Parco della Musica
Římští filharmonici (Accademia Nazionale di Santa Cecilia) museli dlouhá desetiletí zkoušet v provizoriích. Původně sídlili v prostorách připomínajících vznešené antické časy, ale s nevyhovující akustikou. Od roku 1908, kdy bylo na pozemku Augustova mauzolea otevřeno Augusteo, už mohli hrát v prostorách zhruba odpovídajících parametrům koncertní síně. V roce 1936 se však Mussoliniho fašistická vláda rozhodla (spíš z ideologických než z historicko-vědeckých důvodů) odrýt zbytky mauzolea a filharmonici se museli odstěhovat do Teatro Adriano a později do Teatro Argentina. Dalším dočasným útočištěm byl vatikánský sál z padesátých let na Via Conciliazione.
Konec všem provizoriím mělo učinit usnesení z roku 1993, které rozhodlo o vybudování nového koncertního sálu. Místem měl být nevyužívaný pozemek na severozápadním okraji města. O rok později (mezitím na radnici přešla moc z Franca Carrary na Francesca Rutelliho) proběhla mezi vyzvanými architekty soutěž, ve které zvítězil Renzo Piano. V roce 1995 se začalo s výkopy, ale brzy nato došlo k přerušení; během zemních prací byly odhaleny zbytky římské usedlosti. Následovaly roky archeologického průzkumu a úprav konceptu. Upravený projekt se realizoval mezi lety 1998-2002 a z důvodů neplánovaného růstu nákladů a sporům se stavebními firmami se jeho rozpočet vyšplhal na 150 milionů Euro.
Krátce před Vánocemi 2002 byla otevřena poslední část Parco della musica. Tři dominantní hmoty koncertních sálů si od místních okamžitě vysloužily přezdívku Skarabeus. Ony z venku skutečně vypadají jako tři předimenzovaní brouci - vzájemně k sobě natočení o devadesát stupňů, dřepící v půlkruhu kolem centrálního amfiteátru - nalevo od něj, přeneseně na devítce ciferníku hodin, stojí velký sál, na poledni střední a vpravo nejmenší, mezi nimi jsou odkryty archeologické zbytky a vystaveny cenné hudební nástroje ze sbírek Santa Cecilia. Tyto tři sály obíhá foyer. Z pohledu ciferníku se do areálu vstupuje z polohy číslice čtyři, kde se také nachází velká správní budova s vedením, archivem Santa Cecilia s bohatou knihovnou a mediatékou, restaurací, kavárnou, pokladnou a knihkupectvím. Vnější okruh tvoří dvě do země zapuštěná poschodí obsahující šatny a pět zkušeben různých velikostí.
Vše je tu světlé, přívětivé a klidné - oázou klidu a vědomě utvářených zvuků uprostřed hlučného města. Areál leží v zahradě, která však ještě musí být dokončena a také povyrůst. Díky světlému travertinu na podlahách, režnému zdivu a klenoucím se dřevěným střechám člověku zdálky připomíná Festspielhaus v Bayreuthu. Olověné střechy sálů upomínají na kupole v tomto ‘věčném městě‘, které jsou zhotoveny ze stejného materiálu. Navíc slouží k dokonalému odstínění nežádoucího signálu k mobilním telefonům. Centrální napůl zapuštěné náměstí slouží v letních měsících jako amfiteátr (3000 diváků) k pořádání od slavností až po rokové koncerty.
Z foyeru se člověk pomocí schodišť nebo výtahů dostane do tří sálů, ve kterých byly použity stejné materiály. Svojí velikostí a vnitřním vybavením jsou však odlišné. Neobyčejná «Sala Santa Cecilia» se svými 2756 místy čerpá z akustiky berlínské filharmonie od Hanse Scharouna. Nad přízemím jsou uspořádány balkóny různých velikostí; vinou se kolem celého sálu i orchestřiště - a ze všech míst by měl být akustický zážitek stejně dobrý. Rozhodujícím prvkem interiéru je zářivě červená barva sedadel a teple hnědá americká třešeň použitá k obkladu stropu. Klenuté prvky ze sádry na pompejsky červených stěnách vznikly podle návrhu německého akustika Helmuta A. Müllera. Na otázku, že v sále chybí varhany, mladý průvodce odpovídá, že jich je dost v okolních kostelech.
