Kostel sv. Lukáše Evangelisty
Chiesa di San Luca Evangelista
Po ukončení druhé světové války nastal v Itálii rozmach v budování církevních staveb. Milánský kardinál Montini (pozdější papež Pavel VI. kanonizovaný v roce 2018 za svatého) pověřil místní studio Ponti-Fornaroli-Rosselli, aby na malém pozemku a s omezeným rozpočtem postavili na severovýchodním předměstí Milána kostel, který by pomohl vyřešit nevyhovující podmínky místní komunity (liturgické obřady pro max. 70 lidí se tehdy konaly v přestaveném bytě). Nyní se může v hlavní lodi shromáždit až 1500 věřících a v polozapuštěném suterénu pod kostelem je zázemí pro další farní aktivity.
Kostel sv. Lukáše se nachází v milánské čtvrti Città Studi. Objekt je umístěn nad okolní ulicí na zvýšeném podstavci. Do kostela se vstupuje po širokém schodišti. Obdélníkový půdorys se směrem k oltáři zužuje. Stavba je založena na dialektice mezi nosnou konstrukcí a výplňovými částmi: střecha a fasády se prohýbají a odhalují svou výplňovou roli. Vstupní fasáda, která je chráněná mohutným přesahem sedlové střechy a obou bočních stěn, je lehce zalomena dovnitř. Mezi průčelím a ostatními konstrukcemi probíhá úzká prosklená mezera vyplněná luxfery.
Symetrická fasáda je pokrytá šedými obdélníkovými kachličkami s bosovaným motivem. Ploché dlaždice na průčelí vytváří dekor berličkového kříže. Kříž se objevuje také u okenních mříží, hlavních dveří a sousoší tří křížů zavěšených na levé straně vstupního portálu. Na pravé straně je na konzole umístěna soch Krista Vykupitele od Carla Paganiniho.
Boční vchody jsou orámovány vysokými prosklenými poli, zatímco hlavní vchod tvoří dřevěný portál. Vnitřní prostor je soustředěn do centrální lodi s mírnou sedlovou střechou a dvou bočních lodí. Kněžiště se nachází v lichoběžníkové apsidě. Nosná konstrukce kostela je jasně čitelná díky dvěma řadám železobetonových sloupů proměnlivého průřezu. Sloupy se směrem vzhůru rozšiřují, kde se sbíhají se střešními vazníky. Modře natřený podhled kontrastuje se šedo-bílými pásy na stěnách. Přirozené světlo přichází z vitrážových oken po obou stranách kostela a úzkými štěrbinami mezi stropními deskami, které vytváří podobný pocit lehkosti jako u Le Corbusierovy kaple v Ronchamp. V suterénu, který je navržen tak, aby co neefektivněji využil malou rozlohu pozemku, se nachází farní učebny, zasedací místnosti a prostory pro volnočasové aktivity.
Jedná se o první Pontiho sakrální stavbu, která současně plnila charakter experimentální laboratoře. Pontiho úvahy o sakrálním prostoru se dále rozvíjely u farního kostela sv. Františka (1958-64), kláštera karmelitánek v Sanremo (1957-59) nebo katedrále v Tarantu (1965-70).
Kostel sv. Lukáše se nachází v milánské čtvrti Città Studi. Objekt je umístěn nad okolní ulicí na zvýšeném podstavci. Do kostela se vstupuje po širokém schodišti. Obdélníkový půdorys se směrem k oltáři zužuje. Stavba je založena na dialektice mezi nosnou konstrukcí a výplňovými částmi: střecha a fasády se prohýbají a odhalují svou výplňovou roli. Vstupní fasáda, která je chráněná mohutným přesahem sedlové střechy a obou bočních stěn, je lehce zalomena dovnitř. Mezi průčelím a ostatními konstrukcemi probíhá úzká prosklená mezera vyplněná luxfery.
Symetrická fasáda je pokrytá šedými obdélníkovými kachličkami s bosovaným motivem. Ploché dlaždice na průčelí vytváří dekor berličkového kříže. Kříž se objevuje také u okenních mříží, hlavních dveří a sousoší tří křížů zavěšených na levé straně vstupního portálu. Na pravé straně je na konzole umístěna soch Krista Vykupitele od Carla Paganiniho.
Boční vchody jsou orámovány vysokými prosklenými poli, zatímco hlavní vchod tvoří dřevěný portál. Vnitřní prostor je soustředěn do centrální lodi s mírnou sedlovou střechou a dvou bočních lodí. Kněžiště se nachází v lichoběžníkové apsidě. Nosná konstrukce kostela je jasně čitelná díky dvěma řadám železobetonových sloupů proměnlivého průřezu. Sloupy se směrem vzhůru rozšiřují, kde se sbíhají se střešními vazníky. Modře natřený podhled kontrastuje se šedo-bílými pásy na stěnách. Přirozené světlo přichází z vitrážových oken po obou stranách kostela a úzkými štěrbinami mezi stropními deskami, které vytváří podobný pocit lehkosti jako u Le Corbusierovy kaple v Ronchamp. V suterénu, který je navržen tak, aby co neefektivněji využil malou rozlohu pozemku, se nachází farní učebny, zasedací místnosti a prostory pro volnočasové aktivity.
Jedná se o první Pontiho sakrální stavbu, která současně plnila charakter experimentální laboratoře. Pontiho úvahy o sakrálním prostoru se dále rozvíjely u farního kostela sv. Františka (1958-64), kláštera karmelitánek v Sanremo (1957-59) nebo katedrále v Tarantu (1965-70).
0 komentářů
přidat komentář
