12. Bienále v Benátkách
Předtím a potom
Letos jsme měli možnost zažít atmosféru benátského bienále hned dvakrát, a to pokaždé ve zcela jiné situaci. Nejprve jsme se do Benátek vypravili v polovině srpna během horečných příprav a pak poslední dny před zakončením tříměsíčního svátku architektury. Tvář Benátek zůstává neměnná, přesto dokáže při každé návštěvě nabídnout další silné zážitky. Tentokrát to byl vedle zatopených ulic především svátek Festa della Salute, který se koná každoročně 21. listopadu, kdy na počest odvrácení moru Pannou Marií v roce 1630 vznikne provizorní most z lodí klenoucí se mezi Náměstím sv. Marka a kostelem Santa Maria della Salute. Poslední příležitost navštívit letošní bienále způsobila, že byla většina hotelů obsazená a nepomohly ani kontakty od přátel na vesměs neobvyklé ubytovny. Nakonec se podařilo zajistit příjemné rodinné ubytování s výhledem na kostela sv. Jana a Pavla v oblasti, kam ještě zcela nepronikla tíživá turistická atmosféra. Během prvního večera jsme rychle zjistili, jak je díky globalizaci obtížné nechat se v restauraci obsloužit Italem.
Projít si téměř opuštěné výstavní areály ještě před otevřením bran veřejnosti je stejně nezvyklé jako navštívit bienále v poslední dny, kdy se všichni na poslední chvíli snaží dohnat, co neustále odkládali a v uplynulých třech měsících nedokázali stihnout. Tísnící se davy dokonale naplňovaly motto letošního bienále 'Setkávání lidí v architektuře'. Díky jednomu takovému náhodnému setkávání s přáteli, s nimiž se člověk za celý rok v Čechách nesetká, jsme se dozvěděli o přednášce plánované v Teatro Piccolo Arsenale, kde se uskutečnila poslední přednáška z osmidílného cyklu Architektonických sobot. Kromě kurátorky letošního bienále Kazuyo Sejimy vystoupili 20. listopadu od 14:00 hodin také španělský architekt Antòn Garcìa-Abril, švýcarský architekt Christian Kerez, ředitel mezinárodních projektů londýnské Serpentine gallery Hans Ulrich Obrist a president benátského bienále Paolo Baratta, který se na závěr pochlubil rekordním počtem přes 170.000 návštěvníkům (akce také trvala o dva týdny déle než předchozí výstava), ale pak pro Itala netypicky shodil vlastní projekt argumentem, že vystavované projekty zase nejsou až tak důležité, poněvadž s většinou prací jsme se již mohli setkat v publikacích a na jiných výstavách, ale co je nezastupitelné, je pravidelné setkávání přátel a seznamování se s novými lidmi.
Udílení sošek Zlatých lvů probíhalo podle šablony, že si staří známi dali schůzku na laguně a podělili se o ceny. Kurátorka 12. bienále Kazuyo Sejima předala sošku Zlatého lva za celoživotní dílo Remu Koolhaasovi a Kazuo Shinoharovi, nejlepší národní expozici získalo Bahrajnské království, nejlepším projektem hlavní výstavy se stala pavučinová instalace Junyo Ishigami a Stříbrného lva pro nadějné mladé architekty si odnesli belgičtí OFFICE Kersten Geers David van Severen. Ishigamův experiment však stihl pobný osud jako plovoucí chorvatskou expozici, která musela být po půlhodině uzavřena a v průběhu bienále se tato křehká ocelová struktura nadobro zhroutila. Ishigamův tenoučký projekt 'Architecture as air' nejprve poničila během stavby kočka a poté hned prvního den, kdy byl Arsenale otevřený pouze pro novináře, dílo zkázy dokonal uklízeč, který instalaci jednoduše přehládl. Podobně zajímavé příběhy, i když ne s tak dramatickým koncem, by se daly najít u většiny projektů a národních expozicí.