K «Parco della musica» patří ještě dva menší sály. Zvláštností pravoúhlé «Sala Giuseppe Sinopoli» se 1273 sedadly je naprosto mobilní uspořádání židlí. Sál upomíná na IRCAM v Paříži s tou jedinou výjimkou, že je akustika římského sálu pevně daná. Variabilní akustiku nabízí až nejmenší sál pro 750 diváků, kde jsou však sedadla opět přimontována pevně k podlaze. Pro komorní hudbu je tento prostor suchopárný a tvrdý. Hodí se spíš pro experimentální hudební scény, neboť jako jediný nabízí nastavitelné jeviště, oponu a otevření orchestřiště.
Areál postupem času ožívá. Z centra navádí automobily nespočet směrových ukazatelů, pohodlně sem vede tramvajová linka, přesto není auditorium nějak velmi známé. O víkendech sem každou půlhodinu proudí hloučky turistů zajímajících se o prohlídku. Před pokladnou stojí dlouhé fronty. Rychle vyprodané koncerty. Tlačenice v obchodech s knihami, notami a hudebními nosiči. Čilý ruch v kavárně a o poznání menší v přestylizované restauraci, ve které si host může kromě jídla koupit také domů talíře a podobně.
«Parco della musica» je ambiciózním projektem, který měl Římu přinést dlouho očekávaný koncertní sál a povznést město na jemu příslušnou evropskou úroveň. Současně má vyjadřovat svoje zaměření na hudbu a zejména instrumentální hudbu. Areál ze 70% využívá Luciano Berio, prezident Accademia Nazionale di Santa Cecilia, a jeho orchestr. Jen pár týdnů po otevření nového auditoria se zvýšil počet předplatitelů o deset procent. Část, kterou Santa Cecilia nevyužívá, má na starosti městem řízený spolek «Musica per Roma» s velmi pestrým programem aktivit.
Nové auditorium není postaveno (jak je tomu u berlínské filharmonie nebo sálu v Lucernu od Jeana Nouvela a Russella Johnson) na oddělování hlasů, ale na starém míšení zvuků. Renzo Pianovi to připadlo tak nádherné, že si přál místnost pro komorní hudbu, ale velmi brzy narazil na hranice vnímatelnosti. Možná je to jen otázka jemného akustické nastavení nebo také samotného projektu.
Konec všem provizoriím mělo učinit usnesení z roku 1993, které rozhodlo o vybudování nového koncertního sálu. Místem měl být nevyužívaný pozemek na severozápadním okraji města. O rok později (mezitím na radnici přešla moc z Franca Carrary na Francesca Rutelliho) proběhla mezi vyzvanými architekty soutěž, ve které zvítězil Renzo Piano. V roce 1995 se začalo s výkopy, ale brzy nato došlo k přerušení; během zemních prací byly odhaleny zbytky římské usedlosti. Následovaly roky archeologického průzkumu a úprav konceptu. Upravený projekt se realizoval mezi lety 1998-2002 a z důvodů neplánovaného růstu nákladů a sporům se stavebními firmami se jeho rozpočet vyšplhal na 150 milionů Euro.
Krátce před Vánocemi 2002 byla otevřena poslední část Parco della musica. Tři dominantní hmoty koncertních sálů si od místních okamžitě vysloužily přezdívku Skarabeus. Ony z venku skutečně vypadají jako tři předimenzovaní brouci - vzájemně k sobě natočení o devadesát stupňů, dřepící v půlkruhu kolem centrálního amfiteátru - nalevo od něj, přeneseně na devítce ciferníku hodin, stojí velký sál, na poledni střední a vpravo nejmenší, mezi nimi jsou odkryty archeologické zbytky a vystaveny cenné hudební nástroje ze sbírek Santa Cecilia. Tyto tři sály obíhá foyer. Z pohledu ciferníku se do areálu vstupuje z polohy číslice čtyři, kde se také nachází velká správní budova s vedením, archivem Santa Cecilia s bohatou knihovnou a mediatékou, restaurací, kavárnou, pokladnou a knihkupectvím. Vnější okruh tvoří dvě do země zapuštěná poschodí obsahující šatny a pět zkušeben různých velikostí.
