American Bar
Kärtner Bar, Loos Bar
Richard Ludwig ml. (1880-1936) pocházel z rodiny vídeňských uměleckých truhlářů, ale více než řemeslo ho zajímal společenský život a kulturní trendy. Nemohly mu tak uniknout břitkým jazykem formulované názory, které Adolf Loos šířil ve vídeňských kuloárech. V roce 1908 získal Richard Ludwig ml. licenci k prodeji alkoholu, aby si mohl v zapadlé uličce dva bloky od Svatoštěpánského dómu otevřít koktejlový bar. O projekt požádal Adolfa Loose, který v letech 1893-96 pobýval v USA, kde se mohl obeznámit s touto typologií. Loos na projektu baru pracoval ještě předtím, než Ludwig získal povolení k otevření baru v uličce Kärntner, neboť se dochovaly dvě dřívější varianty Amerického baru na jiných vídeňských adresách.
Pojmenování baru vychází ze slangového výrazu dřevěné bariéry v soudní místnosti. Nízké dřevěné ohrazení se přesunulo do pohostinství, kde dřevěný pult odděloval obsluhu od konzumentů. Postupem času se ustálily ideální rozměry výšky barového pultu, stoliček i rozvržení pracovní desky. V 90. letech 19. století překročila obliba těchto podniků Atlantik a započalo úspěšné evropské tažení nejprve v Anglii, kam Adolf Loos jako velký obdivovatel britské kultury často cestoval a dělil se o nejnovější trendy na stránkách vídeňských novin. V roce 1903 začal ve Vídni vycházet časopis Das Andere (To jiné), který měl podtitul List pro zavádění západní kultury do Rakouska. Loosův časopis však nevzbudil zájem a vyšla pouze dvě čísla. Časopis Das Andere tvořil přílohu měsíčníku Kunst, který v té době řídil Peter Altenberg, jehož portrét dodnes visí na zadní stěně Loos Baru.
Do komorního prostředí baru (široký 4,45 m a hluboký 6,15 m) se vstupuje skrze čtveřici mohutných mramorových bloků podpírajících skleněnou markýzu s vitráží americké vlajky a barevným nápisem Kärtner Bar. V horním pásu se pod římsou nachází ještě druhá vitráž s nápisem American Bar. Pronikání denního světla do interiéru tlumí průsvitná stěna nad vchodem složená ze čtvercových onyxových destiček, které uvnitř navozují medově zbarvenou atmosféru.
Stěny jsou ve spodní části obloženy dřevěnými panely z mahagonu (Peter Altenberg uvádí africký padouk). V horní části prostor rytmizují zelenošedé mramorové sloupy a zrcadlové výplně, které místnost opticky rozšiřují. V zrcadlech se donekonečna opakuje šedobílý mramorový kazetový strop, který za desítky let kuření nabyl dnešní nahnědlý nádech. Mimochodem kouření je zde povoleno dodnes. Podlahu baru tvoří mramorová dlažba se šachovnicovým vzorem. Barový pult s mahagonovým madlem se táhne přes celou šestimetrovou hloubku místnosti. Za pultem lze posedět na vysokých stoličkách z ohýbaného dřeva od firmy Jacob&Josef Kohn, kterou později koupil Thonet. Podél zbývajících dvou stěn jsou instalovány kóje se sedačkami potaženými tmavozelenou kůží. Servírované drinky, si lze odložit na některý ze tří oktagonálních stolů s bílou matně rozzářenou skleněnou deskou. Dalším zdrojem světla v interiéru jsou nástěnné lampy s hedvábnými záclonami. Veškeré zázemí a toalety jsou umístěny v suterénu, kam se sestupuje po prudkém schodišti.
Bar měl vídeňskému publiku zprostředkovat kombinaci anglického pánského klubu s americkým koktejlovým barem. Loos původně zamýšlel, že návštěvníky baru budou výhradně muži, což se změnilo krátce po otevření.
