Didden Village

„Vesnice Didden. První realizací v domovském městě MVRDV se stane střešní nástavba na historickém domě. Na vrcholu stávajícího domu s ateliérem jsou požadované ložnice umístěny do samostatných objektů zaručujícího každému rodinnému příslušníkovi jeho nebo její soukromí. Domky jsou umístěny tak, aby v konečném důsledku vytvářely sérii náměstí, ulic a uliček jako v miniaturní vesnici na vrcholu stavby. Novou vesničku obklopují hradební zdi s okny. Ke zpříjemnění života na střeše přibyly stromy, stoly, venkovní sprchy a lavičky. Potažením všech těchto prvků modrým polyuretanovým pláštěm se zjeví nová 'nebesa'.

Nástavba tvoří na vrcholu památky korunu. Na tento přístavek může být nahlíženo také jako na prototyp dalšího zhušťování starých a existujících měst. Přidává život na střeše k tomu městskému. Prozkoumává finanční náklady potřebné na nosné prvky, infrastrukturu a dokončovací práce, které jsou v konečném důsledku nižší než při rovnocenném stavění na zemi.“

KM3 - Excursions on Capacities, Actar 2005, s. 746

Štěstí přeje připraveným. Ještě před snídaní jsem se byl na místo podívat pěšky, abychom zde po prohlídce bienále nebloudili autem v labyrintu jednosměrek. Zaparkovat se nám podařilo blízko parku s vodním kanálem a vydali jsme se k ateliéru ulicí lemovanou vzrostlými stromy, jejichž koruny se vzájemně proplétaly a tvořily nad silnicí mohutnou klenbu. Severozápadní část Rotterdamu, kde se nachází také studio Sjoerd Didden, tvoří tří až čtyřpatrové domy z režného zdiva. Panuje zde monotónnost. Jeden dům je jako druhý, ale přesto má tato oblast daleko přívětivější tvář než urbanisticky zpackané centrum města. Modrá nástavba třípodlažního cihlového domu je vidět už zdálky. Z jedné strany ulice pohledům brání koruny stromů. Z druhé strany je situace o trochu lepší, ale je vidět pouze masivní modrá stěna a za ní se rýsující ikonické obrazy domků se sedlovými střechami. Chceme zažít koncept z co největší blízky. Nemusíme ani zvonit. Ze dveří se vyrojil rozjařený hlouček, který vyprovázela majitelka a manželka vlasového vizážisty Sjoerd Diddena. Stylově jsme popadli příležitost za pačesy a domluvili si s ní krátkou prohlídku celého domu. Rodina je už na podobné návštěvy zvyklá. Poslední únorový den, kdy byl projekt dokončen, uspořádali pro všechny zájemce i náhodné kolemjdoucí den otevřených dveří. Na tento den čekal Winy Maas se svými dvěma společníky dlouhých šestnáct let. Až nyní se jim podařilo zrealizovat některý ze svých projektů také ve svém domovském městě.

Prohlídku začínáme v horním bytě. Do obou ateliérů nahlédneme až při zpáteční cestě. Na schodišti visí zarámovaný obraz, který tvoří axonometrie střešní nástavby rozložená na jednotlivé stavební části. Dispozice horního patra stávajícího domu byla celá vybourána. Rodina se dvěma dospívajícími chlapci se již nechtěla tísnit v malých místnostech. Dispozice jim nevyhovovala možná i pro to, že dům vlastně nikdy nebyl určen k bydlení. Původně byl postaven jako krejčovská dílna, kde se jednotlivé části oděvů dopravovaly mezi patry pomocí malého výtahu. Patra nebyly dále děleny a MVRDV vše pouze navrátilo do původního stavu. Do kompletně vyčištěného půdorysu obytného patra architekti zasadili pouze dvě nové hmoty - točitá schodiště vedoucí přímo do ložnice a dětských pokojů. Spirály jednotlivých schodišť se vyšroubovávají ze stropu a podlahy se nijak nedotýkají. Užší válec válec vede do ložnice rodičů. Daleko zajímavější je druhé schodiště. Do jednoho objemu jsou zapletená dvě schodiště. Každé vede do jednoho dětského pokoje. V zrcadle uprostřed obou schodišť je pověšen červený provaz pro rychlé slanění z pokojů dolů.

Nadstavbu pojmenovanou Didden Village (vesnice Didden) tvoří 120 m² velká terasa lemovaná vysokou zdí se dvěma stromy, dvěma dvory s lavičkami a dvěma domky. Rodina získala navíc 45 m² obytné plochy. Všechno je zvenku laděno do modra. Když se majitelky ptám, jestli má ráda Yvese Kleina, lakonicky mi odpoví, že první návrhy MVRDV byly modré a ona neměla potřebu to nikterak měnit. Modrá je barva oblohy. Jedny z prvních skic MVRDV připomínaly oblohu podstatně více. Celá střešní platforma byla zvlněnou modrou krajinou s kruhovými otvory oken. Takový oblak vznášející se nad domem nebo kus modrého z nebe přenesený na zem. Forma nástaveb se později racionalizovala, ale budit zájem nepřestala. Uvnitř střešních domků převládá uklidňující odstín světlých dřevěných desek. Jen koupelna rodičů je rozžhavena hezky do ruda a posuvná dělící příčka v dětském pokoji je celá žlutá. Domek pro děti je navržen jako dvě k sobě přilepené hmoty. Jsou přepatrovány a v horní části připomínající stan jsou postele. Pokoje obou chlapců nejsou propojeny pouze posuvnou skříní dole, ale i dvěma protilehlými okny na střeše.

Schodištěm z dětských pokojů jsme sešli nazpět do obývací části (nikdo neměl odvahu spustit se po laně) a chystali se odchodu. Paní domu nám ještě pod rodinným portrétem ukázala stůl od Bořka Šípka a krátce uvedla do dílny svého manžela, kde vznikají různé paruky pro filmové projekty a divadelní představení. Největší překvapení však čekalo v přízemí. Kde mají normální rodiny garáž, byl dočasně “zaparkovaný“ čtvrtohorní nosorožec v životní velikosti, což jen umocnilo návštěvu u neobyčejné rodiny v neobyčejném domě.