Příběh vily Wittal – 2. díl

Nacistická okupace a období protektorátu

Záhy po nacistické okupaci začaly na rodinu i firmu Wittalových dopadat zaváděná protižidovská opatření. Pravděpodobně již několik dní po okupaci zabrali nacisté vilu Johanna a Friederike Wittalových, neboť 22. března 1939 vyplňoval Johann Wittal ohlašovací lístek pro podnájemníky, kde dosavadní adresu Hroznová 39 nahradil bydlištěm novým na adrese Na Kopečku 9, na dnešní ulici Antonína Slavíka. Zdá se tedy, že Johann a Friederike Wittalovi opustili svoji vilu ve snaze opatřit si ve velmi krátkém čase bydlení a přemístili se tak do nájemního domu vlastněného jejich švagrovou Idou Wittalovou. Jejich dceru Valerii chránil od uplatňování protižidovských zákonů – alespoň prozatím – sňatek s Otto Rudolfem Schatzem. K oficiálnímu zabavení vily ve prospěch Velkoněmecké říše došlo nejspíš na základě rozkazu z 4. října 1939. [78]

Zájmu nacistického aparátu neunikla ani firma Brüder Wittal, která paradoxně pod stejným názvem, odkazujícím k původním vlastníkům, fungovala po celé období protektorátu. Již od poloviny dubna 1939 byl Johann Wittal nucen ve firmě činit kroky, které lze snad interpretovat jako snahu zabránit úplné ztrátě kontroly nad svojí firmou a současně řešit palčivou situaci v podobě emigrace druhého veřejného společníka Ferdinanda Hájka: ,,K vaší žádosti ze dne 18. 4. 1939 uděluji Vám dle ustanovení […] Svolení k udělení prokury paní Emílii Marii Hetschové, nar. 8. 2. 1896 v Brně, přísl. do Brna, a aby co taková byla zapsána do obchodního rejstříku."[79] Pravděpodobně se jednalo o některou ze zaměstnankyň firmy, mající německou národnost.[80] Nově ustanovená prokuristka měla v té době oprávnění zastupovat firmu pouze společně s veřejným společníkem Johannem Wittalem, tedy kolektivně.

Snahou protektorátních úřadů však bylo firmu plně ovládnout a současně rozkrýt a právně dořešit majetkovou strukturu podniku. Vedení firmy proto 20. října 1939 psalo Okresnímu soudu civilnímu dopis, v němž popisovalo aktuální situaci: ,,[…] Druhý veřejný společník Ferdinand Hájek jest za hranicemi. Odjel koncem února, nebo začátkem března 1939, prohlásil, že se nemíní na území Protektorátu Čechy a Moravy vrátiti a také oznámil firmě, že z firmy vystupuje. Ferdinand Hájek usídlil se v Londýně a pověřil londýnského právního zástupce provedením svých záležitostí, zejména také tomu, aby vyžádal od firmy Bratří Wittalové žádost pro výstup z veřejné obchodní společnosti firmy Bratří Wittalové. […] Dosud však listina vrácena nebyla, protože zatím vypukla válka mezi Německem a Anglií a Francií. Nelze proto v obchodním rejstříku zapsati, že Ferdinand Hájek z firmy jako veřejný společník vystoupil. Správa firmy však nezbytně vyžaduje toho, aby obzvláště se zřetelem na předpisy Protektora pro Čechy a Moravu ze dne 21. června 1939 byla správa této firmy jako firmy židovské výhradně v rukou árijců. Paní Emilie Hetschová byla jmenována prokuristkou a jako arijka byla také schválena vrchním zemským radou […] Já veřejný společník firmy Bratři Wittalové – Jan Wittal – rozhodl jsem se takto se zřetelem na nařízení Protektora ze dne 21. června 1939, že udělím paní Emilii Hetschové tak zvanou generální prokuru a jmenuji ji ,,obchodvedoucí prokuristkou" firmy Bratří Wittalové […] Podepsaná Emilie Hetsch, Johan WIttal, advokát Lochaman"[81] O několik dní později, 28. října 1939, se tak Emilie Hetschová stala již obchodvedoucí prokuristkou.[82]

Ještě z října 1939 lze zachytit snahu udělit prokuru ve firmě jistému Adolfu Černému.[83] Zemské hlavní město Brno ale na tuto žádost odpovědělo, že je bezpředmětná, s odvoláním na ustanovení ze dne 4. listopadu 1939, které jmenovalo správce pro ,,židovskou registrovanou společnost Brüder Wittal v Brně, Josefská 21."[84] Říšský protektor jmenoval jako správce firmy Brüder Wittal obchodníka Franze Hoffmanna, bydlícího na dnešní Hybešově 39.[85] Tím tedy Johann Wittal ztratil veškerý vliv nad svojí firmou.

