Za Karlem Hubáčkem

Říkal nám „čudlové“

Mirko Baum

Architekta Karla Hubáčka jsem osobně poznal roku 1969, kdy jsem spolu s několika duševně spřízněnými absolventy pražské techniky následoval jeho vyzvání ke spolupráci v jeho libereckém ateliéru, který se zanedlouho poté stal rodištěm dnes již legendární Školky. Školka vznikla v době zjizvené tanky varšavských armád, v době „dočasného umístění spřátelených vojsk“, v době pasivní rezistence a jejího pozvolného přechodu v duševní marasmus a depresivní letargii. Na toto destruktivní klima reagoval Hubáček způsobem vysoce konstruktivním, a to vitální ofenzívou tehdy zcela ojedinělou. V této době koncepčního vakua vytvořil Hubáček v Liberci atmosféru optimismu, strhujícího elánu a avantgardního pohledu do budoucnosti, atmosféru, která se tak výrazně odlišovala od všeobecně panujícího hřbitovního ticha po srpnu 1968. Hubáčkova Školka, podobná jabloni, kterou Martin Luther hodlal zasadit v předvečer konce světa, byla po dlouhá léta jakýmsi ostrovem optimismu a skaliskem vzdorujícím příboji nastupující „normalizace“.
Hubáček byl vynikajícím pedagogem, a tak byla Školka nejen duchovním útočištěm a utopickou komunou ale i naším skutečným studiem. Tehdy právě aktuální anglosaskou technologickou architekturu, kterou někteří z nás osobně poznali během krátkodobého otevření hranic, jsme zažili v Liberci v podobě, která se zahraničním tendencím zcela vyrovnala. Hubáčkova velkorysost nám odhalila nová měřítka a netušené možnosti v době, kdy nebylo možné téměř nic. V době našeho příchodu do Liberce byla právě dokončena televizní věž na Ještědu, následovaly realizace anténního nástavce, vyrovnávací vodárenská věž v Praze, jakož i nerealizované projekty telekomunikačního systému Radoom, veže pro meteorologický radar a stanice lanovky s ubytovnou a restaurací na Sněžce.
Neocenitelnou zkušeností byly i stavby obchodních domů v Liberci a v Praze, které pro mnohé z nás byly prvním seznámením s klasickym stavitelskym řemeslem, nikoliv ale bez onoho pro Hubáčka tak typického provazolezeckého aktu mezi realitou a utopickou vizí. Právě tuto polohu, která vždy byla, je a bude nezbytným předpokladem dobré architektury, ovládal Hubáček s virtuozní samozřejmostí. Se stejnou virtuozitou ovládal i schopnost předat svoji životní zkušenost a svůj výtvarný názor jiným, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že téměř všichni, kteří prošli jeho školou, působí dnes buď jako úspěšní architekti, spolupracovníci ve špičkových architektonických kancelářích, či učitelé na vysokých školách. I tuto skutečnost je možno zařadit do dlouhé řady Hubáčkových realizací.
Myslím, že nemá smysl vyčíslit na tomto místě těch několik desítek projektů, z nichž půldruhého tuctu se dočkalo realizace. Jejich spolčným jmenovatelem je téměř ve všech případech stavitelská jistota a konstrukční odvaha, často beze zbytku vyplňující prostor vymezený politickými, ekonomickými a technologickými možnostmi.
Nejlepší ilustrací tohoto chápání architektury je beze sporu televizní věž na Ještědu. Kdyby Hubáčkova tvorba skončila zde, psal bych tyto řádky se stejným přesvědčením. Tato stavba je nejen Hubáčkovym špičkovým dílem nýbrž i signifikantním dílem architektury, operující na hranicích technologických možností své doby. Tuto vlastnost má tato stavba společnou s klenbou římského Pantheonu, s gotickymi katedrálami, se špičkovými inženýrskymi díly 19. století a s pouze nemnohými stavbamy doby dnešní. Nádherná symbióza architektonické formy s konstrukční logikou rotačního hyperboloidu je jednou z oněch právě tak jednoduchých jako nádherných samozřejmostí, u nichž nás ani nenapadne, že by mohly být jinak. Jedná se o krásu logického spojení formy konstrukce a funkce, o krásu, která je vlastní přírodním zákonům a matematickým vědám, o krásu, kterou Augustinus označil za „ozdobu pravdy“.
Hubáček nikdy nešel cestou nejmenšího odporu. Právě odpor a překážky mu byly vždy zdrojem inspirace a motorem jeho tvorby. Jakkoliv avantgardní byl jeho pohled na architekturu a stavební technologii, právě tak (v dobrém slova smyslu) konzervativní byl jeho názor na stavovskou čest: „Naše povolání je tvůrčím řemeslem i dobrovolným břemenem. Jako každé opravdové řemeslo je i nám pouze propůjčeno. Povznáší nás, pokud mu sloužíme i pokud jej bráníme. Především sami v sobě. Úcta k řemeslu vede k pokoře. Odměnou za pokoru je vnitřní pevnost a svoboda. Snadněji tak odoláme zlatému třpytu jeho dna. Silní vlastní svobodou, můžeme ovlivnit podobu místa, které nám bylo svěřeno i zvolit způsob jeho naplnění.“ Těmto slovům, svědčícím o jistotě, síle a čistotě Hubáčkova charakteru, není třeba ničeho dodat.
Karel Hubáček, grandsegnieur české architektury, zemřel 23. listopadu 2011. Říkal nám „čudlové“. Bude nám chybět.