Vše je tu světlé, přívětivé a klidné - oázou klidu a vědomě utvářených zvuků uprostřed hlučného města. Areál leží v zahradě, která však ještě musí být dokončena a také povyrůst. Díky světlému travertinu na podlahách, režnému zdivu a klenoucím se dřevěným střechám člověku zdálky připomíná Festspielhaus v Bayreuthu. Olověné střechy sálů upomínají na kupole v tomto ‘věčném městě‘, které jsou zhotoveny ze stejného materiálu. Navíc slouží k dokonalému odstínění nežádoucího signálu k mobilním telefonům. Centrální napůl zapuštěné náměstí slouží v letních měsících jako amfiteátr (3000 diváků) k pořádání od slavností až po rokové koncerty.
Z foyeru se člověk pomocí schodišť nebo výtahů dostane do tří sálů, ve kterých byly použity stejné materiály. Svojí velikostí a vnitřním vybavením jsou však odlišné. Neobyčejná «Sala Santa Cecilia» se svými 2756 místy čerpá z akustiky berlínské filharmonie od Hanse Scharouna. Nad přízemím jsou uspořádány balkóny různých velikostí; vinou se kolem celého sálu i orchestřiště - a ze všech míst by měl být akustický zážitek stejně dobrý. Rozhodujícím prvkem interiéru je zářivě červená barva sedadel a teple hnědá americká třešeň použitá k obkladu stropu. Klenuté prvky ze sádry na pompejsky červených stěnách vznikly podle návrhu německého akustika Helmuta A. Müllera. Na otázku, že v sále chybí varhany, mladý průvodce odpovídá, že jich je dost v okolních kostelech.
K «Parco della musica» patří ještě dva menší sály. Zvláštností pravoúhlé «Sala Giuseppe Sinopoli» se 1273 sedadly je naprosto mobilní uspořádání židlí. Sál upomíná na IRCAM v Paříži s tou jedinou výjimkou, že je akustika římského sálu pevně daná. Variabilní akustiku nabízí až nejmenší sál pro 750 diváků, kde jsou však sedadla opět přimontována pevně k podlaze. Pro komorní hudbu je tento prostor suchopárný a tvrdý. Hodí se spíš pro experimentální hudební scény, neboť jako jediný nabízí nastavitelné jeviště, oponu a otevření orchestřiště.
Areál postupem času ožívá. Z centra navádí automobily nespočet směrových ukazatelů, pohodlně sem vede tramvajová linka, přesto není auditorium nějak velmi známé. O víkendech sem každou půlhodinu proudí hloučky turistů zajímajících se o prohlídku. Před pokladnou stojí dlouhé fronty. Rychle vyprodané koncerty. Tlačenice v obchodech s knihami, notami a hudebními nosiči. Čilý ruch v kavárně a o poznání menší v přestylizované restauraci, ve které si host může kromě jídla koupit také domů talíře a podobně.
«Parco della musica» je ambiciózním projektem, který měl Římu přinést dlouho očekávaný koncertní sál a povznést město na jemu příslušnou evropskou úroveň. Současně má vyjadřovat svoje zaměření na hudbu a zejména instrumentální hudbu. Areál ze 70% využívá Luciano Berio, prezident Accademia Nazionale di Santa Cecilia, a jeho orchestr. Jen pár týdnů po otevření nového auditoria se zvýšil počet předplatitelů o deset procent. Část, kterou Santa Cecilia nevyužívá, má na starosti městem řízený spolek «Musica per Roma» s velmi pestrým programem aktivit.
Nové auditorium není postaveno (jak je tomu u berlínské filharmonie nebo sálu v Lucernu od Jeana Nouvela a Russella Johnson) na oddělování hlasů, ale na starém míšení zvuků. Renzo Pianovi to připadlo tak nádherné, že si přál místnost pro komorní hudbu, ale velmi brzy narazil na hranice vnímatelnosti. Možná je to jen otázka jemného akustické nastavení nebo také samotného projektu.
informace čerpány z NZZ, 19.02.2003
1 komentář
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
Thank you
leminh hoang
17.03.07 08:06
zobrazit všechny komentáře