Nově zavedený správce začal ve firmě uskutečňovat personální čistky, a tak 3. ledna 1940 adresoval okresnímu soudu sdělení, ,,že 1. ledna 1940 odešla ze služeb společnosti paní Emilie Hetsch" [86] a její jméno tak mělo být vymazáno z obchodního rejstříku. Druhou podstatnou změnou za dobu Hoffmannova správcovství bylo také provedení výmazu z obchodního rejstříku u stále figurujícího společníka firmy Ferdinanda Hájka. Výmaz se uskutečnil v červenci 1940 na základě pravomocného rozsudku německého okresního soudu.[87] Firmu Brüder Wittal bylo nuceno po okupaci opustit více zaměstnanců. Například v poválečné tiskovině brněnských německých obyvatel Brünner Heimatbote uveřejnila v roce 1962 někdejší zaměstnankyně firmy tuto výzvu: ,,Paní Pnina Wormann, rozená Kahan, narozená 8. dubna 1911 z Brna, Křenová, podala žádost o odškodnění a poskytla následující informace: Po ukončení státní školy jsem se vyučila švadlenou a pracovala jsem u několika švadlen v Brně a nakonec jsem v roce 1933 získala místo v oděvním oddělení firmy Brüder Wittal, Brno, Josefská 27. Když byla ČSR obsazena Němci, podnik bratří Wittalových byl arizován, přišla jsem o práci a musela jsem se emigrovat." [88]

Ve své funkci dosazeného správce setrval Franz Hoffmann necelý rok. V listopadu roku 1940 byl totiž odvolán a novým ředitelem firmy Brüder Wittal se stal Anton Stadlmann: ,,Výnosem I C3 1166/40 Gestapa Brno ze dne 11. 11. 1940 jsem byl ustanoven správcem společnosti: První brněnská výroba zástěr, halenek a sukní Bratři Wittalové v Brně, Josefská 21. Budu působit jako správce jmenované společnosti. Žádám o pozastavení pravomoci vlastníků společnosti a pravomoci bývalého správce Franze Hofmanna, podnikatele v Brně, po dobu mého výkonu správy." [89]

Anton Stadlmann se narodil 27. února 1893 v Žatci, hlásil se k římskokatolickému vyznání a k německé příslušnosti. S manželkou Hedwig Schroth měl dvě dcery, nejprve Edith, narozenou v roce 1922, a o rok mladší Annu. Do Brna přišel z Bratislavy v roce 1922 a nejprve žil na adrese Stará 17. Od roku 1928 pak v Černovicích na Spáčilově 12. V roce 1931 opustil Černovice a vrátil se zpět na ulici Starou. O rok později však do ohlašovacího lístku udával adresu Ponávka 50. Poté se přemístil ještě na Koliště 17. V roce 1936 byl v adresáři uváděn jako ,,direktor a buchsachverständiger". Po okupaci se v roce 1942 přestěhoval do rodinného domu na ulici Tichého 20 v brněnských Žabovřeskách. V protektorátním adresáři z roku 1942 si nechal uveřejnit dvojjazyčnou inzerci: ,,Dir. Anton Stadlmann, Buchprüfer und Steuerberater, Beethovenova 4/Ředitel Anton Stadlmann revisor knih a daňový poradce, Beethovenova 4." [90]

Brzy po Stadlmannově jmenování byl 21. prosince 1940 uspořádán v sálu Hotelu Astoria vánoční večírek určený pro zaměstnance společnosti Brüder Wittal, který měl zjevně propagandistický charakter: ,,Po pozdravu od předsedy společnosti Cwrkala, který přivítal všechny přítomné, promluvil oblastní manažer školení DAF. Ing. Jericka o smyslu Vánoc jako výrazu našeho národního společenství. Manažer Emil Kron porovnal předchozí společnost se současnou, ve které bylo během krátké doby rozdáno kolem 190.000 korun jako dar na charitativní účely a 295.000 korun na prémiích pro zaměstnance. Okresní předseda Vogel, který se také dostavil, pronesl vřelý projev směrem k pokračovatelům firmy. Zbytek večera byl vyplněn hudebním doprovodem a veselým pěveckým vystoupením vokálního komika Bistrickeho." [91]

Během Stadlmannova správcovství můžeme sledovat určitý posun ve vizuálním projevu firmy Brüder Wittal, která v reklamě začala používat kreslené prvky, zejména stylizované postavy chlapce a dívky prezentující nabízenou dětskou konfekci. [92]

Ani Stadlmann však nezůstal v pozici správce firmy Brüder Wittal příliš dlouho. Už 22. května 1942 byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě se novým majitelem firmy stal německý obchodník Friedrich Bartholomä. Ten se narodil 26. září 1897 v Sackenheimu a do Brna přišel z Vídně v roce 1941. Bartholomä byl ženatý s Hilde Gemkow a hlásil se k evangelickému vyznání.