Naléhavou zprávu obsahovala expozice Bahrajnského království, které se na bienále prezentovalo vůbec poprvé a hned získalo Zlatého lva za národní expozici. Tento malý stát v Perském zálivu přivezl do jedné z místností Arsenale pouze trojici rybářských domků a několik výpovědí (na tuto akci bylo vyčleněno 260.000 Euro), čímž upozornil na historii země, která žila po dlouhé generace (až do odhalení ropných rezerv) z darů moře a dnešní stavební boom obyvatele od moře čím dál více odřezává. Devadesát procent tohoto malého státu tvoří poušť a velké finanční prostředky plynou na zpevňování pobřeží a expanzi do moře, čímž se z původních rybářů stávají suchozemci a noví developeři s pomocí SOM vytvářejí futuristické vize, kde je ze skleněných paláců přístup k moři dokonale znemožněn.
Hřejivý pocit jsem si odnášel z Česko-slovenského pavilonu. Po mnoha letech jsem se konečně mohl k naší expozici hrdě přihlásit. Zahraničním návštěvníkům možná nedocházel Rajnišův příběh v celé své komplexnosti, bylo však příjemné sledovat hojnou účast a tolik spokojených tváří. Z okolních zemí mohlo Česko-slovensko svou instalací předčit snad jen Kanada (robotické rostliny z jiné planety), Japonsko (měli větší modely), Švýcarsko (dlouhodobě připravovaná pocta inženýrským stavbám) nebo Holandsko (potenciál nevyužívaných staveb).
Téma předchozího bienále znělo Architecture beyond building, ale až nyní se účastníkům podařilo jít za hranice běžného stavitelství a dotýkat se dalších našich smyslů. Největší přínos bienále spatřuji v tom, že si lidé s hektickým životním stylem najdou čas, domluví se a odjedou na pár dní do Benátek, kde musí opustit auto a každodenní shon na pevnině. Člověk pak příjemně zvolní, ochutná výbornou kuchyni a jako bonus si prohlédne výběr toho nejlepšího ze současné architektury, což si ani za dva roky nenechám ujít.
Letos jsme měli možnost zažít atmosféru benátského bienále hned dvakrát, a to pokaždé ve zcela jiné situaci. Nejprve jsme se do Benátek vypravili v polovině srpna během horečných příprav a pak poslední dny před zakončením tříměsíčního svátku architektury. Tvář Benátek zůstává neměnná, přesto dokáže při každé návštěvě nabídnout další silné zážitky. Tentokrát to byl vedle zatopených ulic především svátek Festa della Salute, který se koná každoročně 21. listopadu, kdy na počest odvrácení moru Pannou Marií v roce 1630 vznikne provizorní most z lodí klenoucí se mezi Náměstím sv. Marka a kostelem Santa Maria della Salute. Poslední příležitost navštívit letošní bienále způsobila, že byla většina hotelů obsazená a nepomohly ani kontakty od přátel na vesměs neobvyklé ubytovny. Nakonec se podařilo zajistit příjemné rodinné ubytování s výhledem na kostela sv. Jana a Pavla v oblasti, kam ještě zcela nepronikla tíživá turistická atmosféra. Během prvního večera jsme rychle zjistili, jak je díky globalizaci obtížné nechat se v restauraci obsloužit Italem.
Projít si téměř opuštěné výstavní areály ještě před otevřením bran veřejnosti je stejně nezvyklé jako navštívit bienále v poslední dny, kdy se všichni na poslední chvíli snaží dohnat, co neustále odkládali a v uplynulých třech měsících nedokázali stihnout. Tísnící se davy dokonale naplňovaly motto letošního bienále 'Setkávání lidí v architektuře'. Díky jednomu takovému náhodnému setkávání s přáteli, s nimiž se člověk za celý rok v Čechách nesetká, jsme se dozvěděli o přednášce plánované v Teatro Piccolo Arsenale, kde se uskutečnila poslední přednáška z osmidílného cyklu Architektonických sobot. Kromě kurátorky letošního bienále Kazuyo Sejimy vystoupili 20. listopadu od 14:00 hodin také španělský architekt Antòn Garcìa-Abril, švýcarský architekt Christian Kerez, ředitel mezinárodních projektů londýnské Serpentine gallery Hans Ulrich Obrist a president benátského bienále Paolo Baratta, který se na závěr pochlubil rekordním počtem přes 170.000 návštěvníkům (akce také trvala o dva týdny déle než předchozí výstava), ale pak pro Itala netypicky shodil vlastní projekt argumentem, že vystavované projekty zase nejsou až tak důležité, poněvadž s většinou prací jsme se již mohli setkat v publikacích a na jiných výstavách, ale co je nezastupitelné, je pravidelné setkávání přátel a seznamování se s novými lidmi.
