Městské muzeum Ahmedabad
Zajímavý komentář k Le Corbusierovu muzeu města Ahmedabadu zazněl před více jak čtyřiceti lety v Berlíně, kde se Oswald Mathias Ungers, jeden z nejvýznamnějších poválečných německých architektů, během svého přednáškového cyklu zmínil o této právě dokončované stavbě. Jeho slova se z velké části zakládala na interpretaci výkresů, poněvadž celý komplex ještě nebyl dostavěn, a také bohaté představivosti jak bude muzeum vypadat, až se podaří naplnit koncept s vodními a popínavými rostlinami. My dnes po půlstoletí již bohužel víme, že se nepodařilo dokončit areál muzea se všemi plánovanými přístavbami. Stejně tak se nepodařil „poetický experiment“ s vegetací a většina z 45 bazénů dnes zeje prázdnotou. Tyto nezdary však neubírají na myšlence donekonečna se rozvíjejícího muzea, která byla zopakována v několika pozdějších Cobusierových projektech.
Muzeum je založeno na čtvercovém půdorysu o hraně 50 metrů. Celé spočívá ve vzduchu na sloupovém rastru 7 x 7 metrů a vchází se do něj po dvouramenné rampě ležící ve vnitřním otevřeném atriu. Rampa pak dále pokračuje na střechu, kde Corbusier zamýšlel překrásnou zahradu, kterou by tvořilo 45 bazénů. Aby se zamezilo jejich rychlému vysychání, měl být každý z bazénů o ploše 50 m² (40 centimetrů hlubokých) hustě osázený vegetací.
Myšlenka zahrady volně plovoucích rostlin se zrodila roku 1930 u princezny Polignac v Paříži. Profesor Forneau (ředitel Pasteurova institutu v Paříži) během rozhovoru s Le Corbusierem a básnířkou komtesou de Noailles poznamenal: „Le Corbusiere, se čtyřmi centimetry vody na parketu tohoto salónu a jistým přípravkem bych zde mohl nechat vyrůst rajčata veliká jako melouny.“ Le Corbusier tenkrát odpověděl: „Děkuji mnohokrát, pane profesore, moje přání nejsou tak vzletná.“ O dvacet let později si Le Corbusier při projektování muzea v Ahmedabadu vzpomněl na tento rozhovor a navštívil Pasteurův institut. Profesor Forneau mezitím zemřel, ale tato významná instituce mu poskytla speciální práškové hnojivo, které způsobuje enormní růst nezávisle na přírodním cyklu rostlin. V současnosti jsou bazény na střeše muzea v Ahmedabadu vypuštěny a nemá v nich co růst. Stejně tak jsou prázdné betonové květináče lemující spodní část stavby, z nichž měly šplhat popínavé rostliny.
Muzeum v Ahmedabadu (Le Corbusier)
Muzeum bylo navrženo jako nejdůležitější část kulturního centra a je zamýšleno pro krátkodobé výstavy se zcela rozdílným zaměřením. Kromě velké haly pro krátkodobé výstavy byly vyprojektovány také prostory pro přírodopisné, antropologické a archeologické sbírky jako i knihovna a posluchárna. Mimo to k areálu náleží také pokusné dílny řemeslných prací a průmyslový design, malé letní divadlo a velké divadlo pro 1500 osob. Všechny tyto stavby jsou seskupeny do jedné skupiny, která má podle Le Corbusierových slov vytvářet určitý druh „městské citadely“.
Celá budova stojí na sloupech (pilotech) v rastru 7 x 7 metrů. V nadzemním podlaží mají sloupy prostorotvorný účinek, poněvadž vytváří dvoulodní prostorové rozdělení. Stavba spočívá na masivní předsazené betonové desce. Ve vnitřním atriu se nachází dvouramenná rampa, která slouží jako hlavní vstup do muzea a propojuje otevřené přízemí s výstavními síněmi v patře a pokračuje až na střešní terasu. Tři k hlavní budově přistavěné objekty v sobě obsahují sbírky archeologického a antropologického oddělení jakož i konferenční sál.