V roce 1985 provedl rekonstrukci Hermann Czech, autor řady proslulých vídeňských barů a kaváren, a v roce 1989 provedl Burkhardt Rukschcio některé změny, aby interiér více odpovídal Loosovu původnímu záměru.
V roce 1994 se vedení baru ujala Marianne Kohn (její prarodiče vlastnili firmu na nábytek z ohýbaného dřeva), známá jako "královna noci", která v 80. letech vedla kultovní vídeňský klub U4 a v současnosti se starách o chod „jediného baru ve Vídní“.
Pojmenování baru vychází ze slangového výrazu dřevěné bariéry v soudní místnosti. Nízké dřevěné ohrazení se přesunulo do pohostinství, kde dřevěný pult odděloval obsluhu od konzumentů. Postupem času se ustálily ideální rozměry výšky barového pultu, stoliček i rozvržení pracovní desky. V 90. letech 19. století překročila obliba těchto podniků Atlantik a započalo úspěšné evropské tažení nejprve v Anglii, kam Adolf Loos jako velký obdivovatel britské kultury často cestoval a dělil se o nejnovější trendy na stránkách vídeňských novin. V roce 1903 začal ve Vídni vycházet časopis Das Andere (To jiné), který měl podtitul List pro zavádění západní kultury do Rakouska. Loosův časopis však nevzbudil zájem a vyšla pouze dvě čísla. Časopis Das Andere tvořil přílohu měsíčníku Kunst, který v té době řídil Peter Altenberg, jehož portrét dodnes visí na zadní stěně Loos Baru.
Do komorního prostředí baru (široký 4,45 m a hluboký 6,15 m) se vstupuje skrze čtveřici mohutných mramorových bloků podpírajících skleněnou markýzu s vitráží americké vlajky a barevným nápisem Kärtner Bar. V horním pásu se pod římsou nachází ještě druhá vitráž s nápisem American Bar. Pronikání denního světla do interiéru tlumí průsvitná stěna nad vchodem složená ze čtvercových onyxových destiček, které uvnitř navozují medově zbarvenou atmosféru.
Stěny jsou ve spodní části obloženy dřevěnými panely z mahagonu (Peter Altenberg uvádí africký padouk). V horní části prostor rytmizují zelenošedé mramorové sloupy a zrcadlové výplně, které místnost opticky rozšiřují. V zrcadlech se donekonečna opakuje šedobílý mramorový kazetový strop, který za desítky let kuření nabyl dnešní nahnědlý nádech. Mimochodem kouření je zde povoleno dodnes. Podlahu baru tvoří mramorová dlažba se šachovnicovým vzorem. Barový pult s mahagonovým madlem se táhne přes celou šestimetrovou hloubku místnosti. Za pultem lze posedět na vysokých stoličkách z ohýbaného dřeva od firmy Jacob&Josef Kohn, kterou později koupil Thonet. Podél zbývajících dvou stěn jsou instalovány kóje se sedačkami potaženými tmavozelenou kůží. Servírované drinky, si lze odložit na některý ze tří oktagonálních stolů s bílou matně rozzářenou skleněnou deskou. Dalším zdrojem světla v interiéru jsou nástěnné lampy s hedvábnými záclonami. Veškeré zázemí a toalety jsou umístěny v suterénu, kam se sestupuje po prudkém schodišti.
Bar měl vídeňskému publiku zprostředkovat kombinaci anglického pánského klubu s americkým koktejlovým barem. Loos původně zamýšlel, že návštěvníky baru budou výhradně muži, což se změnilo krátce po otevření.
V roce 1985 provedl rekonstrukci Hermann Czech, autor řady proslulých vídeňských barů a kaváren, a v roce 1989 provedl Burkhardt Rukschcio některé změny, aby interiér více odpovídal Loosovu původnímu záměru.
V roce 1994 se vedení baru ujala Marianne Kohn (její prarodiče vlastnili firmu na nábytek z ohýbaného dřeva), známá jako "královna noci", která v 80. letech vedla kultovní vídeňský klub U4 a v současnosti se starách o chod „jediného baru ve Vídní“.
0 komentářů
přidat komentář
