Knihovna France Bevk

Nova Gorica je desáté největší město ve Slovinsku, která vzniklo po druhé světové válce na základě projektu Edvarda Ravnikara. Skutečný rozvoj města však nastal až po roce 1965 a  dnes tu žije přes 30000 obyvatel. Vojteh Ravnikar prožil v Nove Gorici dětství, zatímco jeho otec vytvářel plány nového města, které byly jen trochu mladší než jeho syn. Mezi architektem a městem vzniklo silné pouto a tak není s podivem, že nejvýznamnější stavby Vojteha Ravnikara musíme hledat právě zde v jihozápadním Slovinsku. Také jeho první ateliér nesl název Skupina Kras podle západoslovinské oblasti, kde Skupina Kras navrhovala objekty v regionálním duchu.
Páteř Nove Goricie tvoří východozápadní osa, na níž jsou navěšeny všechny důležité veřejné funkce od radnice, přes zdravotní středisko až po dopravní uzel na západním konci ulice, kam Vojteh Ravnikar před dvěma lety umístil třináctiposchoďovou obytnou věž. Východní konec páteřní ulice, který měl představovat kulturní a správní centrum Nove Gorice byl dlouhá léta rozestavěným torzem. K radnici od Vinko Glanze v duchu socialistického realismu z 50. let připojil Vojteh Ravnikar v 90. letech postmoderní budovu divadla Primorska a stejný architekt na konci milénia přidal modernistický objekt městské knihovny, která svým tvarem po půl století doplnila městskou mozaiku a dokončila hlavní náměstí.
Knihovna v Nove Gorici vznikla hned v počátcích budování města v roce 1949. Teprve až v 90. letech se knihovna proměnila ve významné kulturní a informační centrum, jehož úlohu ještě více posílilo přestěhování do nového objektu.
Vojteh Ravnikar musel s budovou nové knihovny reagovat na složitou situaci. Nárožní pozemek se do náměstí obrací racionální ortogonální fasádou, zatímco na opačné straně do parku rozevírá kruhovou výseč. Knihovna se výškově přizpůsobuje sousedícímu divadlu, s nímž ho spojuje 'pupeční šňůra' sloupové kolonády. Nejsilnější prostorový účinek návštěvníky čeká v čtenářském sále, který je obrácen severovýchodním směrem do zeleně a z náměstí je tento prostor tušit je v náznacích. Od vstupu z námětí směrem k parku se vytrácí jak masivnost hmoty, tak i racionalita sloupového rastru. Do náměstí se knihovna obrací bílou omítkou s pevným okenním rastrem, zatímco do parku plášť tvoří skleněná membrána krytá betonovým břitem. Místnosti řídnou ve prospěch jediného společného sálu, kde jsou na dvou podlažích veřejně přístupné všechny knihy. Jednotlivá oddělení mezi sebou oddělují pouze dřevěné regály. Vnitřní dispozice působí harmonickým dojmem a plynulým provozem inspirovaným Aaltovou či Scharounovou otevřeností. Aby konstrukce nebránila ve výhledu, jsou pilíře co nejvíce zploštěny a umístěny vždy kolmo k zaoblené fasádě. Štíhlé pilastry i se zastřešením vybíhají ze čtenářského sálu ven do parku, kde je odhmotnění knihovny završeno a budova se pomyslně rozplývá v zeleni.