Jako samostatné objekty leží ve volném přízemí mezi sloupy podružné prostory (prodejní stánek, blok WC a schodišťová věž), odkladiště, dílny, sklad knižních fondů a knihovna. Tyto funkce jsou jako samostatné stavby vloženy mezi soustavu sloupů a spojeny s přidruženým přednáškovým sálem. Mnohé z těchto staveb a také vodních nádrží mají na nosných sloupech nezávislou polohu a nepravidelný tvar, čímž místu propůjčují ojedinělý charakter. Naproti tomu výstavní síň v horním patře přesně sleduje rastr a probíhá bez přerušení nebo přepážek kolem centrálního otevřeného dvora. Stavba je skoro celá uzavřená, pouze několik málo otvorů směrem ven a do dvora slouží především k provětrávání.
Problém přirozeného osvětlení tu nehrál žádnou roli, neboť typická návštěvní doba muzea je – přiměřeně ke klimatickému podnebí – hlavně ve večerních hodinách. Kvůli umělému osvětlení bylo nad samotné výstavní místnosti položeno druhé patro sloužící jako osvětlovací plošina, z níž budou budou moct být vystavované předměty osvětlovány. Řečeno Le Corbusierovými slovy: „Od teď můžeme nechat hrát světlo samostatně, ve dvojici nebo jako celý orchestr – nahlas nebo potichu – metodami srovnatelnými s hudební partiturou. Světlo se stalo nedílnou součástí působení muzea na návštěvníka. Povýšilo na úroveň emocionální síly a stalo se duchovním a určujícím architektonickým článkem.“
Proti vysokým denním teplotám byla učiněna také další stavební a botanická opatření. Venkovní stěny jsou dvouvrstvé a před slunečním zářením mají být dodatečně chráněny popínavými rostlinami. Na střeše se nacházejí bazény, jejichž voda je před vypařováním chráněna hustou vegetací. Podle Le Corbusiera je střešní zahrada muzea v Ahmedabadu „poetickým experimentem“: „Listnaté a květoucí rostliny zaseté přímo do vody tvoří modro-červeno-zeleno-bílou šachovnici. Voda v bazénu je hnojena speciálním práškem, který způsobuje mimořádný růst zcela nezávislý na přírodním rytmu: obří květiny, obří rajčata, obří dýně.“
Zvláštní charakteristika stavby spočívá v malé výšce přízemí, která oproti velkorysému nadzemnímu podlaží měří pouhých dva a půl metru. Těmito proporcemi není pouze zdůrazněna tíha celého tělesa stavby, ale také vyjádřena prostorová jednotnost. Naproti této celistvosti se Le Corbusier pokusil v Ahmedabadu poprvé uskutečnit princip rostoucího muzea: čtvercový půdorys je teoreticky možné zvětšovat do všech stran právě o jednu prostorovou šířku. V tomto případě však princip neomezeného růstu omezují přístavby stálých sbírek a konferenční sál. V některé z dalších přednášek přijde na toto téma ještě řeč.
Muzeum je založeno na čtvercovém půdorysu o hraně 50 metrů. Celé spočívá ve vzduchu na sloupovém rastru 7 x 7 metrů a vchází se do něj po dvouramenné rampě ležící ve vnitřním otevřeném atriu. Rampa pak dále pokračuje na střechu, kde Corbusier zamýšlel překrásnou zahradu, kterou by tvořilo 45 bazénů. Aby se zamezilo jejich rychlému vysychání, měl být každý z bazénů o ploše 50 m² (40 centimetrů hlubokých) hustě osázený vegetací.
Myšlenka zahrady volně plovoucích rostlin se zrodila roku 1930 u princezny Polignac v Paříži. Profesor Forneau (ředitel Pasteurova institutu v Paříži) během rozhovoru s Le Corbusierem a básnířkou komtesou de Noailles poznamenal: „Le Corbusiere, se čtyřmi centimetry vody na parketu tohoto salónu a jistým přípravkem bych zde mohl nechat vyrůst rajčata veliká jako melouny.“ Le Corbusier tenkrát odpověděl: „Děkuji mnohokrát, pane profesore, moje přání nejsou tak vzletná.“ O dvacet let později si Le Corbusier při projektování muzea v Ahmedabadu vzpomněl na tento rozhovor a navštívil Pasteurův institut. Profesor Forneau mezitím zemřel, ale tato významná instituce mu poskytla speciální práškové hnojivo, které způsobuje enormní růst nezávisle na přírodním cyklu rostlin. V současnosti jsou bazény na střeše muzea v Ahmedabadu vypuštěny a nemá v nich co růst. Stejně tak jsou prázdné betonové květináče lemující spodní část stavby, z nichž měly šplhat popínavé rostliny.
