Rozhovor se Sou Fujimoto na reSITE 2018

Tak jako loni byl i letos největší hvězdou pražské konference reSITE 2018 japonský architekt. Po Kazuyo Sejimě to byl o generaci mladší architekt, kterého jsme v průběhu programu druhého dne konference mohli vidět nejen v rámci jeho přednášky „Between Nature and Architecture“ či v závěrečném diskusním panelu, ale také velmi zblízka při neformálním rozhovoru na téma „What I've Learned with...“ v předprostoru Forum Karlín. Sou Fujimoto patří v generaci japonských architektů narozených v 70. letech mezi světově nejznámější, na čemž má velký podíl například jeho kniha „Primitive Future“ vydaná roku 2008 nebo realizace dočasného pavilonu Serpentine Gallery v Londýně z roku 2013. Na svém kontě má mnoho realizací a vyhraných architektonických soutěží.
V nabitém programu konference se našel čas, kdy nám Sou Fujimoto poskytl krátký rozhovor. Rozhovor vedla Zdena Zedníčková z Fakulty umění a architektury v Liberci.
FUJIMOTO: Les má samozřejmě mnoho různých vrstev a významů. Pro mě osobně je les mé zázemí. Vyrostl jsem na Hokkaidu a jako dítě jsem si v divokém lese často hrál. Samozřejmě, že v té době jsem vůbec nepřemýšlel o architektuře, ale když jsem architekturu začal studovat, cítil jsem, že zážitky z pobytu v lese mají mnoho významů ve vztahu k měřítku, k různorodosti a pestrosti a k něčemu co přesahuje funkčnost. A samozřejmě kontrast mezi Tokiem, kde jsem architekturu studoval a přírodním prostředím, v němž jsem vyrůstal, byl velmi zajímavý. V centru Tokia a v jeho rezidenčních oblastech nenajdeme tak rozsáhlé oblasti divoké přírody, ale přesto procházení se malými ulicemi města a proplétání se jejich zákrutami mi připadalo téměř jako procházení se lesem. Myslím, že je to proto, že jsme zde také obklopeni drobnými elementy – v lese jsou to listy, větve a malé křoviny, v Tokiu to byly drobné člověkem vytvořené objekty jakoby plující v prostoru – nápisy, reklamní cedule i husté svazky kabelů elektrického vedení. Cítil jsem, že les není jen les, ale struktura v něm ukrytá, místo, kde jste obklopeni a chráněni soustavou drobných elementů lidského měřítka, ale zároveň je to otevřená plocha, kde si může každý zvolit svou cestu a své aktivity. Může to být místo, které díky své různorodosti inspiruje, v této pestrosti si volíte svou trasu, svá místa pobytu i způsob jak ho zažíváte. V tomto smyslu je pro mě les ikonické slovo, které reprezentuje základy architektonického myšlení a základy uvažování o propojení/propojování architektury a přírody. A také základ pro vytvoření něčeho co přesahuje běžné funkční uvažování o architektuře a proto ho mám tak rád.
FUJIMOTO: Chápu to tak, že v evropských zemích má les nádech nebezpečna a že musíte být dostatečně odvážní, vstoupit do něj, možná že ale spíš vnímám les z pohledu japonské kultury, kde je velmi blízký životu člověka. Každopádně výzev se opravdu nebojím, nebojím se dělat věci, ale stejně tak opravdu rád respektuji existující kulturní pozadí nebo životní styl v různých kulturních situacích či klimatické podmínky. Takže na jednu stranu opravdu rád respektuji historii, kulturu či životní styl, který je za každým odlišným kontextem, ale zároveň chci být dostatečně odvážný na to reinterpretovat základní prvky tohoto kontextu a pokusit se vytvořit něco nového, něco co je skutečně nové, ale současně je to v harmonii s historií a kulturou daného místa. V tomto smyslu je výzvou nejen být dostatečně odvážný, ale být citlivý a respektující.
FUJIMOTO: Ve skutečnosti, když přemýšlíte o úplných základech a počátcích architektury, tak tyto vnějškové rozdíly kontextu nejsou zase tak velký problém. Protože když například uvažujete o lidském chování ve vztahu k architektonickým prostorům nebo o jejich vztahu k okolnímu kontextu, tak se tyto základy s ohledem na různá místa zase tolik nemění. Takže co se mne týká, cítím, že nejsem příliš vázán k těmto navenek se jevícím charakteristikám japonského kontextu, ale spíše k něčemu co je v jeho podstatě. Pokaždé mě velmi baví objevit něco, co se liší od mého kulturního zázemí, co bych mohl respektovat a z čeho bych mohl načerpat inspiraci. Francie je tak odlišná a má skutečně obdivuhodné kulturní dědictví a tak když přemýšlím jak toto prostředí respektovat a zároveň jak do něj přinést něco nového je to pro mě kreativní výzva. Podobnou situaci vnímám také globálně a myslím, že je velmi důležité respektovat všechny lokální podmínky. Myslím si, že koexistence globálně produkované architektury a respektu k lokálnímu je možná.
FUJIMOTO: I v Japonsku věnujeme péči stárnutí budov, stavby nejsou tak dočasné, měly by vydržet tak dlouho jak jen je možné. Možná že z evropského úhlu pohledu se zdají být dočasné, ale není tomu tak. Samozřejmě, že užívání materiálů v těchto kulturách je odlišné, v podstatě je ale našim výchozím bodem záměr vytvořit něco hodnotného pro budoucnost.
