Mateřská škola Santa Isabel

Smutné, co jsme všechno schopní postavit pro výchovu dětí. Chudák dětská fantasie...

Vysoce esteticky pojednane vezeni pro nevine provinila batolata, jejiz vytvarne hodnoty ti mali usmrkanci asi zcela opominou.

Já to beru, proč nezvolit silný výraz zrovna pro školku. Nevím, jestli je správné zcela přizpůsobovat - respektive "infantilizovat" - prostředí dětskému myšlení. Jsou to budoucí svéprávné bytosti, které by měly být konfrontovány s reálným prostředím světa "dospělých". Dítě je taky člověk. Kromě toho dětskou fantazii nejlépe rozvíjíme, pokud ji samu necháme tvořit - čili nevytvářejme my jim prostředí, o jakém si myslíme, že je pro ně ideální, ale nabídněme jim realitu a nechme je samotné, ať si ji přizpůsobí k obrazu svému. Jsem přesvědčený, že dítě je schopno si svůj fantazijní svět samo stvořit. My se s těmi našemi plastovými zvířátky a barevným mininábytečkem můžeme jít leda vycpat (tomu neříkám fantazie)

v naší školce taky byli kopility a mám z těch "duchů" za zelenou stěnou hrůzu dodnes. inu dětská fantazie...

Prostor rozvoji fantazie asi nebrání, ale útulné to zrovna není. A při představě, že nemalá skupinka dětí poskakuje kolem ostrých a tvrdých skleněných rohů, jako jsou např. u kuchyňky, mě docela mrazí.

Nevzpominam si, ze by v nasi skolce pro nas nekdo neco "infantilizoval" . Byl to ( a stale je) tripodlazni funcionalisticky barak postaveny pro ten ucel mestem, jeste pred valkou. Zevnitr my dodnes utkly v pameti reprodukce kridovych kreseb deti od Josefa Capka, venku pak zahrada se smutecni vrbou, pod kterou jsme si z lavicek staveli ruzne ukryty a pak i jeste sousedici kulisarna divadla na Vinohradech, kde bylo casto neco velmi zajimaveho k videni.
Zcela jsme se obesli bez pre-estetizovaneho vezenskeho dvorku, jak v clanku zobrazen a ze by nekdo se snazil popirat tim nase lidstvi jsme take nezpozorovali. Jestli mi v tom miste neco urcite vadilo, tak to byla polevka "s pismenky" nebot ja byl zvykly na doma delane a nozem krajene nudle.