Olympijské haly

„Nevěřím, že by regionalismus představoval výraz vyjadřování, které bylo tradičně uplatňováno v některé určité oblasti. Tímto způsobem však postupují mnozí regionalisté, ale podle mě je chybou předpokládat, že by pouhá existence krajových rozdílů mohla vyvolat tvořivou energii. Věřím, že regionalismus může vést k nějakému výsledku, ale jen pokud má region svoje vlastní vnitřní střety a komplikace spojené s tvůrčí činností usilující překonat místní tradice. Jsem přesvědčen, že tradici nelze uchovat ani převést do tvůrčího impulsu. Kreativní činnost je vyjádřením naší doby ve spojení technologie a humanity. Úlohou tradice je být katalyzátorem, který podpoří chemickou reakci, ale na závěr není ve výsledku vůbec patrný. Tradice se samozřejmě může podílet na procesu tvorby, ale sama nemůže být tvůrčí silou.“

„My japonští architekti, kteří jsme v naší snaze vyřešit problémy, jimž čelí moderní Japonsko, věnovali hodně pozornosti japonským tradicím a nakonec jsme dospěli do bodu, který jsem usilovně hledal, abych jej mohl objasnit. Jestliže lze v mých pracích nebo stavbách mé generace odhalit stopy tradice, pak naše tvůrčí síly nebyly v nejlepším rozpoložení a my jsme stále v zápalu rozvoje tvořivosti. Všemožně usiluji, aby moje stavby nenesly označení 'tradiční'.”

Olympijské stadiony v Tokiu lze společně s několika málo dalšími projekty považovat za vyvrcholení Tengeho kariéry. Sportovní areál pro potřeby 18. letních olympijských her se nachází v jednom z největší parků v centrální části Tokia. Přírodní kontext Tangemu posloužil k přirozenému začlenění objektů do krajiny. Projekt plavecké haly tvoří dva vzájemně posunuté půlkruhy, které na obou konkávních stranách se nachází vstupy. Zakřivený tvar střechy slouží k tomu, aby stavba lépe odolávala větru, který v této oblasti může dosahovat až síly hurikánu. Elegantní křivky zavěšených kabelů, střešních rovin i betonových základů působí jako jeden celek vyrůstající ze země. Menší pavilon, kam se vejde přibližně 5300 diváků byl využíván ke komornějším událostem, zatímco velká hala pro 10500 diváků sloužila k pořádání plaveckých a skokanských soutěží. Později se halu podařilo přebudovat, aby mohla hostit basketbalová utkání, zápasy v ledním hokeji nebo hudební koncerty.
U Tangeho návrhu lze najít vliv Le Corbusierova pavilonu pro firmu Philips či hokejového stadionu Yale University od Eero Sasaaarinena. Tange se intenzivně zabýval možnostmi lanových konstrukcí. Podobně jako u Saarinenova hokejového stadionu se i zde využívá páteřní konstrukce, z níž se odvíjí celá střecha. Mezi dvojici mohutných betonových pilastrů jsou napnuta dvě ocelová lana (každé o celkovém průměru 13 palců), která jsou následně ukotvena do betonových patek. Zavěšená střešní konstrukce se podobá stanovým plachtám. Řada předpjatých kabelů zavěšených na dvojici hlavních lan definuje společně s betonovou konstrukcí základnu tělocvičny a nezbytné tribuny uvnitř stadionu. Výsledkem je symetrická zavěšená konstrukce, která elegantně splývá z páteřní osy. Plynulé tvary a minimalistické povrchy ve výsledků působí jako přehozená látka. Pavilony jsou příkladným spojením japonské architektonické estetiky a západního modernistického způsobu navrhování. Výsledná střecha může v abstraktní poloze připomínat japonskou pagodu.
Po dokončení představoval tokijský národní stadion největší zavěšenou střechu na světě. Dynamika střechy a její konstrukční expresionismus vytvořili ze stadionu jednu z ikon poválečné japonské architektury, která je dodnes jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů v Tokiu.