Obchodní a průmyslová komora

Architektura bude vždy otázkou peněz a s nimi spojených možností. Některé architektonické vzory se tedy stanou nedosažitelnými jen z vlivu své podstaty a bez ohledu na schopnosti lidí, kteří se jim snaží vyrovnat ve skromnějších podmínkách. Není důvod se předem podceňovat, protože v architektuře jde především o vytvoření určitého nadhledu nad tvůrčím problémem, který by výsledek dokázal obhájit i v delším časovém horizontu. Výhodné je pro zhodnocení vlastní pozice někdy posoudit i alternativní "souběžný" výklad reality v architektonicky srovnatelném prostředí, které se na první pohled nemusí jevit jako architektonické centrum.
Možnost srovnání nabízí například Slovinsko. Se slovinskou architekturou bylo možné se seznámit v Česku nedávno. Publikovaný výběr v rámci kontextu čísla představil výběr vázaný názorově na architekturu Rakouska a Švýcarska. Vliv Rakouska na slovinskou architekturu byl ale významný především v 80. letech, a to především vazbou na ve Vídni působícího architekta B. Podreccu. Slovinská architektura ve skutečnosti nemá tak jednostrannou tvůrčí vazbu. Je to patrné z prací lublaňského ateliéru Sadar a Vuga architekti, které jde zařadit do širšího "neregionálního" architektonického proudu.
Vliv na práci ateliéru mají nepochybně i mezinárodní zkušenost a kontakty architektů s anglosaskou oblastí která dává možnost promítnout do jejich projektů širší souvislosti a způsob myšlení nesvázaný jen s místem jejich působení.
Zatím rozhodující stavbou, která vzbudila širší mezinárodní pozornost, je budova Obchodní a průmyslové komory v Lublani. Byla navržena v roce 1996 a dokončena 1999. Budova je řešena ve dvou částech. Jednu tvoří kanceláře, druhou veřejné prostory, jako knihovna, galerie, učebny, restaurant. Aby architekti zvýšili hustotu využití plochy, rozhodli se nerozvíjet veřejné prostory horizontálně v úrovni prvního podlaží, ale vertikálně do celé výšky budovy. Tento princip jim umožnil vytvořit náměstí před domem. Stavba získala návrhem náměstí další dimenzi. Budova vyvolává na první pohled dojem, že je domem dvou tváří. Někomu by se tedy z tohoto pohledu mohlo zdát, že je problematická. Zdánlivý problém by nemusel být tak patrný, kdyby stavba měla vyšší a kompaktnější okolí. Uprostřed kompaktní zástavby by " význam" volného místa - náměstí, které architekti vytvořili před budovou, více vynikl. Vlastní okolí stavby není od objektu obchodní komory odtržené, a proto je zapotřebí je vnímat v souvislosti se stavbou. Právě okolní prostor dává objektu jiný výklad než prvoplánové konstatování o dvou tvářích domu. Dům můžeme vnímat také tak, že začíná již na hraně ulice, nad prostorem náměstí, ve vzduchu nad klidnou hladkou plochou. Prostor nad náměstím je nezastavěná, a přesto nehmotná součást domu, definovaná významem své funkce. Budova je pod vlivem této skutečnosti výrazně otevřenější ke svému vnějšku, tedy přesněji, otevřenější především ke svému čelu. Pokud by budova měla celý plášť rovnoměrný a klidný, demonstrovala by také svojí uzavřeností - v dnešní době dost problematicky a zřejmě i nereálně - určitou nadřazenost společenské funkce instituce. Snaha po otevření průčelí zasáhla podstatně do architektury domu. Čelní fronta je značně dramatická. Její hmotová narušenost významně určuje "místo" propojení stavby s objemem "vzduchu" nad náměstím. Náměstí není pouhou volnou plochou, ale stalo se místem s vlastním uspořádáním. Limituje veřejný prostor, sloužící k pořádání různých akcí organizovaných městem Lublaní. Náměstí před domem dostalo vlastní funkci, nemá ale stabilní mobiliář, který by rušil svojí popisností abstraktní prázdnotu místa. Prázdnota je v noci vyplněna světelnými efekty z osvětlení v úrovni plochy náměstí nebo z osvětlení budovy. Náměstí má také svoji konkrétní "funkční" prázdnotu spojenou s významem a provozem domu. Vyprázdnění náměstí zdůrazňuje odchylku areálu od uliční čáry Dimičevovy třídy a dává objektu také klid, využitelný pro reprezentativní předjezd k hlavnímu vstupu.
Hmota domu je složena ze dvou přibližně stejných částí daných provozním uspořádáním. Do klidného bloku srovnaná část s kancelářemi je odvrácená od ulice. Naopak část veřejná je sestavena z netypických ploch. Ty se mění v každém podlaží podle požadavků provozu. Obě části se prolínají a spojují v pružně tvarované vertikální hale. Také hala mění v každém podlaží svou velikost. Její rozměry jsou dány vztahem plochy mezi oběma funkčními sekcemi (kancelářskou a veřejnou) v různých výškových úrovních. Hala je centrálním místem domu. Její nestatičnost a měnící se objem dávají nahodilým návštěvníkům i stálým uživatelům pocit vizuálního představení.
Prostorová organizace je výsledkem především ekonomické strategie autorů, usilujících splnit úsporně provozní požadavky. V druhém, a nezanedbatelném plánu domu dala řešení i významné "performanční" kvality demonstrované "světelným" životem objektu, vnímatelným především za rozbřesku nebo za soumraku. Průčelí stavby a prostor náměstí se díky záměru architektů staly svébytným výtvarným prvkem. Jednotlivé hranoly čelní části je možné chápat jako vyskládané krabice se zbožím. Při troše nadsázky je možné v nich vidět výtvarnou sestavu obdobnou Dan Flavinovým sestavám neonových trubic. Flavinovy trubice, vytvářené od 60. let, představovaly extrakci uměleckého díla redukovanou na obsah barevného plynu v kompozicích z průmyslového sériového výrobku. Prvky provozního - výtvarně kontejnerového systému použitého na budově Obchodní a průmyslové komory se mění v situační instalaci obdobně, jako své trubice koncipoval a jak o nich mluvil Dan Flavin. Elektrické světlo se stává nástrojem vytvoření obrazu budovy a dává představu o jejích funkcích. Světlo a uspořádání domu dělají z objektu megastore, a to hned ze dvou úhlů pohledu. Jako megastore můžeme chápat dům velmi pragmaticky. Je objektem, kde se přerozděluje obchodní kapitál. Dům je možné vnímat jako megastore i z pohledu konzumního. Nabízí spotřebu své vizuální nabídky.

