Dom K

Technicky je stavba odstraněním a nahrazením stavebně a funkčně nevyhovujícího původního zastřešení a stropu rodinného domu. Původní dům vznikl před desítkami roků přestavbou a dostavbou jiného objektu. V původním domě bylo stavbně, prostorově a tvarově zároveň několik domů jako důsledek heterogenity názorů jeho stavitelů v různém čase projevených v různých podobách.

Požadavkem bylo vytvoření takového zastřešení, které by umožnilo ve vzniklém prostoru organizaci funkcí bydlení - spaní, pobyt pro tři děti a hygiena za použití konstrukce dřevěného krovu.

Řešení zastřešení nevzniklo nezávisle jako autorské rozhodnutí odvolávající se na tradici nebo anebo intuici, ale je výsledkem mísení a vyvažování zvolených parametrů. Kromě parametrů vyplývajících z funce (počet osob, plochy, objemy, výšky) byly do tvarování střechy zapojeny parametry okolí, orientace, konstrukce, materiálu a napojení.

Parametr funkce/osoby definoval potřebný počet a poměry velikosti prostorů, zároveň stanovil minimálně akceptovatelné podchodné výšky skloněných rovin. Parametr okolí zahrnoval vztah zastřešení k zvýšené části pozemku, kterého největší část pokračuje v jižní straně domu přiléhající loukou, potokem a částí kopce. Cílem manipulace s těmito parametry bylo maximální naplnění vztahu zastřešení - pozemek. Parametr orientace zohledňoval vztah domu a dráhy slunce. Cílem manipulace s tímto parametrem bylo minimalizování přehřívání interiéru zastřešení sluncem v létě při zachování dobrých světelných podmínek. Parametr konstrukce a materiál omezoval rozpony a sklony rovin zastřešení podle maximálních a optimálních podmínek tak, aby se mohl použít dřevěný krov a plechová krytina. Parametr napojení zohledňoval existující vazby mezi starým domem a novým zastřešením. Jeho úlohou bylo minimalizovat změny v staré části využitím již existující polohy schodiště a sítí vody a kanalizace.

Parametr okolí umístil místnosti tak, aby měly s tímto prostředím co nejtěsnější a nejlepší kontakt - na okraj jižní hrany domu. Zabezpečení dobrého vizuálního kontaktu s okolím a požadavek nepřehřívání interiéru spolu s požadavkem stanovených minimálních podchodných výšek vyloučil použití střešních oken a zdvihl okraj střechy a podezdívky na jižní a západní straně nad hranou vizuálního kontaktu stojící osoby. Umístění hygieny na hranu západní a severní strany domu bylo podmíněné možnostmi nejjednoduššího připojení na existující sítě. Prostorové řešení hygieny je v logice řešení místností,  tedy zdvižení hrany střechy. Severní hrana střechy se držela na co nejnižší úrovni, aby se rovina zastřešení vyhla slunečním paprskům a zabezpečil se sklon odvodnění. Parametru funce a konstrukce rozřezal rovinu na místech spojů vnitřních prostorů a transformoval výšky nad těmito spoji. Hrany střešní roviny na spojení místnost - místnost se zdeformovaly tak, aby se mohla použít konstrukce dřevěných krokev a kleštin s ocelovými nosníky v úžlabích, výška hran střešní roviny na spojeních místnost - exteriér stoupá a klesá - přizpůsobila  se vnitřní logice konstrukce zastřešení nad jednotlivými prostory a rozmístěním funkcí. Výšky se v prostoru  neustále mění a umožňují "ubytování" různým funkcím podle optimální nebo maximální náročnosti. Prostory mají dvě různě sklonené roviny zastřešení - "studenou" i "teplou" část střechy.

Celá konstrukce zastřešení je uložena na obvodovém železobetonovém věnci a nezasahuje do vnitřního prostoru žádným jiným prvkem krom prvku táhla - kleštin.

Později, v procesu komunikace s klientem se vnitřní prostor dál diferencoval. Na severní straně v hůře podchodném prostoru vznikl sklad a velká mísnost se na žádost dětí rozdělila.

