Dům na pilotech v lese

Generace japonských architektů, narozená v sedmdesátých letech, se pomalu ale jistě stává součástí etablované scény ve vlastní zemi, ale jejich práce se těší stále častěji zájmu i v zahraničí. Go Hasegawa, narozený v roce 1977, je jedním z těch nejzajímavějších tvůrců mladších čtyřiceti let. V japonské architektuře se často mluví o roli učitele a žáka. Hasegawa je žákem Jošiharu Cukamota (nar. 1965), který tvoří polovinu ateliéru Bow-Wow, i u nás známého díky výstavě ve Fragnerově galerii v roce 2011. Hasegawa říká, že jeho učitel jej neovlivnil ani tak v tom, jak mají domy vypadat, ale spíš samotným procesem tvorby: „Předmět objevu není to, co se počítá, důležitý je samotná skutečnost objevování,“ říká k tomu architekt. Zkušenosti Hasegawa sbíral i v ateliéru Tairy Nišizawy, bratra známějšího Rjúeho, který pro změnu tvoří polovinu ateliéru SANAA. Nicméně, nehledě na jednotlivé směry a názory japonští architekti všichni především navazují na japonskou kulturní tradicí. Ta vnímá svět hlavně jako proces a plynutí, jako permanentní změnu. S tím je úzce spojena i pozornost k proměnám přírody a jejím cyklům, která v Japonsku přetrvává bez ohledu na civilizační a technologický pokrok.
U domu, na který se nyní zaměříme, je blízkost přírodě přímo hlavním tématem. Víkendový dům si nechali majitelé postavit přímo v lese, v japonském vnitrozemí, v provincii Gunma u městečka Cumagoi, což je asi tři hodiny cesty od Tokia. Obytný prostor se nachází asi šest a půl metru nad zemí, což je výška, kdy se ocitáme ve výši korun stromů, ale ještě v nás nevyvolá úplné odloučení od země. Dům vynášejí tenké ocelové piloty – daly mu i jméno –, které se svou subtilní vertikalitou připodobňují kmenům okolních stromů. Vzhledem k jejich nezvyklé výšce může dům působit dokonce tak, jako by se vnášel nad zemí. Stavba je zvenku pokryta vlnitým plechem, podlahy a interiér jsou pak ze dřeva. Japonská regulace v těchto místech dovoluje domům maximálně devítimetrovou výšku: pokud chtěl architekt udržet vzdálenost od země, musel ubrat na výšce místností. Střecha se tedy mírně svažuje, takže v nižší části je výška místnosti jen 1,8 metru. Toto omezení ale architekt nakonec považuje za přidanou hodnotu: „Ten malý prostor vypadá jako ptačí hnízdo. Obyvatelé odtamtud vnímají přírodu jasněji a bezprostředněji.“ K tomu jistě přispívají i velká nedělená okna. Na střeše domu je pozorovací terasa, odkud je v zimě, kdy opadá listí, možné vidět horu Asama: je to další rozměr domu, sezónní kvalita, jež zostřuje vnímání krajiny během ročních období.
U Go Hasegawy je to něco nového: architekt nejdřív vešel do povědomí jako autor obytných domů ve městech. Každý z nich reaguje na svůj kontext a každý tedy také vypadá jinak; jedno ale mají společné: práci s prostory přechodu mezi vnějškem a vnitřkem, mezi soukromým a veřejným. Například v sedmipodlažním domě s dvaadvaceti byty v tokijské čtvrti Nerima našel architekt v každém podlaží místo i pro otevřenou zahradu. Drobný dům na jiném tokijském předměstí, Komazawě, má podlahu v přízemí z žulových kamenů, jaké jsou obvyklé spíše venku. Toto podlaží, také díky tomu, že je na úrovni okolního terénu, získalo atmosféru přechodného území mezi interiérem a exteriérem. Vznikl prostor, jakému se říká patio. Podobné patio se nalézá i v přízemí našeho lesního domu. To je celé jednou velkou místností, jež je sice spíše venku než uvnitř, zároveň je ale součástí domu: plnohodnotným obytným prostorem, který je místem posezení v přímém kontaktu s přírodou. Je-li špatné počasí, je vždy možné vystoupat po schodech nahoru do svého „hnízda“… a cítit se zase na chvíli jako ptáci.