Československé velvyslanectví v Londýně

Historie a současnost Velvyslanectví České republiky v Londýně
V roce 1956 vypršela nájemní smlouva na pozemek na Grosvenor Place, kde stály dvě budovy, které Československá republika od konce první světové války využívala jako sídlo svého velvyslanectví. Ministerstvo zahraničí se po několika provizoriích rozhodlo vybudovat pro diplomatickou misi v Londýně novostavbu ambasády. Československá republika si pro ni pronajala pozemek na rozhraní čtvrtí Kensington a Notting Hill na nároží ulice Kensington Palace Gardens. Přestěhováním z Grosvenor Place velvyslanectví opustilo sousedství Buckinghamského paláce a londýnské vládní čtvrti. Soukromá ulice Kensington Palace Gardens ale představuje patrně nejexkluzivnější adresu ve městě, kde sídlí nejbohatší a nejvlivnější příslušníci londýnské společnosti. Československo tak získalo více než důstojnou náhradu.
Novou londýnskou ambasádu vytvořil architekt Jan Šrámek a jeho spolupracovníci Jan Bočan a Karel Štěpánský z ateliéru Beta Projektového ústavu hlavního města Prahy. Práce na projektu začaly v roce 1965, stavba byla dokončena roku 1970. Šrámek měl za sebou v té době už spoluautorství odbavovací haly letiště v Ruzyni. Později vytvořil například bývalou budovu ČKD na Můstku a ve spolupráci s Bočanem odbavovací halu Hlavního nádraží v Praze. Šrámkových služeb hodně využívalo i československé ministerstvo zahraničních věcí. V týmu Karla Filsaka se podílel na stavbě československých velvyslanectví v Pekingu a Brasílii. Před londýnskou realizací vytvořil ještě československou ambasádu v Sofii. Od roku 1966 vedl v Projektovém ústavu hlavního města Prahy vlastní ateliér Beta, v němž působili mimo jiné architekti Jan Bočan, Zdeněk Rothbauer a Karel Štěpánský. Londýn představoval první realizaci Šrámkovaateliéru pro československou diplomacii. Šrámkův tým souběžně vytvářel interiéry československé stálé mise v Ženevě. Začátkem 70. let pak vybudoval československé ambasády v Nairobi a Stockholmu.
Londýnské velvyslanectví rozčlenil Šrámek se svými spolupracovníky do dvou objektů. Menší, obrácený do ulice Kensington Palace Gardens, sloužil pracovním potřebám ambasády. Prvními dvěma podlažími prostupoval velký sál určený reprezentačním účelům. Společenským setkáním sloužily také ostatní prostory přízemí a mezipatra. Ve dvou horních podlažích byly umístěny kanceláře. Větší objekt, obrácený do ulice Notting Hill Gate, měl především obytnou funkci. Čtyři patra zaplňovaly byty zaměstnanců, velká část z nich měla mezonetový charakter. Přízemí bylo tvořeno úřadovnami konzulátu a menšími reprezentačními prostory. Mezipatro sloužilo kancelářím obchodního oddělení velvyslanectví. V pátém patře byla umístěna společná jídelna. Do suterénů budov byly umístěny šatny, garáže, prostorný kinosál a spojovací chodby mezi oběma objekty.
Stavba londýnské ambasády představovala ve své době moderní tvůrčí počin. Čeští architekti v ní opustili socialistický realismus předešlého desetiletí a přihlásili se k myšlenkám ve světě tehdy módního brutalismu. Objekty velvyslanectví byly vybudovány ze železobetonových panelů, skla, které vytvořilo dlouhé řady oken, a dřevěných přepážek členících interiéry. Strohá architektura odmítla dekorativní výzdobu. Estetický účinek stavby spočíval na působení hrubých betonových ploch a skla. Tvůrci se nesnažili zkrášlovat budovy dekorativními ornamenty, ale stopami vznikajícími v průběhu stavbu, které se tradiční umělecké slohy snažily odstranit. O výzdobu se tak staraly nezakryté spáry mezi panely nebo rýhy, jež zůstaly v betonu po sbíječkách a odstraněném bednění.
Výzdoba ambasády nezůstala omezena pouze na brutalisticky strohé působení betonu. Doplnily ji obrazy, skulptury, reliéfy, grafiky a tapisérie v interiérech a částečně i exteriérech. Umělecká díla působila silně abstraktně, a tak organicky a nenápadně zapadla do celku. Šrámkův ateliér poskytl prostor tehdy začínajícím výtvarníkům, kteří dnes patří k nejslavnějším jménům českého moderního umění, a jejichž díla diváci najdou ve sbírkách Národní galerie. Na výzdobě londýnského velvyslanectví se podíleli například Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Aleš Veselý, Jiří John nebo Eva Kmentová.
Brutalistická architektura postupně zdegenerovala ve výstavbě socialistických sídlišť z prefabrikovaných panelů. V 50. a 60. letech ale představovala nejmodernější trend ve světovém stavitelství. Vycházela z pozdní tvorby asi nejslavnějšího architekta 20. století Le Corbusiera a věnovali se jí esa tehdejší architektury Američan Louis Kahn nebo Japonci Kunio Maekawa a Kenzo Tange. Přestože se u nás dnes panelové stavby chápou jako atribut komunistické éry, britská veřejnost vnímala v době vzniku londýnskou ambasádu jako ukázku toho, jak se Československo oprošťuje od socialistického realismu ve prospěch západních uměleckých trendů. Stavba velvyslanectví probíhala v době, kdy byl v podobném architektonickém duchu dokončován komplex staveb nového kulturního centra Londýna na jižním břehu Temže. Autor budovy Royal Festival Hall, která tvořila nejvýznamnější objekt tohoto komplexu, Robert Matthew spolupracoval s českými architekty při konečné realizaci ambasády. Autorita uznávané osobnosti přispěla k tomu, že londýnské velvyslanectví získalo roku 1971 nejprestižnější britskou architektonickou cenu RIBA (Royal Institute of British Architects) za nejlepší stavbu vytvořenou ve Velké Británii zahraničními architekty.
Po rozpadu Československa byl komplex ambasády rozdělen mezi oba nástupnické státy. Původní budovu velvyslanectví získala Slovenská republika. Z objektu určeného pro byty, obchodní a konzulární oddělení se stalo velvyslanectví České republiky. Výtvarně bohatší stavba zůstala Slovenské republice, ale i česká ambasáda obsahuje řadu zajímavých prvků jako třeba abstraktní reliéfy na obvodových zdech od Stanislava Kolíbala. Vzhledem k tomu, že bytový dům nebyl původně koncipován pro úřední a reprezentační potřeby velvyslanectví, musí čeští diplomaté čelit řadě provozních problémů. Tyto komplikace by měla vyřešit plánovaná přístavba ambasády, k níž by mělo dojít v nedaleké budoucnosti.