Aldo van Eyck pavilon
Sochařský pavilon Sonsbeek
Příběh pavilonu: Dočasný pavilon byl navržen Aldem van Eyckem a postaven v létě roku 1966 v parku Sonsbeek v Arnhemu. Hostil sochy téměř od třiceti umělců: Arp, Brancusi, Pevsner, Gaudier Brzeska, Gonzales, Hepworth, Giacometti, Richier, Ernst, Matta, Noguchi, Tajiri, Caro, Turnbull, Constant, Wouters, Pomodoro, Paolozzi, a tak dále. Různorodá díla velikostí i materiály měla být všechna vystavena v rámci jednoho pavilonu.
Dočasný pavilon byl dle původní myšlenky demontován a v roce 2006 obnoven v zahradě muzea Kröller-Müllerova Muzea v Otterlo.
Idea autora: Pavilon měl, dle představ Aldo van Eycka, disponovat určitou hustotou a složitostí urbanismu. Měl být ve skutečnosti podobný městu, v tom smyslu, že se v něm lidé a artefakty setkávají a sblížují. Stavba by neměla ihned odhalit, co se děje uvnitř - to byla ústřední myšlenka autora.
Při pohledu z boku, se jeví pavilon jako uzavřený a hmotný - jakoby střežil tajemství. Stavba má dva hlavní vchody v masivních stěnách. V kolmém směru je otevřen do stran a propojen s exteriérem. Pavilon je doslova obkroužen/obehnán náměstím - jeho čtvercový tvar je posazen na geometrický protitvar - kruhovou plochu, která dává stavbě autonomní kvalitu.
Konstrukce: Konstrukce sestává ze šesti paralelních stěn, které jsou téměř čtyři metry vysoké, jsou rozmístěny ve vzdálenosti 2,5 m od sebe. Stěny jsou charakteristickým způsobem půdorysně "ohýbány" a vytvářejí půlkruhové niky. Souvislost délky stěn je v některých místech narušována pauzami - průchody.
Konceptuální práce: Až do realizace pavilonu se Eyckova práce na jeho návrhu stala vzorem tzv. "papírové architektury". Projekt si žil a vyvíjel se vlastním životem v rámci jakéhosi teoretického konceptu. Ale už nebyl vnímán jako skutečná prostorová struktura.
Dočasný pavilon byl dle původní myšlenky demontován a v roce 2006 obnoven v zahradě muzea Kröller-Müllerova Muzea v Otterlo.
Idea autora: Pavilon měl, dle představ Aldo van Eycka, disponovat určitou hustotou a složitostí urbanismu. Měl být ve skutečnosti podobný městu, v tom smyslu, že se v něm lidé a artefakty setkávají a sblížují. Stavba by neměla ihned odhalit, co se děje uvnitř - to byla ústřední myšlenka autora.
Při pohledu z boku, se jeví pavilon jako uzavřený a hmotný - jakoby střežil tajemství. Stavba má dva hlavní vchody v masivních stěnách. V kolmém směru je otevřen do stran a propojen s exteriérem. Pavilon je doslova obkroužen/obehnán náměstím - jeho čtvercový tvar je posazen na geometrický protitvar - kruhovou plochu, která dává stavbě autonomní kvalitu.
Konstrukce: Konstrukce sestává ze šesti paralelních stěn, které jsou téměř čtyři metry vysoké, jsou rozmístěny ve vzdálenosti 2,5 m od sebe. Stěny jsou charakteristickým způsobem půdorysně "ohýbány" a vytvářejí půlkruhové niky. Souvislost délky stěn je v některých místech narušována pauzami - průchody.
Konceptuální práce: Až do realizace pavilonu se Eyckova práce na jeho návrhu stala vzorem tzv. "papírové architektury". Projekt si žil a vyvíjel se vlastním životem v rámci jakéhosi teoretického konceptu. Ale už nebyl vnímán jako skutečná prostorová struktura.
Nina Ličková
0 komentářů
přidat komentář