---

V červnu 1996 podepsalo Slovinsko dohodu o přidružení k Evropské unii a měsíc nato vznikla  architektonická kancelář SVA. Spíš než politické okolnosti za to mohlo vítězství v soutěži na Obchodní a průmyslovou komoru v Lublani. Zakládající dvojicí byli Jurij Sadar, který do té doby působil třetím na lublaňské fakultě architektury jako profesorský asistent, a Boštjan Vuga, který rok předtím promoval na londýnské AA. Oba architekti společně pracovali již od roku 1992, ale teprve první vyhraná soutěž byla startovací impulzem pro vznik dnes asi nejznámější slovinské kanceláře.  
Od rozpadu Jugoslávie v roce 1991 a následném uznání Slovinska v zahraničí, představuje pro zemi
další důležitý milník rok 1996, kdy byla úspěšně dokončena transformace od plánovaného hospodářství k tržní ekonomice. Současně vznikla poptávka po nových institucích, které by čerstvě zrozenou republiku v zahraničí dostatečně reprezentovaly. Do budovy Obchodní a průmyslové komory se měla nastěhovat řada různých institucí, které byly doposud roztroušeny po celé Lublani. Efektivním sjednocením mohla vzniknout moderní instituce, na niž jsou napojeny poloveřejné prostory fungující také jako malé kongresové centrum. Prostorové uspořádání nového sídla obchodní komory architekti přirovnali v ekonomické žargonu k 'mega-store' – nabízejícímu na jednom místě širokou paletu služeb. Stavební náplň je vtěsnána do svislé kompaktní formy, což umožnilo intenzivnější vztahy mezi jednotlivými částmi domu i různými funkcemi. Jasné programové navázání na konstrukci pomohlo urychlit výstavbu. Výsledkem racionalizace stavba nespotřebovala cely pozemku, ale jen jeho zadní část, zatímco přední polovina parcely slouží jako veřejné náměstí. Místo toho, aby zaměstnancům sloužila ke společenskému setkávání jedna velká část, jsou tyto oddechové prostory rozmístěny do několika menších částí na více úrovních. Z těchto mikroprostorů vznikla jedna kontinuální vertikální hala. Tento prostor však není prostorem osově rozdělen ani typickým atriem, ale spíše spojovacím článkem mezi pravidelným blokem severních kanceláří a šesti rozehranými kontejnery naplněnými poloveřejnou funkcí obrácených směrem k jihu. Vertikální hala prochází napříč všemi patry budovy. Odehrávají se v ní všechny důležité aktivity. Nevyplněné rámy seskupených kontejnerů a velkoformátové zasklení ulehčuje pronikání pohledů z venkovního náměstí do samého centra stavby. Kromě zlepšení vertikální komunikace uvnitř stavby se tak architektům podařilo úspěšně navázat oboustranný vztah mezi veřejností a zaměstnanci.
Od dokončení projektu se 'mega-store' daří dokonale naplňovat myšlenku obchodního centra, které se brzy stalo ikonou 'nového' Slovinska. Z budovy se stal symbol reprezentující nejen určitou instituci, ale také přístup státu k zadávání veřejných zakázek a jeho důvěru v moderní architekturu. Za tuto stavbu získali Sadar s Vugou v roce 1999 významnou Piranesiho cenu.