Muzeum v Ahmedabadu (Le Corbusier)
Muzeum bylo navrženo jako nejdůležitější část kulturního centra a je zamýšleno pro krátkodobé výstavy se zcela rozdílným zaměřením. Kromě velké haly pro krátkodobé výstavy byly vyprojektovány také prostory pro přírodopisné, antropologické a archeologické sbírky jako i knihovna a posluchárna. Mimo to k areálu náleží také pokusné dílny řemeslných prací a průmyslový design, malé letní divadlo a velké divadlo pro 1500 osob. Všechny tyto stavby jsou seskupeny do jedné skupiny, která má podle Le Corbusierových slov vytvářet určitý druh „městské citadely“.
Celá budova stojí na sloupech (pilotech) v rastru 7 x 7 metrů. V nadzemním podlaží mají sloupy prostorotvorný účinek, poněvadž vytváří dvoulodní prostorové rozdělení. Stavba spočívá na masivní předsazené betonové desce. Ve vnitřním atriu se nachází dvouramenná rampa, která slouží jako hlavní vstup do muzea a propojuje otevřené přízemí s výstavními síněmi v patře a pokračuje až na střešní terasu. Tři k hlavní budově přistavěné objekty v sobě obsahují sbírky archeologického a antropologického oddělení jakož i konferenční sál.
Jako samostatné objekty leží ve volném přízemí mezi sloupy podružné prostory (prodejní stánek, blok WC a schodišťová věž), odkladiště, dílny, sklad knižních fondů a knihovna. Tyto funkce jsou jako samostatné stavby vloženy mezi soustavu sloupů a spojeny s přidruženým přednáškovým sálem. Mnohé z těchto staveb a také vodních nádrží mají na nosných sloupech nezávislou polohu a nepravidelný tvar, čímž místu propůjčují ojedinělý charakter. Naproti tomu výstavní síň v horním patře přesně sleduje rastr a probíhá bez přerušení nebo přepážek kolem centrálního otevřeného dvora. Stavba je skoro celá uzavřená, pouze několik málo otvorů směrem ven a do dvora slouží především k provětrávání.
Problém přirozeného osvětlení tu nehrál žádnou roli, neboť typická návštěvní doba muzea je – přiměřeně ke klimatickému podnebí – hlavně ve večerních hodinách. Kvůli umělému osvětlení bylo nad samotné výstavní místnosti položeno druhé patro sloužící jako osvětlovací plošina, z níž budou budou moct být vystavované předměty osvětlovány. Řečeno Le Corbusierovými slovy: „Od teď můžeme nechat hrát světlo samostatně, ve dvojici nebo jako celý orchestr – nahlas nebo potichu – metodami srovnatelnými s hudební partiturou. Světlo se stalo nedílnou součástí působení muzea na návštěvníka. Povýšilo na úroveň emocionální síly a stalo se duchovním a určujícím architektonickým článkem.“
Proti vysokým denním teplotám byla učiněna také další stavební a botanická opatření. Venkovní stěny jsou dvouvrstvé a před slunečním zářením mají být dodatečně chráněny popínavými rostlinami. Na střeše se nacházejí bazény, jejichž voda je před vypařováním chráněna hustou vegetací. Podle Le Corbusiera je střešní zahrada muzea v Ahmedabadu „poetickým experimentem“: „Listnaté a květoucí rostliny zaseté přímo do vody tvoří modro-červeno-zeleno-bílou šachovnici. Voda v bazénu je hnojena speciálním práškem, který způsobuje mimořádný růst zcela nezávislý na přírodním rytmu: obří květiny, obří rajčata, obří dýně.“
Zvláštní charakteristika stavby spočívá v malé výšce přízemí, která oproti velkorysému nadzemnímu podlaží měří pouhých dva a půl metru. Těmito proporcemi není pouze zdůrazněna tíha celého tělesa stavby, ale také vyjádřena prostorová jednotnost. Naproti této celistvosti se Le Corbusier pokusil v Ahmedabadu poprvé uskutečnit princip rostoucího muzea: čtvercový půdorys je teoreticky možné zvětšovat do všech stran právě o jednu prostorovou šířku. V tomto případě však princip neomezeného růstu omezují přístavby stálých sbírek a konferenční sál. V některé z dalších přednášek přijde na toto téma ještě řeč.
část druhé berlínské přednášky O.M.Ungerse v letním semestru 1964
0 komentářů
přidat komentář
