Tradicionalismus v současné světové architektuře

"Od počátku 20. století se západní společnost nachází v zajetí kultury popírání - zavrhuje instituce, tradice a výkony minulosti jeden za druhým ... Nejvýmluvněji to ukazuje moderní architektura. Po tři tisíciletí se západní stavitelé ohlíželi ke svým předchůdcům, respektovali chrámy starých, zdokonalovali jejich jazyk a přizpůsobovali jej evropské krajině v jemných modifikacích, srozumitelných a především humánních. Poté vtrhl na scénu Le Corbusier. Usmyslel si demolovat Paříž na severním břehu Seiny a všechny lidi přestěhovat do skleněných krabic. Místo aby svět architektury tohoto evidentního šarlatána a nebezpečného blázna nebral vážně, přivítal jej coby vizionáře, nadšeně přijal jeho >novou architekturu< - ačkoli vůbec nešlo o architekturu, nýbrž o recept na zavěšení plátů skla a betonu na ocelové konstrukce - a pustil se do přesvědčování světa, že již není třeba učit se věci, které architekti kdysi znali. Tak se zrodilo modernistické hnutí."
V druhé polovině padesátých let 20. století se zdálo, že tradiční, v Evropě a Americe více či méně antikizující tvarosloví definitivně ztratilo podporu jak vlivných architektů, urbanistů, designérů a teoretiků, tak klíčových institucionálních i soukromých stavebníků, a zůstalo doménou izolovaných venkovanů, nemajetných kutilů a sentimentálních paní v domácnosti. Odchovanci nebo stoupenci Bauhausu vytlačili zastánce "beaux-arts" tradice ze západních vysokých škol, z blízkosti komunistických diktátorů a dokonce i z památkové péče (v ČSR např. Bohuslav Fuchs). "Humanistický zájem o krásu, měřítko a symbolický výraz nahradila nová formule zdůrazňující inovaci a technicistní vzhled." (Elizabeth Meredith Dowling) Na architektonických školách byla často úplně zrušena výuka dějin architektury a klasických sloupových řádů, a tak ani neměl kdo vychovat další generaci architektů a řemeslníků ovládajících tradiční styly. Modernistická architektura byla prezentována jako výraz obrozující se poválečné společnosti a lživě jako úspornější.

Korintská hlavice od Francise Terryho

Již v padesátých letech vystoupili první kritikové, upozorňující na rozpor mezi rétorikou a praxí a faktické devastační důsledky aplikace modernistických zásad (dezurbanizace, nadměrný zábor nejčastěji zemědělské krajiny, přílišná ekologická zátěž, nezdravé materiály, sociální vykořenění a izolace, zvýšená kriminalita, úpadek vkusu). Americký historik architektury Henry Hope Reed v knize The Golden City (New York 1959) konfrontoval vyobrazení špatných (modernistických) a dobrých (historických) příkladů (podobně jako dříve architekt Augustus Pugin či historik umění Max Dvořák) a na otázku, "proč právě v naší době dochází k takovému zpustošení," odpověděl, že důvody netkví ani v ekonomice, ani v politických asociacích spojených s tím či oním vizuálním estetickým kódem, nýbrž v pouhé módě. V roce 1968 Reed založil osvětovou instituci Classical America pro ochranu a rozvíjení klasické tradice. V Evropě historik architektury Hans Sedlmayr (1896-1984) psal proti modernistickému urbanismu již od dvacátých let a v roce 1957 pointoval: "Zároveň se vznikem nového druhu krásy technických útvarů v 19. století a také ve století 20. prošla světem vlna ošklivosti, která není s ničím porovnatelná." (česky in: Demolovaná krása, ed. a překlad Vlastimil Jiřík, Jinočany 1992, s. 46).
Jednou z reformních reakcí na neblahou situaci se stalo tzv. postmoderní hnutí. Volalo po obnovení znakového chápání architektury a proti exkluzivitě moderny žádalo "inkluzi" inspirací jak historickými stylovými mody (neklasickými), tak soudobou běžnou až banální výstavbou. Postmodernisté vnesli do projektování ironii a humor, distancovali se od mesianistického elitářství vlastního modernistickému programu (ne praxi) a otevřeně přitakali globalizované populární masové kultuře. V českém prostředí se postmoderna obvykle interpretuje jako zdroj nebo první fáze nového historismu, do nějž její protagonisté převážně postupně "upadli" (Petr Kratochvíl, in: Dějiny českého výtvarného umění VI, Praha 2007). Ve skutečnosti se stala spíš přestávkou a podnětem pro druhé nadechnutí modernistického programu, který v ní na jednu stranu nalezl kýženého nepřítele, vůči němuž je možné se rétoricky vymezovat, na druhou stranu si z ní však odnesl životně důležité poučení o fungování mediální společnosti a úloze komerční propagace, kultu mládí, módy a show, jež od šedesátých let přitahují více než relativizovaná politicko-ideologická hesla, třebaže nadále používaná. "Pozdní modernismus je jako MTV: dává dětem, co chtějí." (architekt John Massengale na adresu Rema Koolhaase, 2004)
Ačkoli někteří významní současní tradicionalisté prošli postmodernistickou etapou myšlení a tvorby (např. Robert Arthur Morton Stern, *1939), lze vyjmenovat významnější zřídla současného tradicionalismu v padesátých a šedesátých letech:

