Sídlo Německého spolkového sněmu
Deutscher Bundestag
Když 9. června 1884 císař Vilém I. klepal na základní kámen budovy říšského sněmu, jistě netušil, jakou strastiplnou cestu tento objekt frankfurtského architekta Paula Wallota podstoupí. Po dokončení v roce 1894 se do něj začaly zarývat dějiny Německa a v podstatě celé Evropy. Po pádu císařství roku 1918 v něm byla vyhlášena republika, roku 1933 jej po svém zvolení kancléřem nechal Hitler zapálit, na konci 2. světové války jej sovětští vojáci symbolicky dobyli a vlály na něm soětské vlajky, bezprostředně po válce se u něj konala řada demonstrací, roku 1961 se v bezprostřední blízkosti sněmu rozvinula pověstná berlínská zeď, aby byla 9. listopadu 1989 rozmlácena na kusy a Německo sjednoceno. 4.10.1990 německý parlament rozhodl o rekonstrukci berlínského sněmu, poté jej v 1995 roce zahalili Christo a Jean-Claude do bílé róby a práce na obnově započaly.
Byla vypsána prestižní architektonická soutěž, které se snad zúčastnila většina významných evropských architektů. Z vítězů soutěže německá vláda vybrala angličana Sira Normana Fostera, který navrhoval podivnou hříbkovou střechu, kterou musel nakonec očesat na jeden hříbek či spíše čočku nad střední částí Reichstagu, aby nakonec vyhrála kopule, která zde původně stejně stála. Vznikl tak divný paradox, protože jeden z vítězů soutěže - Santiago Calatrava - ve svém projektu kupoli použil...
Projekt sám o sobě je velmi konzervativní a uchovává památku budovy ve velké míře. Foster vstupuje do staré architektury velmi decentně, ale na druhé straně viditelně, především materiálem a formou. Fosterovy formy jsou jednoduché, někdy až minimalistické. To však neplatí o ústředním jednacím sále, který je řešen jako supermoderní prostor, bohužel však doplácí na stísněný prostor, a proto jsou některá křesla poslanců situována na vykonzolované balkony nad sálem. Celému sálu vévodí nechvalně proslavená obří orlice.
Aby byl jednací prostor dostatečně osvětlen, vytvořil Foster se svými spolupracovníky "sochaře světla", což je v podstatě kužel, který visí nad sálem jako blesk boží a jeho zrcadlové plošky odráží venkovní paprsky dovnitř. Jeho úkolem je rovněž odvádět znečištěný vzduch ze sálu. Kužel začíná v již zmiňované kopuli, což je sama o sobě zajímavá stavbička. Vinou se v ní dvě rampy pro návštěvníky a v horní části kopule ja malá vyhlídka na celý Berlín, unavení si mohou sednout na příjemné sedací dřevo a kochat se panoramatem (nejlépe večerním...). V základně kopule je vyřezán průzor do jednacího sálu, kterým rovněž proniká do interiéru světlo. Je paradoxní, že je vytvořen z reflexního skla, takže ve dne vidíte tmavěmodré pláty skla, ale v noci už to trošku funguje.
Samostatnou kapitolou je energetický koncept budovy. Šetří se všude, kde se dá. Vytápění budovy zabezpečuje rostlinný olej kvůli malé produkci oxidu uhličitého při jeho hoření, vzduchotechnika je nahrazena přirozenou cirkulací vzduchu (snad bude fungovat, viz Frankfurt...), který je nasáván ze sousední velké louky a vypouštěn ven kuželem v kopuli. Veškerá energie potřebná k větrání je získávána z fotovoltaických článků umístěných na střeše budovy. K vyrovnávání rozdílů mezi zimou a létem slouží rovněž dvě podzemní zásobárny vody - jedna teplá a jedna studená. Součástí celého systému je i několik tepelných čerpadel. Prostě je to ekologická budova.
Byla vypsána prestižní architektonická soutěž, které se snad zúčastnila většina významných evropských architektů. Z vítězů soutěže německá vláda vybrala angličana Sira Normana Fostera, který navrhoval podivnou hříbkovou střechu, kterou musel nakonec očesat na jeden hříbek či spíše čočku nad střední částí Reichstagu, aby nakonec vyhrála kopule, která zde původně stejně stála. Vznikl tak divný paradox, protože jeden z vítězů soutěže - Santiago Calatrava - ve svém projektu kupoli použil...
Projekt sám o sobě je velmi konzervativní a uchovává památku budovy ve velké míře. Foster vstupuje do staré architektury velmi decentně, ale na druhé straně viditelně, především materiálem a formou. Fosterovy formy jsou jednoduché, někdy až minimalistické. To však neplatí o ústředním jednacím sále, který je řešen jako supermoderní prostor, bohužel však doplácí na stísněný prostor, a proto jsou některá křesla poslanců situována na vykonzolované balkony nad sálem. Celému sálu vévodí nechvalně proslavená obří orlice.
Aby byl jednací prostor dostatečně osvětlen, vytvořil Foster se svými spolupracovníky "sochaře světla", což je v podstatě kužel, který visí nad sálem jako blesk boží a jeho zrcadlové plošky odráží venkovní paprsky dovnitř. Jeho úkolem je rovněž odvádět znečištěný vzduch ze sálu. Kužel začíná v již zmiňované kopuli, což je sama o sobě zajímavá stavbička. Vinou se v ní dvě rampy pro návštěvníky a v horní části kopule ja malá vyhlídka na celý Berlín, unavení si mohou sednout na příjemné sedací dřevo a kochat se panoramatem (nejlépe večerním...). V základně kopule je vyřezán průzor do jednacího sálu, kterým rovněž proniká do interiéru světlo. Je paradoxní, že je vytvořen z reflexního skla, takže ve dne vidíte tmavěmodré pláty skla, ale v noci už to trošku funguje.
Samostatnou kapitolou je energetický koncept budovy. Šetří se všude, kde se dá. Vytápění budovy zabezpečuje rostlinný olej kvůli malé produkci oxidu uhličitého při jeho hoření, vzduchotechnika je nahrazena přirozenou cirkulací vzduchu (snad bude fungovat, viz Frankfurt...), který je nasáván ze sousední velké louky a vypouštěn ven kuželem v kopuli. Veškerá energie potřebná k větrání je získávána z fotovoltaických článků umístěných na střeše budovy. K vyrovnávání rozdílů mezi zimou a létem slouží rovněž dvě podzemní zásobárny vody - jedna teplá a jedna studená. Součástí celého systému je i několik tepelných čerpadel. Prostě je to ekologická budova.
0 komentářů
přidat komentář
