Kostel Narození Panny Marie

Kostel navrhla dvojice milánských architektů Vico Magistretti a Mario Tedeschi. Stavba vzešla ze soutěže uspořádané v roce 1947, dokončena byla v červnu 1955 a vysvěcena 30. května 1980. Kostel se nachází na západním okraji Milána ve čtvrti QT8, která vznikla po druhé světové válce v rámci 8. milánského trienále. Kruhová stavba s arkádou po obvodu je zakončena kuželovou střechou. Před kostelem je umístěna socha Panny Marie od kněze Marca Melziho. Uvnitř je pak další socha Madony od Leone Lodiho.

Urbanistické řešení
Kostel byl navrhován společně s novou experimentální čtvrtí QT8, která vznikla po druhé světové válce jako součást 8. milánského trienále v roce 1947. Architekti a politici reagovali na tehdejší nedostatek bytů a rozhodli se pojmout výstavbu nových domů jako příležitost k vytvořní jiného města, kde bude více zastoupena zeleň, větší rozestupy mezi domy, širší nabídka bydlení (od nízkých řadových domů po vysoké jedenáctipodlažní věže) a bohaté sociální zázemí (škola, kostel, metro). Čtvrť QT8 měla představovat symbol poválečného znovuzrození Milána. Areál, který vznikal pod vedením urbanisty Piera Bottoniho, je příkladem městské zástavby, kde je náboženská budova umístěna v centrální poloze jako místo pro setkávání lidí a navazování vztahů.

Fasáda
Kostel nemá jedno hlavní průčelí, protože má kruhový půdorys. Inovativnost tohoto řešení ocenila i soutěžní porota. Stavba ožívá ze vzájemné interakce dvou asymetricky umístěných kruhů. Menší tvoří obvodovou zeď v parteru a větší definuje spodní sloupořadí a stěnu horního ochozu. Lichoběžníkové betonovými sloupy se napojují na lomené betonové trámy a vytváří několik přístupových portálů. Krytý vstupní prostor se směrem od ulice zmenšuje až zcela zaniká, aby ustoupil sakristii a propojení s farou.

Uspořádání interiéru
Centrálnímu prostoru dominuje velká stanová střecha opláštěná měděnými plechy pláštěm. Původně měl kruhový kostel střechu složenou ze šestnácti segmentů s prejzovou krytinu. Symbol přístřešku je převzat z Janova evangelia a dodává prostoru silný impuls, který zve ke shromáždění a společné modlitbě. Původně měla veřejnosti sloužit také horní galerie, aby se do kostela vešlo co nejvíce lidí, ale nyní se tu nachází pouze varhany. Použité materiály mají svůj symbolický význam: terakota je připomínkou lombardské architektonické tradice. Výplňové režné zdivo kontrastuje s nosnou konstrukcí z pohledového betonu. Struktura režného zdiva má zároveň dekorativní účinek. Zaoblené stěny pomáhají směrovat pohledy směrem k oltáři, který je vyzdvižen na kamenném podstavci z červené žuly.

Liturgické prvky
Původně byl oltář obrácen ke krucifixu. Kostel byl plánován před Druhým vatikánským koncilem (1962-65). Uspořádání interiéru je na svou dobu novátorské, neboť se snaží o zapojení věřících. Omítnutá betonová zástěna, která zakrývá vstup do sakristie, neodděluje funkce, jak to předpokládá liturgický program, ale věřící se cítí být zapojeni do obřadu, jehož ústředním bodem je vždy oltář. Dalším důležitým aspektem je osvětlení: malými úzkými štěrbinami mezi obvodovou stěnou a střechou proniká do interiéru přirozené rozptýlené světlo a působí jako by se střecha vznášela.

Umělecká díla
Mramorová socha Panny Marie v zahradě je dílem kněze Marca Melziho. Vlevo od oltáře je prostor se sochou Panny Marie od Leone Lodiho. Po stranách hlavního vchodu je dvojice mozaik. Oltář u křtitelnice je z bronzu. Velký krucifix a dřevěná křížová cesta pochází z Val Gardeny.