Prada Aoyama Epicenter

Další z výplodů marketingového projektu Miucci Prada stojí v tokijské obchodní čtvrti Aoyama. Americký kontinent si zabrala OMA (mimo centrálu v NY), o Evropu s Japonskem se stará H&deM. Ani tak velkorysý klient, který zpočátku poskytl architektům volnou ruku, se nakonec nevyhnul rozčarování a škrtům v plánech. Koolhaasovy vyhlídky na pobočku v San Franciscu pomalu mizí a rozpočet níže recenzovaného japonského obchodu musel nakonec projít zeštíhlovací kůrou.

---

Dóm pro šlapky
Obchod pro Pradu v Tokiu od basilejských architektů Herzog & de Meuron, už není prodejním místem, ale půdou pro potěšení smyslů. Ční z obchodní čtvrti Aoyama jako lesknoucí se ledová kostka se zkosenými hranami. Ve skutečnosti si uvnitř člověk může koupit běžné boty a kabelky.
Krize? Jaká krize? Japonsko se svojí dlouhodobou recesí, která je pro Německo už mnoho měsíců oficiální noční můrou, se nalézá v krizi. Když ji ale člověk začne hledat, tak nepochodí. "Jeďte se podívat za Tokio!", říkají. "Přijďte opět za dva roky, pak to bude opravdu špatné." Japoncům, zdá se podařilo s obdivuhodným umem udržet si nadhled od jejich hospodářského debaklu. Hlavní zásadou toho odstupu je heslo: "pryč od vlastní fyzičnosti". Zatímco si Němci dělají z každého menšího hospodářského zaškobrtnutí tragické sebemrskačské představení a jako první začnou šetřit na jídle a ošacení, Japonci pokládají sebezáchovu na iniciování vlastního potenciálu a spoléhají se na to, že bohatství se dostaví zpátky, když budou dál hojně utrácet.
Módní značka Prada, jedna z nejhlouběji zakotvených firem v mozcích mladých Japonců, toto chování zákazníků, jimž v současnosti vděčí za svoje přežití, převzala tento způsob chování jako plán vlastní strategie. Koncern, do nějž patřily také Helmut Lang, Jil Sander a Church's, se po 11.září, krachu na burze, SARS a překotnému růstu kurzů zadlužil. Obchodovatelnost na burze musela být třikrát odložena a rozkvět, který oděvnictví koncem 90.let vycházel, znatelně zvolnil. Prada se takovém období nezdráhala postavit si v Tokiu senzační nový out-fit od basilejských architektů Herzog & de Meuron, kteří již pro ni postavili americkou centrálu v New Yorku a další dva projekty v Itálii.
Prada-věž je možné vidět již z dálky jak ční nad chaosem nízké obchodní čtvrti Aoyama: lesknoucí se ledová kostka se sraženými střešními rovinami: radikální abstrakce pratvaru domu. H&deM udělali budovu vyšší a štíhlejší než okolní, aby vyšetřili místo na veřejné náměstí dle evropského vzoru. Nedělo se tomu tak z lásky ke kolemjdoucím, ale proto, aby se 2800 čtverečních metrů velká budova mohla vysvobodit od hranic pozemku (mimochodem se na náměstí vejde míň lidí než jich čeká na běžné tokijské autobusové zastávce). Teď stojí na parcele jako osamocená socha, aby mohla být obdivována ze všech stan. V každém projevu, který tato budova vyzařuje, si zároveň protiřečení. Když přijdete ke krystalickému balvanu dostatečně blízko, roztříští se zdánlivě hladká fasáda na drobné průhledné fasety podobné hmyzímu oku. Vnější plášť tvoří stovky skleněných čoček, které jsou částečně vypouklé a jiné vyhloubené do fasády. Vypadá spíš jako kus fólie, která se pokroutila na rozpálené plotně do nepravidelného tvaru. Zatímco jsou všude v Tokiu pověšeny před fasády ohromné videoobrazovky, aby využily tuto vertikální plochu k reklamě, hraje Prada-fasáda se svými analogovými megapixely hru obalení a zabalení, jakou známe ze světa módy při představení svého zboží. Ale namísto toho, jak tomu u běžných Curtainwall fasád bývá, kdy lze přes závěs spatřit nakupující uvnitř, zamotávají zde H&deM toto do pochybností: vidí skrz čočku rybího oka stále ještě to uvnitř nebo neurčité a defragmentované zástupce za něj? Také při obráceném pohledu z obchodu ven na město, se nabízí stejná otázka. Budova "podminovává jakýkoliv pevný a definitivní pohled na svět", oznamují autoři se zdravým patosem.
