David Escudero: Beyond Filmmaking - přednáška v Galerii VI PER

Po druhé světové válce se objevila vlna italských filmů, které zobrazovaly život a útrapy bezmocných postav po tomto konfliktu, a přenesly na plátno boje doby existenciální úzkosti a nejistoty. Tato forma filmové tvorby byla spojena s širším uměleckým fenoménem známým „neorealismus", která je dnes považována za klíčový bod v dějinách italské kinematografie.
Neorealismus se však neomezoval pouze na film, stejně tak se projevil i v literatuře. Rozšířil se i do dalších oblastí umělecké tvorby, včetně architektury. V těchto letech se objevily termíny jako „neorealistická architektura" nebo „architektonický neorealismus", připomínané následujících desetiletích řadou historiků architektury. Pojem byl tedy přijat ad hoc a zpopularizován post hoc, neboť před rokem 1955 neexistovaly žádné manifesty či prohlášení, co to neorealismus v architektuře vůbec je nebo čím by chtěl být. Přestože byl tento pojem italskými dějiny architektury běžně používán, transfery mezi neorealismem jako estetickou a etickou oblastí a architekturou jako jedním z potenciálních médií jeho ztělesnění či vyjádření nejsou stále plně pochopeny a zůstávají zde významné šedé zóny.
Tato přednáška se zabývá souvislostmi mezi architekturou, filmovou tvorbou a vystavěným prostředím v Itálii v období tzv. dopoguerra (194X–195X). Na základě kulturního kontextu jako výchozího bodu, v němž neorealismus vznikl, se snaží zjistit, zda a jak se projevil právě v architektuře. Hlavním cílem je tedy diskuse o pojmu „neorealistická architektura" a předpoklad, že spojení obou těchto pojmů má význam.

David Escudero, Ph.D., je architekt a docent na katedře architektonické kompozice na škole architektury Polytechnické univerzity v Madridu (ETSAM-UPM) a člen výzkumné skupiny UPM pro kulturní krajinu (GIPC). Ve svém výzkumu se zaměřuje na průsečíky mezi teorií architektury, kinematografií a reprezentací. Byl stipendista Fulbrightovy nadace na Getty Research Institute v Los Angeles (2022) a jako hostující vědec působil na UC Berkeley (2017), na ETH Zürich (2017) a na Accademia Nazionale di San Luca v Římě (2018). Je mimo jiné autorem článků v časopisech The Journal of Architecture (RIBA), Architectural Theory Review a OASE. Nedávno vyšla jeho kniha Neorealist Architecture: Aesthetics of Dwelling in Postwar Italy (Routledge, 2022), která byla oceněna grantem americké Graham Foundation for Advanced Studies in the Fine Arts a získala cenu Book Prize 2022 Americké asociace pro italská studia (American Association for Italian Studies).