zakomponovat skály do vodních nádrží. Jeho projekt by se dal poeticky popsat jednou větou: Jasné linie vytvořené člověkem se vynořují z mořských vod, definují novou vodní hladinu, aby je nakonec pohltily rozeklané skály.
Piscinas das Marés je jednou z nejnavštěvovanějších realizací Álvaro Sizy z období 60. let. Zatímco hosty nedaleké restaurace tvoří během dne převážně architektonické návštěvy (jen za našeho krátkého posezení do interiéru nakoukly dvě výpravy), tak jeho koupaliště slouží hlavně místním. Koupaliště lze velmi lehce přehlédnout. Jednopodlažní vstupní objekt převlékacích kabin a kavárny leží sice těsně vedle dlouhé pobřežní promenády, ale zoxidovaná měděná střecha leží pod úrovní komunikace a svojí barvou navíc splývá s přilehlými bazény. Stavba tak v ničem nebrání výhledům z promenády na moře.
Kvůli nízkému rozpočtu a snaze co nejvíce zachovat okolní krajinu výsledný projekt jen minimálně narušuje stávající terén. V té době neexistovaly topografické průzkumy, a tak Siza trávil na místě spoustu času a pomyslně zasazoval svůj návrh mezi útesy až dospěl ke konečné formě, která vyžadovala jen nepatrné množství odstřelů skal.
Ke koupališti se z promenády vchází po mírné rampě. Návštěvníci se pomalu zanořují mezi hrubé betonové stěny až se jim docela ztratí výhled na moře a zbude jen sluchový vjem. Chladné vstupní betonové stěny se opodál v převlékacích kabinách promění v teplejší dřevo. Oba tyto materiály se dokonalým způsobem doplňují a výrazově jsou si v mnohém podobné. Když pak člověk vyjde se sevření betonových stěn k bazénům, působí na něj skalní masivy daleko teplejším a vlídnějším dojmem než při pohledu ze vzdálené promenády.
V areálu jsou dva bazény - vodní plocha pro dospělé je definována rovnými stěnami a dětský bazén je obehnán zakřivenou zdí. Nízké betonové stěny bazénu pro dospělé po obvodu přecházejí do přírodních skalnatých útvarů. Vodní hladina bazénu opticky splývá s mořským horizontem. Lidský výtvor nenásilně přechází v přírodu. Dětský bazén je situován dál od rozbouřeného pobřeží. Vodní plochu definuje jediná zakřivená stěna. Od zbytku areálu je bazén chráněný mohutnými skalami a betonovým můstkem u vstupu.
Příběh Piscinas das Marés začíná na počátku 60. let minulého století, kdy zastupitelstvo města Matosinhos rozhodlo postavit na mořské promenádě koupaliště a projekt zadalo místnímu inženýrovi, který byl m.j. bratrem Fernando Távory. Ten si dobře uvědomoval, jaký vliv bude mít nová stavba na okolní krajinu a rozhodl ke spolupráci s architektem. Vybral si mladého Álvaro Sizu, který měl v té době za sebou několik úspěšně zvládnutých realizacích rodinných domů na stole další dva významné projekty veřejných staveb: koupaliště Quinta da Conceição v Matosinhos (1958-65) a restauraci Boa Nova (1958-63). Druhý z jmenovaných projektů leží v obdobně dramatickém prostředí vlnami ošlehaných skal asi jen čtvrthodinu chůze po pobřeží. Zkušenosti z tohoto o tři roky staršího projektu pak uplatnil při formování přímořského koupaliště. Zatímco Távorův bratr navrhoval klasický bazén definovaný čtyřmi stěnami, Sizův projekt se snažil využívat stávající terén a zakomponovat skály do vodních nádrží. Jeho projekt by se dal poeticky popsat jednou větou: Jasné linie vytvořené člověkem se vynořují z mořských vod, definují novou vodní hladinu, aby je nakonec pohltily rozeklané skály.
Piscinas das Marés je jednou z nejnavštěvovanějších realizací Álvaro Sizy z období 60. let. Zatímco hosty nedaleké restaurace tvoří během dne převážně architektonické návštěvy (jen za našeho krátkého posezení do interiéru nakoukly dvě výpravy), tak jeho koupaliště slouží hlavně místním. Koupaliště lze velmi lehce přehlédnout. Jednopodlažní vstupní objekt převlékacích kabin a kavárny leží sice těsně vedle dlouhé pobřežní promenády, ale zoxidovaná měděná střecha leží pod úrovní komunikace a svojí barvou navíc splývá s přilehlými bazény. Stavba tak v ničem nebrání výhledům z promenády na moře.
Kvůli nízkému rozpočtu a snaze co nejvíce zachovat okolní krajinu výsledný projekt jen minimálně narušuje stávající terén. V té době neexistovaly topografické průzkumy, a tak Siza trávil na místě spoustu času a pomyslně zasazoval svůj návrh mezi útesy až dospěl ke konečné formě, která vyžadovala jen nepatrné množství odstřelů skal.
Ke koupališti se z promenády vchází po mírné rampě. Návštěvníci se pomalu zanořují mezi hrubé betonové stěny až se jim docela ztratí výhled na moře a zbude jen sluchový vjem. Chladné vstupní betonové stěny se opodál v převlékacích kabinách promění v teplejší dřevo. Oba tyto materiály se dokonalým způsobem doplňují a výrazově jsou si v mnohém podobné. Když pak člověk vyjde se sevření betonových stěn k bazénům, působí na něj skalní masivy daleko teplejším a vlídnějším dojmem než při pohledu ze vzdálené promenády.
V areálu jsou dva bazény - vodní plocha pro dospělé je definována rovnými stěnami a dětský bazén je obehnán zakřivenou zdí. Nízké betonové stěny bazénu pro dospělé po obvodu přecházejí do přírodních skalnatých útvarů. Vodní hladina bazénu opticky splývá s mořským horizontem. Lidský výtvor nenásilně přechází v přírodu. Dětský bazén je situován dál od rozbouřeného pobřeží. Vodní plochu definuje jediná zakřivená stěna. Od zbytku areálu je bazén chráněný mohutnými skalami a betonovým můstkem u vstupu.
0 komentářů
přidat komentář
