„Snad jediná vada konce stejně jako začátku je, že je částečně přechodný a tudíž předvídatelný. Nejpředvídatelnější věcí je ovšem smrt.“
A.Rossi
Postmoderně bývá často vytýkána ironie a její formální vyprázdnění. Postmodernisté se na přelomu 70. a 80. let ocitli v izolaci mezi tábory zastánců progresivní (dekonstruktivistické) architektury a příznivci tradičních hodnot. Díky tomuto směru se urychlilo obsahové vyprázdnění architektury a stavby se pasovaly do pozice pouhých kulis. Stále však lze mezi postmodernisty najít řadu osobností, jejichž stavby přináší silné poselství. Mezi ně patří také Aldo Rossi, jehož stavby oscilují mezi hravou postmodernou a umírněným racionalismem. V knize L'architettura della città (Městská architektura) vydané již v roce 1966 Rossi ostře kritizoval současnou architekturu a sám se snažil tvořit z dlouhodobého hlediska na základě správného čtení historie a promítnutí do nových staveb.
Hřbitov v severoitalské Modeně pak lze právě považovat za stěžejní a největší Rossiho dílo, kam promítl řadu myšlenek předchozích nerealizovaných projektů. Modena je od konce 19. století významným strojírenským centrem celé oblasti Emilia-Romagna. Úspěšné hospodářství sem každým rokem lákalo stále více obyvatel, v důsledku čehož musel na severozápadním okraji vzniknout nový hřbitov (Cesare Costa, 1858-76), který však na konci 60. let minulého století přestal kapacitně dostačovat. Z toho důvodu vypsalo město Modena v roce 1971 soutěž na významné rozšíření hřbitova na přiléhajícím pozemku v blízkosti železniční křižovatky. O půl roku později vybrán Rossiho soutěžní návrh
„Città dei vivi, città dei morti“, který získal honorář ve výší 6 milionů italských lir. Se stavbou se začalo o čtyři roky později a podle lehce opravených plánů byla stavba ukončena (nikoli však dokončena) po dvanácti letech v roce 1988. Od druhé světové války do 80. let se počet obyvatel v Modeně zdvojnásobil, takže můžeme v budoucnu předpokládat, že se dočkáme i dalších hřbitovních křídel Rossiho projektu.
Po vstupu do nového městského hřbitova v Modeně, rázem jako byste se ocitli uvnitř Chiricova obrazu. Postmodernistům vyčítaná vyprázdněnost forem je v tomto případě zapomenuta. Vzešlou kompozici by šlo nejlépe vychutnat, kdyby neměla žádnou funkci. Jak Rossi popisuje ve své
Vědecké autobiografii, původní myšlenka se zrodila již v dubnu 1971 v malé nemocnici ve Slavonském Brodu, kam byl Rossi převezen po vážné automobilové havári. V tuto chvíli se uzavřela kapitola mládí a Rossi si připustil vlastní smrtelnost. Melancholický hřbitov v Modeně je výsledkem Rossiho zkoumání osteologické podoby fragmentů. Nezříká se liturgické formy ve smyslu, že k již tak dokonalým archetypálním tvarům není potřeba přidávat nic dalšího.
Přestože se nakonec podařilo realizovat pouhý zlomek ambiciózního projektu, tak se nejedná o pouhou přístavbu, ale svébytné dílo, které se původnímu hřbitovu přinejmenším vyrovná a stále disponuje ambicemi stát se městem mrtvých, kam budou obyvatelé Modeny pochováváni po další staletí.