Rozhovor s Ivanou a Janem Bendovými

Města rostou do výšky

Zdroj
Mgr. Anna Prokopová, 21.01.2008
Vložil
Petr Šmídek
10.04.2009 06:05
Architekti Ivana a Jan Bendovi působí v Šanghaji více než deset let. Podle jejich návrhů se v rychle rostoucích čínských městech postavila již celá řada mrakodrapů a obytných komplexů. Naší revui poskytli manželé Bendovi exkluzivní rozhovor nejen o životě a výstavbě v Číně. Zajímavé jsou také jejich názory na stavění výškových budov.

Proč jste se rozhodli právě pro Čínu? Bylo těžké se v Říši středu prosadit?

Ivana: Na začátku devadesátých let byla v Severní Americe ekonomická krize. Firma, u které jsem tehdy působila, začala hledat nové trhy a expandovat do Číny. V roce 1991 mě vybrali, abych pracovala na první čínské zakázce v Shenzhenu. Začátky byly velmi těžké, hlavně na psychiku – úplně jiná kultura, jazyk, myšlení. Na přelomu tisíciletí došlo k proměně a Šanghaj začala být městem, kde se dá žít. Je tam obrovská energie, která se snad jinde ani nedá zažít.
Jan: Myslím, že architekt má být tam, kde se staví. A Čína se koncem dvacátého století stala jedním z největších stavenišť na světě. Já jsem přišel do Šanghaje v březnu 1993, kdy tam ještě opravdu téměř nic nebylo a všechno se teprve rozjíždělo. Jsem tedy přímý svědek a zároveň i účastník celého dění.

Jaké nejsložitější překážky jste museli překonat?
Ivana: Jedním z největších problémů je neuvěřitelná rychlost, s jakou se musí pracovat. Právě na tom hodně našich zahraničních kolegů troskotá. Číňané jsou velmi houževnatí, pracují téměř bez oddechu, večer i o víkendech. Naše firma musela nakonec nařídit, že se v neděli pracovat nebude, pokud k tomu není zcela mimořádný důvod, aby měli zaměstnanci aspoň jeden den volna, jak je to požadováno oficiálním čínským zákonem. Problémem je i to, jak znova a znova narážíme na úplně jinou logiku, jiné způsoby myšlení. Někdy jsou to pro nás naprosto nepředstavitelné myšlenkové postupy, které ale po bližším ohledání zcela logicky vycházejí z tradiční čínské kultury, hodnot a názoru na život.
Jan: Dalo by se říct: „mnoho povolaných, málo vyvolených“. Zpočátku jsme měli problémy spíše technické a komunikační, nyní je v Číně kde jaký slavný architekt a celý business je více kompetentní. Proto považuji za úspěch, že naše firma byla letos vyhodnocena jako šestá nejlepší v Šanghaji.

Kolik staveb máte na svém kontě a která z nich je vaše srdcová záležitost?

Ivana: Opravdovou statistiku zatím nemáme. Počet projektů odhadujeme na několik set. To ovšem zdaleka neznamená, že je všechno postavené. Nejvíc je asi různých obytných komplexů - co do objemu obestavěné plochy i co do počtu projektů. Běžný obytný komplex se pohybuje ve velikostech od několika desítek tisíc do jednoho miliónu metrů čtverečních. Jen pro srovnání, někde jsme četli, že v Čechách se staví ročně asi šedesát tisíc metrů čtverečních bytů. Projekty, které mi nejvíce přirostli k srdci, jsou většinou ty nejnovější.
Jan: Myslím, že počet našich staveb není tak důležitý. Spíš záleží na tom, do jaké míry se nám podařilo změnit nebo zlepšit život obyčejných lidí. Snažíme se dělat architekturu, která je podstatná – tedy nikoli z hledisek architektonické teorie, ale z hledisek lidského života.

Čím se liší projektování a způsob výstavby v Číně a u nás?
Ivana: Velikostí, rychlostí zpracování, většinou trochu nižším standardem provedení stavby. Většinou se staví „na zelené louce“, takže se není moc čeho chytit a na co navázat. V určitých ohledech jsou čínské projekty velkorysejší, klienti se chtějí stavbami i trochu „bavit“. Velký rozdíl je také v kultuře, životním stylu nebo způsobu, jak funguje společnost – legislativa, ekonomie, obchod, sociální vazby.
Jan: Těžko se o tom mluví, principy projektů a pravidla navrhování jsou jiná, stejně jako úkoly současné čínské architektury. Není možné mechanicky porovnávat dům s domem, podstatné je dobře porozumět společnosti a jejímu hodnotovému systému. Někdy je problémem dostat myšlenku na druhou stranu stolu, najít správný způsob, jak předat zásady projektu nejen kolegům v kanceláři, ale i klientovi, všem konzultantům a stavitelům. Sdělit jim, co je podstatné a co se musí dodržet a kde jsou možná alternativní technická řešení. Odlišná je také neuvěřitelná rychlost výstavby, daná množstvím lidí na stavbě, délkou pracovní doby, řízením projektu, vzdělaností stavebních dělníků, organizací práce a mnoha dalšími aspekty.

