Oton Jugovec

Narodil se 19. října 1921 v Radlje ob Dravi jako mladší syn v rodině pojišťovacího agenta France Jugovce a Adely Pušnik pocházející Koroška. V roce 1926 se rodina přestěhovala do Lublaně, kde v Bežigradu absolvoval základní školu a chodil na kurzy violy. Od roku 1941 navštěvoval hudební konzervatoř a vedl populární jazzovou kapelu 'Veseli beračí', kde hrál na klarinet a saxofon. Na začátku okupace se přidal ke hnutí Odpor a plnil úkoly pro tajnou službu. Na podzim roku 1943 po kapitulování Itálii se přidal k partyzánům a byl aktivní především v oblasti Dolenjska. Zároveň nerezignoval na své umělecké vlohy. Jejich šíře mu však znesnadňovala rozhodnout, jaký obor by měl dál studovat. Po osvobození Lublaně byl ve skupině, která dala vzniknout rádiu Ljubljana. Krátce po válce se stal dopisovatelem listu Tanjug z italské Gorizie. V listopadu 1945 získal od československé vlády stipendium ke studiu architektury Vysokém učení technickém v Praze. Po dokončení šesti semestrů, během nichž se stačil oženit s Jelicou Izlaker, se v červnu 1948 vrací do Lublaně, kde nastoupil ke studiu architektury u prof. E.Ravnikara. V roce 1950 založil společně se S.Križaj, U.Vagaja, F.Šmid a dalšími sdružení Kolektiv B (také Bunker), které se nejprve scházelo ve sklepě Jugovcova domu v Gradišče. Sdružení Bunker bylo první poválečnou architektonickou skupinou, která se hojně účastnila soutěží. V roce 1951 absolvoval jednoměsíční arch. praxi v anglickém Coventry, kde tou dobou žil jeho starší bratr Edi. V roce 1953 promoval u prof. E.Ravnikara s diplomovým projektem Ústřední technické knihovny v Lublani. Mezi lety 1954-61 pracoval architektonické kanceláři Slovenija Projekt, kde jeho prvním zakázkou byla administrativní budova Glavna zadružna zveza projektovaná společně s E.Medveščekem. V roce 1955 projektoval družstevní řadové domy v Šiška, kam se s rodinou přestěhoval. V letech 1961-65 projektoval nukleární institut Jožefa Stefana v Podgorici, za nějž v roce 1967 získal Prešerenovu cenu. Ve stejné době odjel na dva roky pracoval do Libye. Po návratu v roce 1969 se stal ředitelem Regionálního institutu pro ochranu památek, kde zůstal až do svého penzionování v roce 1976. V tomto období vytvořil svoje nejvýznamnější stavby jako rekonstrukce kostela v Reče a ochranný přístřešek archeologických vykopávek Gutenwerth v Otoku při Dobravi. V roce 1978 začal znovu pracovat a získal místo inženýrské společnosti Pionir. O rok později získal Plečnikovu cenu za celoživotní tvorbu. V roce 1981 dokončil kulturní dům Španskih borcev. Ze zdravotních důvodů musel být ve stejném roce definitivně penzionován. V roce 1982 se oženil s architektkou Rozalijou Mulec a narodila se mu dcera Lena. Stále však projektoval ze svého domova. V roce 1986 získal stavební povolení k realizaci hlavního objektu Baza 20 v Kočvski Rog, který byl dokončen v roce 1988. V roce 1987 navrhl fontánu do lublaňského parku Tivoli. Zemřel 21. srpna 1987 ve Sremske Kamenici na komplikace po operaci srdce.