1. tvorba stárnoucích předválečných architektů - klasicistů, zaměřená na soukromé rezidence (ve Velké Británii Raymond Erith, 1904-73)
2. amatérský zájem architektů, nespokojených s vlastním modernistickým školením, o historické slohové a vernakulární stavby
3. týž zájem humanisticky orientovaných intelektuálů jiných profesí

Jednu z prvních velkých veřejných zakázek dostali tradicionalisté zásluhou Clementa Congera, správce místností pro diplomatické recepce v nově zřízené krabicovité novostavbě United States Department of State ve Washingtonu (1961). Conger ve snaze vybudovat místnosti "reflektující kontinuitu americké diplomacie a ztělesňující nejvznešenější ideály amerického života a kultury" (architekt Allan Greenberg) vyzval několik amerických tradicionalistů k vytvoření série klasicistních a barokních interiérů (1965-1989), hostujících darovanou sbírku autentického amerického nábytku z 18. a 19. století a důstojných pro uvádění zahraničních delegací.

Allan Greenberg: Humanities Building, Rice University, Houston

Tento a další úspěchy na oficiální scéně, jakož i obnovený zájem soukromých stavebníků, vedly k iniciativám za znovuzavedení výuky tradiční architektury na amerických univerzitách. Ojedinělé kurzy organizovali architekti John Blatteau, Elizabeth Dowling, Allan Greenberg, Robert Stern (oba Yale a Columbia) ad. Teprve v roce 1989 (po půlstoleté prodlevě!) začala systematická výuka klasicismu na Notre Dame School of Architecture (Indiana, USA, ředitel Thomas Gordon Smith, známý též jako editor nového komentovaného a ilustrovaného vydání Vitruvia). Vedle kontextuálního projektování a urbanismu (mj. roční pobyt v římské pobočce školy) zdejší frekventanti studují staré a moderní konstrukce, akvarel i počítačové navrhování, tj. konstrukční, materiálové a další výdobytky moderny zdaleka nejsou paušálně odmítány. V roce 1992 potom vznikl v New Yorku Institut of Classical Architecture pro výuku praktikujících projektantů (sloupové řády, práce s kamenem a dřevem, kresba, večerní, víkendové a letní kurzy, pořádání exkurzí, vydávání knih a časopisu The Classicist). Roku 2002 byl Institut sloučen s Reedovou Classical America - ICA&CA.
Evropským tradicionalistům se dostalo významné podpory v aktivitách britského následníka trůnu Prince Charlese (*1948): roku 1984 poprvé vystoupil proti poválečné moderně v Královském institutu britských architektů, pro televizi BBC připravil neobyčejně úspěšný seriál A Vision of Britain (1988, knižně 1989), kde se prezentoval jako obránce laického vkusu proti "módním teoriím profesionálního establishmentu" a stanovil 10 principů, které by měla humánní a krásná architektura respektovat: místo, hierarchie, měřítko, harmonie, ohrazení, materiál, dekorace, umění, znaky a světla, komunita. Založil The Prince`s Foundation, nadaci podporující obnovu venkova, výuku řemesel, nové využití památek včetně průmyslového dědictví aj., a stal se patronem občanského sdružení INTBAU (International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism), založeného roku 2001 a čítajícího dnes přes tři tisíce členů po celém světě.