Jak se vám spolupracuje s čínskými stavbaři a dodavateli?

Ivana: Řekla bych, že to je tak trochu podobné, jako všude jinde. Hodně závisí na lidech. Někteří jsou poctiví, jiní se snaží švindlovat. V případě architekta je podmínkou rozumět práci, kterou mají dodavatelé odvést, a být schopen je přesvědčit, jak je potřeba věci dělat.
Jan: V Číně stále vybírá dodavatele klient sám, stejně jako si provádí selekci finálních materiálů. Někdy se na náš názor ptá, jindy ne. V mnoha případech není klient schopen rozlišit mezi kvalitou materiálu a jeho hodnotou. Nemá dostatečnou zkušenost, kde se dá efektivně šetřit a kde to nejde. A tak se potýkáme s problémem, jak klienta přesvědčit, že pracujeme v jeho zájmu, že jsme na jeho straně.

V Číně působí řada architektů z celého světa. Jak vnímají čínští architekti zahraniční konkurenci?
Ivana: Ze všech sil se snaží, aby zahraniční konkurenci dohnali a pokud možno i předehnali. Mají výhodu domácího prostředí, což je velmi důležité. V zásadě se Číňanům nechce s cizinci spolupracovat a naopak. Čínský developer mnohem raději najme čínského architekta, protože ví, že si budou lépe rozumět. Kulturní, jazyková i profesně odborná bariéra je tak propastná, že komunikace mezi Číňany a cizinci vždycky naráží na určité problémy. To je potřeba vědět a být schopen se takovým situacím vyhnout, anebo je správně řešit. Zahraniční developeři si zase ze stejných důvodů raději najímají cizince. Číňani oslovují známé zahraniční architektonické firmy často jen pro zvýšení reputace projektu.
Jan: Asi je celkem logické, že čínští architekti ztrácejí řadu příležitostí. Ale na druhé straně vědí, že jim chybí zkušenost s celou řadou stavebních typů a že je pro ně výhodnější svěřit stavbu zkušeným týmům.

Z jakých materiálů se staví nejčastěji?

Jan: Vyztužený monolitický beton je nejčastější volbou pro nosné konstrukce. Z výplňových materiálů je k dostání prakticky vše co v Severní Americe nebo v Evropě. Problémem je spíš jejich správné použití a aplikace. Detaily mnohdy nejsou tak provedené, jak bychom si přáli.

Jaké fasádní systémy se používají?
Ivana: V Číně jsou k dispozici všechny stavební materiály, produkty a systémy jako v každé jiné zemi. Otázkou je spíš cena a jaký je na projekt rozpočet.
Jan: V zemi působí pobočky prakticky všech významných zahraničních výrobců fasádních systémů. Pokud je na stavbu dost peněz, není ani problém cokoliv dovézt.

Loni jste se díky spojení telemostem zúčastnili konference o výškových budovách v Praze. Ve svém příspěvku jste výstavbu mrakodrapů v naší stověžaté matičce jednoznačně podpořili. Jaká je vaše vize Prahy roku 2050? Vidím město vysoké...?
Ivana: Odpověď není jednoduchá. V příspěvku jsme zdůrazňovali, že nejdříve je potřeba zpracovat vizi rozvoje města, kde by se řešily otázky pozice města Prahy v rámci Evropy anebo i světa, co je k takové pozici zapotřebí a jak toho lze dosáhnout. Odpověď na otázku, jestli stavět výškové budovy v Praze, kde a jak, by pak měla vycházet z této základní vize. V zásadě se ale domníváme, že výstavba vysokých domů bude v budoucnu nezbytná z hlediska ochrany zemědělské půdy, dobudování dostatečné městské hustoty či efektivnosti hromadné dopravy.
Jan: Výška domu je jen jednou z jeho dimenzí. Praha potřebuje osvícené radní, kteří by jednak dokázali přesvědčit politiky a architekty, aby našli společnou řeč, jednak aby sami radní v sobě našli odvahu povolit stavby, které by definovaly nový architektonický standard. Stavby, které by se svou kvalitou a významem vyrovnaly například chrámu Svatého Víta a dalším skvostům české architektury. Stále se mluví o navázání na meziválečnou architekturu, ale myslím, že se jen těžko dá jít dopředu s hlavou otočenou nazad. Podstatnější jsou sny než vzpomínky.

