Can Lis

Jørn Utzon, dánský architekt a autor věhlasné opery v Sydney, navštívil Mallorku poprvé v roce 1958. O deset let později, když byl donucen opustit práci na rozestavěné Opeře, se rozhodl na Mallorce usadit a zakoupil na ostrově pozemek, kde v roce 1994 vystavěl své poslední sídlo Can Feliz. Mezitím však ještě v roce 1970 zakoupil pozemek přímo na pobřeží s dech beroucím výhledem na moře. Na tomto místě postavil (i vlastníma rukama) Can Lis, v němž od roku 1973 žil se svou oddanou manželkou Lis a nejmladším synem Kimem. Z touhy po větším soukromí se rozhodl na začátku 90. let zrealizovat několik kilometrů severněji Can Feliz a dům na pobřeží přenechal své dceři Lin, která v něm prožila další léta se svým druhým manželem, slepým francouzským spisovatelem Huguesem de Montalembertem.

V roce 2005 přešel dům do vlastnictví Utzonova syna Kima. V roce 2011 převzala dům do opatrovnictví Utzonova Nadace a začala jeho generální renovace, aby jej bylo možné zpřístupnit stoupajícímu množství zájemců o návštěvu a současně nabízet rezidenční pobyty pro architekty, umělce, studenty atd. Can Lis bývá pravidelně označován kritiky architektury za jeden z nejdůležitějších domů 20. století.

Důvtip Utzonova domu spočívá v interpretaci tradičních mallorských stavebních technik při využití lokálních materiálů. Can Lis byl zamýšlen jako přirozeně ucelený prostor pro každodenní prožívání rodinných událostí včetně práce a odpočinku. Jeho forma vyrůstá z vnitřku – dům je zrcadlem života. Utzon dům vytyčil 1:1 nejprve na místě, teprve pak vznikaly výkresy. Projekt byl během stavby po konzultacích s majitelem stavební firmy Jaime Vidalem, který mimo jiné prováděl i renovaci domu, mírně upravován a detailně finalizován.

Kompozice několika samostatných objemů spojených v jeden kontinuálních prostor se v Utzonově tvorbě poprvé objevila v nerealizovaném návrhu vlastního domu v Sydney (Bayview House, 1965). Kompozici modeloval Utzon nejprve s kostkami cukru. Je zajímavé, že první návrh mallorského domu vznikl v roce 1970 a nesl jméno Casa Olicia. Druhý návrh Can Lis z roku 1972 počítal se čtyřmi objemy a jeho dominantním prvkem byla ochranná severní zeď. Definitivní podoba domu vznikla až během realizace.

Prostorová koncepce obývacího pokoje Can Lis bývá některými teoretiky odvozována od Palladiova Teatro Olimpico respektive od Corbusierovy mariánské kaple v Ronchamp, avšak sám Utzon vzpomíná na zážitek, když při průzkumu parcely pro Can Lis slanil přes římsu útesu a vstoupil do jeskyně, která se nachází přímo pod domem. Absolutní jednota úkrytu a výsluní, místnosti a výhledu, v něm silně rezonovala a rozhodl se ji přenést do svého domu. Úzká střílna na západní stěně obývacího pokoje vznikla až po dokončení stavby, když se Utzon rozhodl využít paprsky zapadajícího slunce, které doslova líbají kamennou stěnu.

Přeměna Can Lis z poměrně zanedbaného rodinného domu na útočiště pro současné umělce vyžadovala pečlivý přístup. Rekonstrukce probíhala mezi říjnem 2011 a únorem 2012. Autorkou projektu rekonstrukce byla architektka Lise Juel, která již dříve spolupracovala s Utzonem na návrhu Utzonova centra v dánském Aalborg. Utzonův dům zůstal zachován v podobě rozmanité prostorově plynule propojené krajiny. Společenské místnosti domu se vyznačovaly duchovní a hmotnou smyslností, avšak místnosti servisní – kuchyně, koupelna a příslušenství, ji postrádaly. Protože architektka vyhodnotila rituály vykonávané v těchto prostorách jako důležité, rozhodla se je architektonicky začlenit do navazujícího sledu prostorů v domě. Jejich nové detailní řešení vzešlo z pravidel použitých ve společenských prostorách.

Kim Utzon, který vyrůstal v Can Lis jako dospívající chlapec, uvedl na adresu renovace v dubnu 2012: "Rád bych řekl, že jsem potěšen výsledkem rekonstrukce provedené Utzonovou nadací. Nyní je zcela zřejmé, že změny provedené zejména v provozní části domu vedly k výsledku, který by udělal mého otce šťastným. Výsledek je jasný, jednoduchý a zcela v souladu s centrálním prostorem domu – obývacím pokojem, jídelnou, terasou a ložnicemi, kde je právě prostor dominantním prvkem. Výhradní použití pískovce marés je důležité."

V konstrukčním řešení domu byly použity výhradně lokální stavební materiály. Nejdůležitějším materiálem je místní pískovec marés. Používal se tradičně pro venkovské rodinné domy, ale i pro zemědělské a pomocné objekty. Vnější stěny a sloupy jsou vystavěny právě z tohoto kamene (bloky 800x400 mm). Jsou však dvojité – uprostřed stěny se nachází izolační dutina. Dalším použitým materiálem je pískovec santanyi. Na rozdíl od marés má větší hustotu a je ideální pro podlahy, příčky a kuchyňské pracovní desky. Stropní konstrukce jsou zhotoveny z keramických tvarovek tzv. bovedillas, uložených na železobetonových trámech. Pro vestavěné police a pracovní desky byl použit pískovec santanyi. Všechny dřevěné prvky jsou vyrobeny z mallorské borovice.