Cestou Karla Hubáčka

Martin Rajniš

Stál jsem v pravém rohu krematoria. Hrálo Largo z Dvořákovy Novosvětské (stejné, které jsem nechal zahrát i na pohřbu svého táty). Tekly mi slzy a vzpomínal jsem na Hubáčka. Nikdo v této zemi, kromě rodičů, mi nedal tolik jako on. Jak se to mohlo stát? Mně, nadutýmu egocentrickýmu jedináčkovi, který nenáviděl každého, kdo nad ním měl moc. Že mu vstoupí do života chlap, o kterým ví, že je jeho guru, přestože je šéf? Dokonce víc – „pan šéf“!! Je málo okamžiků, kdy cítíte, že se vás dotýká osud. Ale já jsem měl pocit, že s Hubáčkem jsem to prožíval často. Je jen pár lidí, kteří ovlivňují dějiny a Karel (můj přítel) byl jedním z nich.
To, co ho především odlišovalo, byla odvaha, se kterou třeba uprchl z koncentráku na konci války. Sám se udal gestapu, aby připomenul, že skupina totálně nasazených Čechů má právo už jet domů a že od Říše čekají dodržení slova. Dosáhl toho!!! To mi vyprávěl v roce 1988, když jsme se vraceli nocí od Honzy Žemličky zpátky do Čech. Byl to on, kdo v tý nejhorší normalizaci prorážel ledy. V jeho kýlové stopě pluly naše kocábky plné plánů a divokých snů. Kdo z borců český architektury nechá pracovat mladý kluky na projektech, který jsou směřovaný na něj osobně? Nikdo! Jen Karel. Vypustil nás do arény při soutěži na Máj se slovy: „Tady máš housličky, nasaď smyčec a hraj!“ Konkurenční návrh si Prager neopomněl sám podepsat. S jakou radostí jsme nad ním vyhráli.
Okamžiky životních nápadů jsou krátké. Říkal, že představa Ještědu vznikla během minuty. Povstala tak ta nejúžasnější sopka na světě. Až se časem rozpadne, přesto zůstane její stopa nevymazatelná na věky.
Kdysi dávno jsem za ním přišel a řekl: „pane šéf, už nevím, jak to mám udělat dál.“ Usmál se... „Hele každý z nás jde močálem a nevidí cestu, ale vona tam pod hladinou určitě je – z malejch prkýnek. Musíš bejt vopatrnej a trpělivej a nahmatáš jí. Jinak uděláš blbej barák!“
Takže víme, co v české bažince platí – neviditelná cesta Karla Hubáčka! Tu musíme najít. Jinak jsme si ho nezasloužili.

P.S.
Pořád mám pocit, že bychom měli uspořádat něco jako společnou vzpomínku na Karla! Určitě je spousta dalších lidí, kterým by to pomohlo překonat smutek!

Karel Hubáček

Emil Přikryl

změnil vzorec
jak architekt vypadá
jaké má byro
jak vypadá dům
nesl světlo
dával víru i v tento bláznivý svět
bránil svobodu
ručil a odpovídal
byl nejlepším architektem česka
příkladem učitelem
jemu skládáme účty
dnes napořád