Udílení sošek Zlatých lvů probíhalo podle šablony, že si staří známi dali schůzku na laguně a podělili se o ceny. Kurátorka 12. bienále Kazuyo Sejima předala sošku Zlatého lva za celoživotní dílo Remu Koolhaasovi a Kazuo Shinoharovi, nejlepší národní expozici získalo Bahrajnské království, nejlepším projektem hlavní výstavy se stala pavučinová instalace Junyo Ishigami a Stříbrného lva pro nadějné mladé architekty si odnesli belgičtí OFFICE Kersten Geers David van Severen. Ishigamův experiment však stihl pobný osud jako plovoucí chorvatskou expozici, která musela být po půlhodině uzavřena a v průběhu bienále se tato křehká ocelová struktura nadobro zhroutila. Ishigamův tenoučký projekt 'Architecture as air' nejprve poničila během stavby kočka a poté hned prvního den, kdy byl Arsenale otevřený pouze pro novináře, dílo zkázy dokonal uklízeč, který instalaci jednoduše přehládl. Podobně zajímavé příběhy, i když ne s tak dramatickým koncem, by se daly najít u většiny projektů a národních expozicí.
Naléhavou zprávu obsahovala expozice Bahrajnského království, které se na bienále prezentovalo vůbec poprvé a hned získalo Zlatého lva za národní expozici. Tento malý stát v Perském zálivu přivezl do jedné z místností Arsenale pouze trojici rybářských domků a několik výpovědí (na tuto akci bylo vyčleněno 260.000 Euro), čímž upozornil na historii země, která žila po dlouhé generace (až do odhalení ropných rezerv) z darů moře a dnešní stavební boom obyvatele od moře čím dál více odřezává. Devadesát procent tohoto malého státu tvoří poušť a velké finanční prostředky plynou na zpevňování pobřeží a expanzi do moře, čímž se z původních rybářů stávají suchozemci a noví developeři s pomocí SOM vytvářejí futuristické vize, kde je ze skleněných paláců přístup k moři dokonale znemožněn.
Hřejivý pocit jsem si odnášel z Česko-slovenského pavilonu. Po mnoha letech jsem se konečně mohl k naší expozici hrdě přihlásit. Zahraničním návštěvníkům možná nedocházel Rajnišův příběh v celé své komplexnosti, bylo však příjemné sledovat hojnou účast a tolik spokojených tváří. Z okolních zemí mohlo Česko-slovensko svou instalací předčit snad jen Kanada (robotické rostliny z jiné planety), Japonsko (měli větší modely), Švýcarsko (dlouhodobě připravovaná pocta inženýrským stavbám) nebo Holandsko (potenciál nevyužívaných staveb).
Téma předchozího bienále znělo Architecture beyond building, ale až nyní se účastníkům podařilo jít za hranice běžného stavitelství a dotýkat se dalších našich smyslů. Největší přínos bienále spatřuji v tom, že si lidé s hektickým životním stylem najdou čas, domluví se a odjedou na pár dní do Benátek, kde musí opustit auto a každodenní shon na pevnině. Člověk pak příjemně zvolní, ochutná výbornou kuchyni a jako bonus si prohlédne výběr toho nejlepšího ze současné architektury, což si ani za dva roky nenechám ujít.
0 komentářů
přidat komentář