---

Malý dom s veľkou strechou

Ateliér bbha alebo n/a tvoria dvaja pedagógovia Katedry architektúry na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave. Benjamín Bradňanský je absolventom Fakulty architektúry STU a momentálne vedie jeden z troch ateliérov katedry popri Imrovi Vaškovi a Jánovi Bahnovi. Vít Halada skončil magisterské a doktorandské štúdium architektúry na Vysokej škole výtvarných umení. Oboch architektov nespojili len spoločné súťažné projekty ešte s voľným a premenlivým zoskupením IVA a spolupráce so zahraničnými firmami, ale predovšetkým záujem o súčasné metódy navrhovania, ktorého výsledky bolo možné sledovať už niekoľko semestrov tak na prieskumoch študentských práč, ako aj na workshopoch a seminároch doma i v zahraničí.

K dom je jednou z prvých realizácií ateliéru v Tisovci. Pôvodné zadanie, ktoré smerovalo k obnove sedlovej strechy jednopodlažného domu po viacerých prestavbách a k vybudovaniu podkrovia sa práve vďaka overovaniu parametrickej metódy zmenilo na nadstavbu rodinného domu v hybridnej neúplno poschodovej a súčasne nie čisto strešnej krajine. Pôvodne jednoduchá úloha, ktorá sa v heterogénnom a v zásade nearchitektonickom prostredí Tisovca technologicky riešila takmer vždy priamočiaro odvolaním sa na tradičné materiály a postupy a tvarovo zasa rozptylovejšie poukazom na kontext sedlových, manzardových a plochých striech, získala priberaním ďalších aspektov a súvislostí nové podoby komplexnosti. Architekt bol síce odjakživa postavený pred základnú úlohu ako zladiť mnohotvárne determinácie do zmysluplného celku, ale parametrické navrhovanie modifikuje aj postavenia samého architekta v tomto procese a mení naše predstavy o architektúre. Architektúra prestáva v konečnom dôsledku podliehať zaužívaným pravidlám a estetickým kritériám a stává sa predovšetkým výskumom, do ktorého zasahuje spolu s klientom predovšetkým počítač a jeho možnosti.

Architekti podľa ich vlastných slov pracovali s množstvom parametrov, ktoré roztriedili do viacerých skupín:  programu alebo funkčnej náplne, kontaktu s okolím, orientácie alebo energetickej náročnosti, konštrukcie a materiálov, prepojenia s existujúcou stavbou, participácie užívateľov. Niektoré parametre z týchto skupín boli určené jednoznačne ako napríklad drevený krov a plechová krytina, iné variabilnejšie ako napríklad energetická náročnosť a orientácia na svetové strany a niektoré sa parametrizovali zrejme pomerne zložito ako v prípade participácie. Parametre sa v procese navrhovania optimalizovali získavali špecifické váhy. Ich pôsobenie bolo súčasne iniciačné a obmedzujúce: paramatre zo skupiny orientácie a energetickej náročnosti vylúčili podkrovie a okna v streche, ale súčasne podnietili zdvihnutie okrajov strechy na západnej a južnej strane. Parametre materiálov a konštrukcie v synergii s parametrami participácie zasa spôsobili, že spolupôsobenie všetkých skupín nesmerovalo k vlnovým komplikovaným povrchom, ale k fazetovaniu strešných rovín, a tým aj obvodových stien a stropov či podhľadov. Architekti v tomto zložitom dianí parametrického navrhovania síce určovali špecifické váhy (severojužnú orientáciu nebolo možné nijako obísť), ale definitívne tvarovanie už neovplyvňovali, ale skôr kontrolovali a spätne overovali. Preto je ich postavenie ambivalentné: na jednej strane stoja mimo procesu navrhovania, z druhej strany môžu do jeho priebehu vstúpiť ako jeden z jeho parametrov.

Výsledok parametrického spôsobu navrhovania môže paradoxne vyústiť do štýlových či retroštýlových alúzií (nadstavba a strecha je kubistickejšia ako kubizmus), ale tvar a priestorová distribúcia a členenie nie sú výsledkom ani večnej architektonickej logiky ani prchavej módy. Práve naopak sú rezultátom orchestrácie mnohotvárnych požiadaviek, z ktorej môže aj pôvodne malý dom získať ešte jedno podlažie a veľkú strechu. Pod ňou sa ukrýva vlnovito plynúci priestor, ktorého jednou z možných konfigurácii je vejárová segmentácia L-tvarov okolo vertikálnej komunikácie. Nový dom je napokon domom mnohých tvári len zdanlivo reagujúcich ad-hocovo na spomínané nehomogénne prostredie.