Řeč odkrývání a halení, promlouvání a odporování si, kterou vyzařuje tato stavba, postihla i samotnou architekturu. Rastr fasády vám nenabízí žádné vodítko o počtu pater, avšak prozrází o konstrukci víc, než by člověk předpokládal. Vnější diagonály, kterým lze na první pohled přiřknout hlavně dekorativní funkci, totiž nesou - společně se štíhlým vertikálním jádrem a třemi horizontálními "rourami" - celou stavbu.
Dovnitř se dá dostat jediným malým otvorem v rastru fasády. Při vstupu všechny pochyby ohledně materiálnosti, které stavba z venku budila, rázem zapomenete. Z dálky působí chladně a nepřístupně, uvnitř však vytváří dech beroucí intimitu. Očividně se jedná o klasický případ milostného svádění, který stavba všemi uměleckými prostředky praktikuje. Vše začíná už při vstupu v přízemí, které je (podobně jako všechny ostatní patra) prost pravých úhlů. Začíná se tu spirálovitá cesta přes šest podlaží do vyhloubených slepých uliček (šatny a VIP místnosti), v nichž se člověk cítí jako v nitru dekadentní soukromé jachty. Vnitřní vybavení navrhli Herzog & de Meuron sami až po pověstný vypínač světel, a jak je pro jejich tvorbu obvyklé vše v nejvyšší kvalitě. Forma vycházela z oblin a diagonál hlavní formy. Nejšťavnatější jsou však použité materiály. Vždy velcí badatelé na poli materiálů, mohli H&deM ve službách Prady experimentovat svobodněji než kdykoli předtím. A tak po zraku pracují s dalším smyslem zákazníků, který je pro vnímání módy velmi důležitý, a tím je hmat. Koberec s vysokým vláknem je nejběžnějším prvkem toho "parkuru" haptických stimulů. Následují lavice z klížených vloček z pěnové hmoty, rozevírající se lampy se silikonovým stínítkem, vitríny ze sklolaminátu připomínající jídelní podnosy v letadlech, zdrsnělé dubové fošny a kůží potažené věšáky na kabáty. Na skladiště, které je odděleno od hlavní hmoty, jsou dokonce našity mechové rohože.
H&dMs Prada-Sensorama představuje do prostředí, kdy mramor, zrcadla a drahé dřeviny ztratily řáděním inflace na své hodnotě, novou tvrdou měnu luxusu a exklusivity. Může jí být materiál, mohou jimi být informace: hravý přímo z Teletubbies převzatý "šnorchl", který vám dovolí přistup k "Prada-archívu", nebo přímo ironický základní odstín budovy.
Důvod je jasný: vedlejší cestou obrazů a diskuse, které ohrožují značku, umdlévající zájmem publika a banalita přítomnosti inflace. Pokud by to někdo učinil se šaty, ohrozil by tuto změnu. Z této rozvahy vycházel již první z nových "Epicenter-Stores" od Rema Koolhaase v New Yorku. Zatímco ten v SoHo koketoval s perfektně zinscenovanou nedokončeností, křehkostí a baráčnickou chudobou (přesto stojící 40 milionů dolarů), H&deM trvají na kráse jako strategii pro přežití: pro zákazníky, značku i pro stavbu v zemi rozhazovačných výškových budov samotnou: "krása zaručí trvalost", přidává Jacques Harzog jako devizu.
Zatímco Koolhaas předvádí intelektuální gymnastiku, H&deM vybízí zákazníky lenošit na kobercích jako Barbarella. Zatímco jsou zákazníci v SoHo klopýtajícími aktéry dekonstruktivistického příběhu, mohou si Japonci na náměstíčku, vyhlídkových plošinách a jeskyních od H&deM - prosklené říši smyslů - šaty nejen vyzkoušet, ale bez naléhání ke koupi také zkoušet a vnímat tři druhy perverzí, jejichž modus operandi oblékání, převlékání a vysvlékání jsou: exhibicionismus, voyerismus a fetišismus. V nejlepším smyslu jde však spíš o architekturu než amorální institut.