Počty profesionálních i laických členů tradicionalistických sdružení (INTBAU, ICA&CA) se v současnosti zdvojnásobují prakticky každé dva roky. Tradicionální motivace se přitom rozvíjí v několika základních rovinách, navzájem se přirozeně doplňujících:

1) obdiv ke kráse forem předmodernistické slohové a vernakulární architektury, promítající se ve snaze o jejich zachování a rozvíjení v nové výstavbě a v památkové péči

2) preference tradičních materiálů (dřevo, kámen, cihla, hlína atd.) oproti kovům a syntetickým hmotám, které jsou pokládány za méně trvanlivé (a tedy v důsledku dražší), obtížně udržovatelné a recyklovatelné (ekologická zátěž), prvoplánově kontrastní (vedou k psychickému znepokojení) a nezdravé

3) tzv. Nový urbanismus (Kongres Nového urbanismu, Chicago, 1993, a dokument Charta Nového urbanismu), usilující
(a) o zlepšení sociálních, psychologických, pedagogických a ekologických podmínek městského života prostřednictvím tradičních forem, důrazu na vizuální tvarovou a funkční rozmanitost, pěší provoz a vytváření míst pro rozvoj komunitních vazeb
(b) o ochranu zemědělské krajiny a přírody pomocí jasného oddělení urbanizovaného a neurbanizovaného prostředí a regulace dopravních a obslužných staveb

Christopher Alexander: The Medlock House, Whidbey Island (© patternlanguage.com)

4) mezioborový vědecký výzkum, prokazující v matematice, fyzice (fraktály), chemii nebo sociobiologii (evoluce, adaptabilita) faktickou existenci řádu, organizace a harmonie ve světě, z něhož tradiční architektura (nejen klasická, ale též islámská, vernakulární ad.) po formální, materiálové a technologické stránce vyrůstá, a proto se lépe hodí pro trvale udržitelný způsob života než modernistické novotvary. Průkopnický srovnávací výzkum v tomto směru podnikl především matematik, filozof a architekt Christopher Alexander (*1936 Vídeň, později činný ve Velké Británii a USA, zejména knihy A Pattern Language, 1977, a The Nature of Order I-IV), dnes na něj navazuje zejména jeho někdejší spolupracovník, matematik a teoretik architektury Nikos Salingaros (*1952 Perth, knihy Anti-Architecture and Deconstruction, 2004, doplněné vydání 2007, A Theory of Architecture, 2006).

V praxi se architektonický tradicionalismus prosazuje nejrůznějšími cestami:

1) silně humanisticky a komunitně zaměřené projekty, realizované uživatelskou svépomocí a usměrňující intuitivní lidskou kreativitu pomocí univerzálně použitelného návodu založeného na bázi mentálního mapování (Alexanderův Pattern Language)
Christopher Alexander
The Medlock House, Whidbey Island
Potash-McCabe House, San Anselmo, Kalifornie
Ubytovna pro bezdomovce, San José, Kalifornie, osmdesátá léta

(2) napodobivé rekonstrukce památek, novostavby významných, sociálně stmelujících zaniklých objektů a plošná památková péče dbající též na ochranu předindustriálního krajinného rázu a kulturních aktivit

(3) výstavba solitérů pro antimodernisticky orientované klienty (vily, kostely, veřejné budovy)

(4) výstavba experimentálních vesnic a měst v intencích Nového urbanismu, zatím vesměs financovaná osvícenými soukromníky (USA, Velká Británie, Itálie, Řecko)

(5) revitalizace nebo náhrada sídlišť, problematických čtvrtí a "downtownů" na objednávku městských samospráv

(6) developerské projekty rekreačních a obytných celků (lyžařská střediska, přímořská letoviska, satelitní městečka), aplikující zásady Nového urbanismu za účelem zvýšení atraktivity investice

(7) pluralistický a humanistický dějepis architektury (David Watkin), kritika, estetika (Roger Scruton, The Aesthetics of Architecture, Princeton 1979, opravené vydání 1980) a antropologie (Edward O. Wilson)


Elizabeth Meredith Dowling, New Classicism: The Rebirth of Traditional Architecture, New York 2004.