Hrob Le Corbusiera a jeho ženy Yvonne
Paradoxem moderního života je, že většinu času na svět hledíme skrze plastová okna a mezi sebou nás dělí sádrokartonové příčky. Opravdu kvalitních materiálů se dočkáme až posmrtně v podobě žulového nebo mramorového náhrobku. Adolf Loos v roce 1910 napsal: „Jen velmi malý díl architektury patří do umění: náhrobek a pomník. Vše ostatní, co slouží účelu, jest z domény umění vyloučiti.“ Funerální tématika není každodenním úkolem. Jde o výsostně osobní zadání, k němuž nikdy nelze přistupovat s lehkostí, obzvlášť když musíte řešit náhrobek pro někoho blízkého nebo sebe samého.
Poprvé se musel Le Corbusier vypořádat se smrtí blízké osoby jako čtyřicetiletý, kdy mu v únoru 1926 zemřel otec, jemuž o rok později navrhl (nerealizovaný) náhrobek v podobě kyklopské dlažby mezi níž na konkrétních místech prorůstala pečlivě vybraná vegetace a na ní byla postavena prostá válcovitá stéla. Kromě architektonických tvarů věnoval Le Corbusier velkou pozornost výběru otcových oblíbených rostlin. Hrob měl být porostlý trvalkami kakosty, žlutými a bílými vlčími máky, alpskými maceškami, primulkami a mechem.
Ačkoli se Le Corbusier narodil v zemi bez moře na úpatí Jurských Alp, tak od raných cest tíhl ke středomořské kultuře, kde v roce 1911 získal první přímé zkušenosti a pravidelně se sem vracel nabírat zkušenosti, inspiraci a energii. Byl pravidelným hostem irské architektky Eileen Gray, která na azurovém pobřeží nedaleko Monte Carlo dokončila v roce 1929 prázdninovou vilu pro rumunského kritika Jeana Badovici. Slavný dům E.1027 v Roquebrune-Cap-Martin Le Corbusier vyzdobil několika nástěnnými malbami. Když se po 2. světové válce naskytla příležitost získat v sousedství E.1027 malý pozemek, neváhal ani na chvíli, zakoupil jej a v roce 1952 postavil na patnácti čtverečních metrech narozeninový dárek pro svoji ženu Yvonne. Do ústraní dřevěného domku Le Cabanon se pravidelně uchyloval každý srpen, aby zde mohl relaxovat a koupat se na pláži Cabbé. Středozemní moře, slunce, čerstvý vzduch si oba manželé vychutnávali pouze do října 1957, kdy se bývalá monacká modelka Yvonne Gallis v tichosti odebrala na věčnost a následně byla pohřbena jen o několik set metrů výše na městském hřbitově Roquebrune-Cap-Martin. Místo na hřbitově si oba vyhlédli již v roce 1955, odkdy pochází první Le Corbusierovy skici náhrobku. Po jejím pochování místo často navštěvoval a pořizoval si zde kresby hrobu s okolní krajinou.
S Yvonne ho i posmrtně vázalo silné pouto. Po kremaci nalezl Le Corbusier v popelu jeden obratel, který si ke všech zděšení přítomných vzal a vložil do kalhot. Od té doby nosil obratel v kapse až do své smrti a vyndával jej pouze na svůj pracovní stůl, když potřeboval skicovat a hledal inspiraci. Jednalo se velmi osobní gesto. Potřebu mít nablízku člověka, s nímž strávil celý život. Nejspíše ho také fascinovala organická forma, k níž v pozdním období tíhl (na rozdíl od rané puristické tvorby).
