Garnier

Tony Garnier

Hlavní obrázek
Biografie
Tony Garnier byl jedním z nejvýznačnějších francouzských architektů a urbanistů 20. století. Jeho nejslavnější projekt Une cité industrielle (Průmyslové město) z roku 1904 (publikovaný až v roce 1918) představoval přelomový pohled na funkční plánování. Návrh města pro 35 000 obyvatel byl přitom dopracovaný do nejmenšího detailu. Projekt, na němž Garnier usilovně pracoval čtyři roky, byl revoluční také z konstrukčního hlediska, neboť všechny budovy měly být z armovaného betonu, což byl materiál, který si tehdy i u odborné společnosti teprve získával důvěru.
Tony Garnier je synem architekta Charlese Garniera. Po studiích malby a kresby na École Technique de la Martinière (1883-96) a architektury na École Nationale des Beaux-Arts (1886-89) v Lyonu přešel díky stipendiu do Paříže na prestižní École des Beaux-Arts (1890-99), kde studoval u Paula Blondela a Scellier de Gisorse. Do Paříže přicestoval v době konání světové výstavy, kdy byla zrovna dokončena Eiffelova věž, která na mladého Garniera silně zapůsobila. Po šesti neúspěšných pokusech získal v roce 1899 za projekt sídla národní banky Římskou cenu, která mu umožnila čtyřletý (1899-03) pobyt v římské vile Medici.
V roce 1901, po obsáhlém studiu sociologických a architektonických problémů, začal formulovat propracované řešení vnímaných problémů městského designu. Velký vliv na projekt měla čerstvě vydaná novela Práce (1901) od Emila Zoly. Garnierova základní myšlenka zahrnovala oddělení prostor podle funkce v několika kategoriích: průmyslová, občanská, obytná, související se zdravím a zábava. Garnierův projekt Průmyslového města jako první řešil problematiku zónování s průmyslem přísně odděleným od obytné části. Garnierovy kresby pro ideální průmyslové město zvané průmyslové město byly zpočátku vystaveny v roce 1904, ale teprve až v roce 1918 byl projekt publikován knižně. 
V roce 1904 se vrátil do Lyonu, kde získal zakázku na tržnici se živými zvířaty a jatka (1906-24). Tento projekt, který byl později pojmenován po svém autorovi, umožnil Garnirovi otevřít si v Lyonu vlastní architektonickou kancelář, kterou provozoval až do smrti v roce 1948. V roce 1905, kdy se starostou Lyonu stal Édouard Herriot, získal Garnier příležitost realizovat svoji vizi zónového plánování při výstavbě východní části Lyonu. V pozici hlavního architekta setrval až do roku 1919. 1912 byl jmenován profesorem na lyonské École Nationale des Beaux-Arts. Po první světové válce pokračoval v realizaci rozsáhlých urbanistických projektů pro Lyon. V roce 1939 se pak přestěhoval k moři do Roquefort-la-Bédoule, kde 19. ledna 1948 zemřel.

Realizace a projekty