Olympijský komplex
Spolková republika Německo byla vybrána jako pořadatel 20. letních olympijských her. Za místo konání byl zvolen Mnichov, metropole Bavorska. Po 36 letech tak plál olympijský oheň opět v zemi, která zneužila olympiády k propagaci nejstrašnější ideologie na světě. Tohoto stínu si byli vědomi politici a především porota architektonické soutěže na řešení nového sportovního areálu. Chybělo však jen velmi málo a dnes mohly stát v Mnichově konvenční sportoviště, jejichž koncepty se víceméně blížily dobovému standardu. Zásluhou Egona Eiermanna, předsedy poroty, a mnoha hlasů vlivných politiků však pověření k realizaci získal pětačtyřicetiletý Günter Behnisch. Jeho projekt se stal symbolem transformačních procesů v Západním Německu v 60. letech 20. století.
Behnischův koncept stanových střešních konstrukcí, které přirozeně a nenásilně tmelily všechna sportoviště v jeden harmonický komplex, nebyl novátorský. Lanové konstrukce takového rozsahu totiž již v roce 1967 použil Behnischův kolega Rolf Gutbrod na Expu '67 v Montrealu. Za autora těchto konstrukcí však musíme 100% považovat německého konstruktéra a statika Freie Otta. Stanové konstrukce byly v tehdejší době konstruktérských výkonů v architektuře národním pokladem Německa.
Jako motto mnichovské olympiády byly zvoleny: "Olympijské hry v přírodním prostředí, s krátkými vazbami; festival múz a sportu". Aby tuto myšlenku pořadatelského výboru v čele s Willi Daumem Günter Behnisch uspokojil, spojil se s již zmiňovaným mistrem plochých konstrukcí - inženýrem Freiem Ottem, se zahradním architektem Güntherem Grzimekem a s grafickým designérem Otlem Aicherem. Olympijský komplex v Mnichově je tedy skutečnou týmovou prací.
Lokalita na periferii Mnichova nabízela velký potenciál. Behnischův tým přemodeloval haldy stavební suti, která sem byla po skončení války z nálety zdecimovaného Mnichova navážena, do podoby zelených kopců. Původní nezajímavý Nymphenburský kanál byl prohlouben a rozšířen do příjemné podoby menšího jezera. Celým parkem je protkána transparentní ocelovo-perspexová střecha, která zastřešuje sportoviště i navazující veřejné prostory. Areálu vévodí 290 metrů vysoká televizní věž. Prostředí vskutku šité na míru "pokojným a šťastným hrám", o nichž snili mnichovští radní.
Největší stavbou v areálu je Olympijský stadion. Stanová střecha zakrývá většinu jeho hlediště a chrání diváky před deštěm. Sofistikovaná nosná konstrukce budí i po 30 letech nebývalý obdiv. Její pozorování je požitkem, snad pro z přírody pocházející inspiraci Freie Otta. Tato kontroverzní nosná struktura nebyla již brzy spojována jen s Mnichovem, nýbrž s celým Západním Německem formujícím se do podoby moderního demokratického státu. Nezbývá než smeknout…
Behnischův koncept stanových střešních konstrukcí, které přirozeně a nenásilně tmelily všechna sportoviště v jeden harmonický komplex, nebyl novátorský. Lanové konstrukce takového rozsahu totiž již v roce 1967 použil Behnischův kolega Rolf Gutbrod na Expu '67 v Montrealu. Za autora těchto konstrukcí však musíme 100% považovat německého konstruktéra a statika Freie Otta. Stanové konstrukce byly v tehdejší době konstruktérských výkonů v architektuře národním pokladem Německa.
Jako motto mnichovské olympiády byly zvoleny: "Olympijské hry v přírodním prostředí, s krátkými vazbami; festival múz a sportu". Aby tuto myšlenku pořadatelského výboru v čele s Willi Daumem Günter Behnisch uspokojil, spojil se s již zmiňovaným mistrem plochých konstrukcí - inženýrem Freiem Ottem, se zahradním architektem Güntherem Grzimekem a s grafickým designérem Otlem Aicherem. Olympijský komplex v Mnichově je tedy skutečnou týmovou prací.
Lokalita na periferii Mnichova nabízela velký potenciál. Behnischův tým přemodeloval haldy stavební suti, která sem byla po skončení války z nálety zdecimovaného Mnichova navážena, do podoby zelených kopců. Původní nezajímavý Nymphenburský kanál byl prohlouben a rozšířen do příjemné podoby menšího jezera. Celým parkem je protkána transparentní ocelovo-perspexová střecha, která zastřešuje sportoviště i navazující veřejné prostory. Areálu vévodí 290 metrů vysoká televizní věž. Prostředí vskutku šité na míru "pokojným a šťastným hrám", o nichž snili mnichovští radní.
Největší stavbou v areálu je Olympijský stadion. Stanová střecha zakrývá většinu jeho hlediště a chrání diváky před deštěm. Sofistikovaná nosná konstrukce budí i po 30 letech nebývalý obdiv. Její pozorování je požitkem, snad pro z přírody pocházející inspiraci Freie Otta. Tato kontroverzní nosná struktura nebyla již brzy spojována jen s Mnichovem, nýbrž s celým Západním Německem formujícím se do podoby moderního demokratického státu. Nezbývá než smeknout…
0 komentářů
přidat komentář