Od té doby žil Le Corbusier v Le Cabanon jako šťastný mnich, kde se mohl nerušeně věnovat malování a pravidelnému dopolednímu plavání v nedaleké zátoce. Přes všechna varování doktorů se na pláž Cabbé vypravil také 27. srpna 1965, kdy mu v 11:00 hodin ve věku 77 let vypovědělo srdce službu. Tehdy ho spatřila skupina lidí, jak se z posledních sil snažil dostat na skaliska. Jakoukoliv pomoc vehementně odmítal a přihlížející odháněl pryč. O několik momentů později bylo jeho bezvládné tělo vyplaveno na břeh. Příčinou úmrtí byl infarkt. Sebevražda nebyla nikdy prokázána. Podobně jako ve všem Le Corbusierově konání lze i v tomto jeho posledním aktu s jistou mrazivostí spatřovat, že i zde chtěl do poslední chvíle určovat plán.
Pohřeb se státními poctami se konal 1. září na hlavním nádvoří Paláce Louvre za účasti francouzského ministra kultury a řady osobností z celého světa, kdy řečtí architekti přinesli prsť z athénské Akropole a indičtí architekti vodu posvátné Gangy. Pro veřejnost byla jeho rakev vystavena pod nástěnnou malbou na konci ateliéru na Rue de Sèvres 35 v šestém pařížském okrsku. Kremace se konala již v rodinném kruhu 2. září na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Následující den byl Le Corbusierův popel dopraven letecky do Cap-Martin, kde byl 4. září 1965 uložen po boku své ženy Yvonne Gallis a nyní oba spočívají na malém hřbitově jen několik stovek metrů od Le Cabanon.
Na rozdíl od okolních kamenných náhrobků se Le Corbusier rozhodl pro materiál, který ho doprovázel po celý život. Z betonu byly jeho první domy v rodném městě jakož i pozdní sakrální stavby i celá indická města. Le Corbusier dokázal propůjčit betonu nespočet tváří. V případě vlastního náhrobku se omezil na základní elementy: linie rámující hrob, deska, válec pro suchomilnou rostlinu a hranol pro barevné emailové destičky se jmény. Podobně jako se při návrhu poutní kaple v Ronchamp nechal inspirovat skořápkou korýše, kterého našel na pláži na Long Islandu, tak i na vlastním hrobě najdeme v betonu otisky mušlí, které shromažďují vodu a vytváří umělá pítka pro ptáky.
Le Corbusier byl architektonickým chameleonem a zcestovalým světoobčanem. Jediným pevným poutem v jeho životě bylo Středomoří, které si důvěrně pojmenoval jako “královnu tvarů pod slunečními paprsky“.
Poprvé se musel Le Corbusier vypořádat se smrtí blízké osoby jako čtyřicetiletý, kdy mu v únoru 1926 zemřel otec, jemuž o rok později navrhl (nerealizovaný) náhrobek v podobě kyklopské dlažby mezi níž na konkrétních místech prorůstala pečlivě vybraná vegetace a na ní byla postavena prostá válcovitá stéla. Kromě architektonických tvarů věnoval Le Corbusier velkou pozornost výběru otcových oblíbených rostlin. Hrob měl být porostlý trvalkami kakosty, žlutými a bílými vlčími máky, alpskými maceškami, primulkami a mechem.
Ačkoli se Le Corbusier narodil v zemi bez moře na úpatí Jurských Alp, tak od raných cest tíhl ke středomořské kultuře, kde v roce 1911 získal první přímé zkušenosti a pravidelně se sem vracel nabírat zkušenosti, inspiraci a energii. Byl pravidelným hostem irské architektky Eileen Gray, která na azurovém pobřeží nedaleko Monte Carlo dokončila v roce 1929 prázdninovou vilu pro rumunského kritika Jeana Badovici. Slavný dům E.1027 v Roquebrune-Cap-Martin Le Corbusier vyzdobil několika nástěnnými malbami. Když se po 2. světové válce naskytla příležitost získat v sousedství E.1027 malý pozemek, neváhal ani na chvíli, zakoupil jej a v roce 1952 postavil na patnácti čtverečních metrech narozeninový dárek pro svoji ženu Yvonne. Do ústraní dřevěného domku Le Cabanon se pravidelně uchyloval každý srpen, aby zde mohl relaxovat a koupat se na pláži Cabbé. Středozemní moře, slunce, čerstvý vzduch si oba manželé vychutnávali pouze do října 1957, kdy se bývalá monacká modelka Yvonne Gallis v tichosti odebrala na věčnost a následně byla pohřbena jen o několik set metrů výše na městském hřbitově Roquebrune-Cap-Martin. Místo na hřbitově si oba vyhlédli již v roce 1955, odkdy pochází první Le Corbusierovy skici náhrobku. Po jejím pochování místo často navštěvoval a pořizoval si zde kresby hrobu s okolní krajinou.