FUJIMOTO: Samozřejmě, kdybychom nechali tyto přírodní elementy volně růst, mohlo by to narušit strukturu a dojít ke kolapsu stavby. Já ale věřím, že architektura by měla být propojena s životem lidí a tak každodenní život a každodenní péče o přírodu, stejně tak jako o stavbu samotnou by měla být v harmonii. Zapojení a angažovanost lidí vše proměňuje. Samozřejmě že příroda a architektura mají odlišnou životnost, ale já věřím, že pokud lidé milují své prostředí tak o ně pečují.
FUJIMOTO: Jistě, představoval jsem si, že strom vyroste a bude prostupovat otvory vnějšího boxu, ale zároveň je třeba o strom pečovat, protože kdyby moc zhoustnul, tak by příliš stínil. I v Evropě předpokládáte, že když o zeleň pečujete, je zdravější. Když se komunikace s přírodou, se stromy skrze péči o ně, stane součástí našeho života, tak tato péče o přírodní prostředí dělá naše životy bohatší. Účastnit se procesu života přírody, jejího cyklu musí být fantastické.
zz: Na jedné ze svých přednášek jste říkal, že se snažíte tvořit věci tak aby vypadaly jako nenavržené. Je tedy kontrolovaná příroda upravená požadovaným směrem součástí tohoto konceptu? Anebo je zde nějaký prostor pro nekontrolovaný a neočekávaný růst?
FUJIMOTO: Zajímavý aspekt přírody je že ji nemůžeme stoprocentně kontrolovat, ale to zase neznamená, že ji necháme nekontrolovaně růst. Jak jsem říkal, je pro mě důležitým bodem komunikace člověka, přírody a architektury. A tato komunikace se stává bohatší, pokud se příroda či architektura chová nečekaně či nepředvídaně, protože to je něco co přesahuje naši mysl. Tak je možné objevit něco nového anebo si všimnout něčeho nad čím jste nikdy předtím nepřemýšleli. Myslím si, že taková setkání s nečekanými věcmi jsou krásná.
FUJIMOTO: Ano zkoušel jsem tento koncept, ale není dokončený. Protože systém je třeba, potřebujeme program, ale současně rád tvořím něco, co tento systém překračuje. Zážitek z prostoru se potom stává mnohem rozmanitější. To umožňuje koexistence řádu a chaosu, pokud se vám podaří nalézt mezi nimi správnou rovnováhu.
FUJIMOTO: Ano, všechny koncepty „Gradientů“, „Dvojznačnosti“ či „Form less Form“ jsou pokusem jak dosáhnout správného vyvážení přírody a architektury nebo kontrolovatelných věcí a nekontrolovatelných věcí, jak je smísit tak aby vzniklo komplexní a rozmanité prostředí pro život.
FUJIMOTO: Myslím si, že takovéto „mezi-prostory“ („In between spaces“) a Engawa je v podstatě takový „mezi-prostor“, napůl uvnitř, napůl venku, najdeme po celém světě, tedy v závislosti na klimatu a životním stylu. Ve Španělsku, Portugalsku, ve Středozemí či v mnoha asijských zemích se podobné prostory vyskytují běžně. „Mezi-prostory“ mají velký potenciál použití v různých klimatických podmínkách díky způsobu, jak vyváženě propojují přírodní a architektonické prostředí. Je velmi zajímavé tuto základní myšlenku kreativně rozvíjet, protože nejde o to přenést tuto japonskou typologii do jiných zemí, ale rozvinout ji skrz inspiraci místními podmínkami do nové varianty „mezi-prostorů“.
FUJIMOTO: Nejsem si úplně jistý, že by se Japonci tolik odlišovali. Spíš si myslím, že lidé ať už jsou odkudkoliv sdílejí v základu podobné pocity i co se týče soukromí i když samozřejmě drobné kulturní rozdíly existují. Když mluvíme o soukromí, tak současný život v Japonsku je téměř stejný jako v Evropě, či globálně. Většina lidí chce soukromí, které je definováno zdmi, menšími či méně okny a podobně. Samozřejmě, že v tradiční japonské kultuře bylo uvažování o soukromí odlišné. I pro mne je to v podstatě poněkud exotické. Soukromí definovaly pouze tenké posuvné stěny, průsvitné vrstvy, vrstvení, které vytvářelo určitý druh odstupu jedné osoby od druhé, či privátního od veřejného.  Vlastně i já se na tyto tradiční prostory dívám jako na něco nového, odlišného a snažím se je kreativně reinterpretovat v duchu současné kultury. Není to pro mě tolik o odlišnosti japonské a evropské kultury, ale spíše o tom že každá jednotlivá kultura má svou jedinečnost. A kreativní reinterpretace těchto rozdílů nám je umožňuje sdílet a vzájemně se inspirovat.
FUJIMOTO: Když půjdeme k úplným základům této profese, tak si myslím, že se tato role příliš nezměnila. Vytváříme místa pro lidi, a vytváříme místa, kde by lidé mohli žít lépe. V podstatě věřím, že naše role je vytvářet prostor pro lepší život, respektovat lokální kontext, tvořit nové možnosti a objevovat nový potenciál pro život, přinášet různorodost, aby si lidé mohli vybrat. Opravdu věřím v tyto základní principy architektury.