Uvedli jste také, že čínská vláda pracuje na proměně Šanghaje ve světovou metropoli. Výstavba mrakodrapů tam má sice zelenou, ale právě s jejich přibývajícím počtem se prý město postupně propadá do moře...

Ivana: Výstavba mrakodrapů je součástí vize, která má Šanghaj katapultovat do sféry světových měst. Je to jedno z „nej...“ – „nejvyšší mrakodrap“, „nejrychlejší vlak“ atd. Šanghaj se ale propadá díky velmi vodnatému podloží. Jestli k tomu mrakodrapy přispívají a jestli by to bez nich bylo jinak, to je jiná otázka.
Jan: Výškové stavby jsou jen jedním z celé řady aspektů, které teprve ve svém komplexu dávají celistvý obraz, na jehož základě je město možné vnímat jako „světovou metropoli“. Ale bylo by velkým omylem se domnívat, že jsou to pouze mrakodrapy, kdo za to mohou. Jistě si také dovedete představit, že 400 metrů vysoký dům je pořádně těžký a že jeho základy se musí opírat o pevné skalnaté podloží. Domnívám se, že problémem není ani tak váha staveb, jako odčerpávání podzemní vody v průběhu výstavby. Je pravděpodobné, že po zklidnění stavební činnosti ustane i pokles půdy. Prozatím dosahuje několika milimetrů za rok.

O Číňanech je rovněž známo, že úzkostlivě střeží historická jádra svých měst. Jak řeší koexistenci historického s novým?
Ivana: To je zkreslená informace. Číňané naopak tradičně nepřisuzují starým domům velkou hodnotu. Spíše naopak. Starý dům může být negativně ovlivněn tím, že tam někdo zemřel, nebo byl svědkem pohnutých osudů. V Číně dává každý přednost bydlení v novém. Ochrana památek nikdy nepatřila mezi vžité čínské koncepty a její zásady se jen těžko prosazují. Mnoho tradičních místních staveb nenávratně v posledních letech zmizelo a soužití starého s novým se nepovažuje za nic neobvyklého a pobuřujícího. Zde právě narážíme na úplně jiný způsob myšlení, koncept hodnot, životního stylu a tak dále. Je to samostatná kapitola rozvoje čínských měst a bylo by potřeba jí věnovat mnohem více času.
Jan: Pokud vím, čínské univerzity by nepohrdly expertízou českých památkářů co se týče metodiky a systematického průzkumu starých domů, jejich utřídění a kategorizace. Když už hovoříme o rekonstrukcích, obávám se, že čeští památkáři jsou příliš konzervativní a jen těžko akceptují současnou dobu jako další z historických vrstev, které jsou stejně hodnotné jako všechny předchozí. Možná se zde i pro českou stranu nabízí příležitost se něčemu přiučit.

Co byste doporučili mladým architektům, kteří by se chtěli uchytit v Číně?
Ivana: Nedávno jsem se v Šanghaji setkala s ředitelkou programu „Princeton in Asia“, který funguje už déle než sto osm let. Jeho cílem je vysílat mladé Američany do Asie, aby tam pracovali a učili angličtinu. Ke svému velikému údivu jsem zjistila, že při výběru vhodných kandidátů je za nejdůležitější vlastnost považována pokora. S tím naprosto souhlasím. Do Číny nelze přijít s myšlenkou, že je to zaostalá země a „my“ jsme ti, kteří mají lepší znalosti a zkušenosti a jsme tudíž předurčeni k tomu, abychom ji spasili a předělali. Důležité rovněž je naučit se alespoň trochu jazyk.
Jan: Kdo se bojí, nesmí do lesa, praví stará lidová moudrost. Podobně to platí i pro Čínu. Pracovat v této zemi vyžaduje kromě odvahy a pokory také značnou dávku snahy o porozumění lidem, kultuře a hodnotovému systému současné Číny. A hlavně je důležité nejezdit tam s hotovou představou, jaká Čína je, vytvořenou informacemi prezentovanými ve sdělovacích prostředcích. Nejdůležitější je vytvářet si svůj vlastní a nezávislý pohled na základě živé skutečnosti. Ne všechno je dobré, jistě se každý setká s nějakými problémy, ale Čína je mladým lidem schopna nabídnout příležitost, jakou jen těžko budou hledat někde jinde. Ale pokud se někdo domnívá, že žít a pracovat v Číně je snadné, pořádně se mýlí.
Mgr. Anna Prokopová pro Fasády – revue o fasádách a otvorových výplních
0 komentářů
přidat komentář

Související články