S Yvonne ho i posmrtně vázalo silné pouto. Po kremaci nalezl Le Corbusier v popelu jeden obratel, který si ke všech zděšení přítomných vzal a vložil do kalhot. Od té doby nosil obratel v kapse až do své smrti a vyndával jej pouze na svůj pracovní stůl, když potřeboval skicovat a hledal inspiraci. Jednalo se velmi osobní gesto. Potřebu mít nablízku člověka, s nímž strávil celý život. Nejspíše ho také fascinovala organická forma, k níž v pozdním období tíhl (na rozdíl od rané puristické tvorby).
Od té doby žil Le Corbusier v Le Cabanon jako šťastný mnich, kde se mohl nerušeně věnovat malování a pravidelnému dopolednímu plavání v nedaleké zátoce. Přes všechna varování doktorů se na pláž Cabbé vypravil také 27. srpna 1965, kdy mu v 11:00 hodin ve věku 77 let vypovědělo srdce službu. Tehdy ho spatřila skupina lidí, jak se z posledních sil snažil dostat na skaliska. Jakoukoliv pomoc vehementně odmítal a přihlížející odháněl pryč. O několik momentů později bylo jeho bezvládné tělo vyplaveno na břeh. Příčinou úmrtí byl infarkt. Sebevražda nebyla nikdy prokázána. Podobně jako ve všem Le Corbusierově konání lze i v tomto jeho posledním aktu s jistou mrazivostí spatřovat, že i zde chtěl do poslední chvíle určovat plán.
Pohřeb se státními poctami se konal 1. září na hlavním nádvoří Paláce Louvre za účasti francouzského ministra kultury a řady osobností z celého světa, kdy řečtí architekti přinesli prsť z athénské Akropole a indičtí architekti vodu posvátné Gangy. Pro veřejnost byla jeho rakev vystavena pod nástěnnou malbou na konci ateliéru na Rue de Sèvres 35 v šestém pařížském okrsku. Kremace se konala již v rodinném kruhu 2. září na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Následující den byl Le Corbusierův popel dopraven letecky do Cap-Martin, kde byl 4. září 1965 uložen po boku své ženy Yvonne Gallis a nyní oba spočívají na malém hřbitově jen několik stovek metrů od Le Cabanon.
Na rozdíl od okolních kamenných náhrobků se Le Corbusier rozhodl pro materiál, který ho doprovázel po celý život. Z betonu byly jeho první domy v rodném městě jakož i pozdní sakrální stavby i celá indická města. Le Corbusier dokázal propůjčit betonu nespočet tváří. V případě vlastního náhrobku se omezil na základní elementy: linie rámující hrob, deska, válec pro suchomilnou rostlinu a hranol pro barevné emailové destičky se jmény. Podobně jako se při návrhu poutní kaple v Ronchamp nechal inspirovat skořápkou korýše, kterého našel na pláži na Long Islandu, tak i na vlastním hrobě najdeme v betonu otisky mušlí, které shromažďují vodu a vytváří umělá pítka pro ptáky.
Le Corbusier byl architektonickým chameleonem a zcestovalým světoobčanem. Jediným pevným poutem v jeho životě bylo Středomoří, které si důvěrně pojmenoval jako “královnu tvarů pod slunečními paprsky“.
0 komentářů
přidat komentář