Nedlouho potom, co se Bartholomä stal majitel firmy Brüder Wittal, změnil adresu svého bydliště a přesunul se z dnešní Muchovy 6 do arizovaného domu na dnešní ulici Mášově 23a.[93] Brněnským zákazníkům dal o sobě nový majitel firmy Brüder Wittal vědět prostřednictvím novinové inzerce, a informoval zároveň o tom, že je nadále zachována kontinuita v názvu zavedené společnosti: ,,Oznamuji tímto, že jsem se schválením pana říšského protektora arisoval firmu Bratří Wittalové, výroba dětské konfekce a prádla, Brno, Josefská čís. 21 a budu tento závod provozovat pod jménem Bratří Wittalové, majitel F. Bartholomä. S veškerou úctou F. Bartholomä – majitel fy Bratří Wittalové." [94]

Bartholomä se v prvních měsících řízení podniku musel zjevně vypořádat s nutným řešením personálního zabezpečení, neboť během srpna 1942 uveřejnil hned několik inzerátů, hledající ,,nutně domácí švadleny a dílny pro běžnou práci na dětské a dívčí šatečky," [95] a také první manipulantku k vedení velké výroby dětských oděvů: ,,Vyžadujeme zkušenosti a sílu s dobrým vkusem a delší praxí. Znalost němčiny žádoucí - není však podmínkou. Nabídky s opisy vysvědčení, fotografií a údaji o nynější činnosti a nároky na plat na: Továrna na dětskou konfekci a zástěry Bratří Wittalové majitel F. Bartholomä, Brno – Josefská 21" [96]

Majitelem firmy Brüder Wittal zůstal Bartholomä pouze do prosince 1943, kdy byl opět ustanoven nový ředitel, dosavadní prokurista společnosti Emil Kron.[97] Důvodem jmenování nového ředitele mělo být odsouzení Bartholomäho krajským soudem v Brně. Dozvídáme se o tom z dopisu nového vedení firmy ze září 1944: ,,Bývalý majitel firmy pan Friedrich Bartholomä byl 15. března odsouzen německým krajským soudem v Brně k dlouhému trestu odnětí svobody. Adresa věznice je nám neznámá a může vám ji poskytnout pouze německá věznice v Brně." [98]

Už zmiňovaný Emil Kron se narodil v Uhřiněvsi 20. ledna 1903 a od poloviny 20. let se pohyboval mezi Brnem a Hamburgem. V Brně si také vzal za ženu Annu Schuster, se kterou měl v roce 1944 dceru Charlotte. Od roku 1942 žili manželé Kronovi na ulici Tichého 18, tedy hned v sousedství Antona Stadlmanna.

Posledními protektorátními vlastníky firmy Brüder Wittal se na základě kupní smlouvy ze dne 29. července 1944 stala dvojice obchodníků Hans Lang, bydlící v Brně na Merhautově 3, a Anton Brandmayr z Prahy.[99] Zásadní personální změna ve firmě, uskutečněná ještě během války, proběhla 2. března 1945, kdy majitelé oznamovali Krajskému soudu, že společnost opustil prokurista Emil Kron.[100]

Zatímco ve firmě Bratří Wittalových docházelo v průběhu okupace k uvedeným změnám, doléhala nacistická perzekuce také na jednotlivé členy rodiny. Již nezaměstnaný[101] Johann Wittal, který po opuštění své vily v březnu 1939 našel dočasný azyl v nájemním domě své švagrové, musel v září 1940 opustit i tuto adresu. Nájemní dům Idy Wittalové na ulici Antonína Slavíka 9 byl totiž také arizován a stal se majetkem Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu.[102]

Se změnou bydliště byl proto Johann Wittal nucen 2. září 1940 opět vyplňovat ohlašovací lístek, do kterého uvedl nové bydliště, tentokrát v nájemním domě na dnešní třídě Kpt. Jaroše 30.[103] Patrně jen o několik dní později musela svůj dům opustit i samotná Ida Wittalová, která ohlašovací lístek vyplňovala 17. září 1940. Podle něj se přesunula z ulice Antonína Slavíka za svojí dcerou Edith a zetěm Siegfriedem Sofferem do domu na dnešní Štefanikově 66.

Nájemní dům na třídě Kpt. Jaroše 30 se nakonec stal posledním brněnským bydlištěm Johanna a Friederike Wittalových. Dne 28. ledna 1942 byli zařazeni do transportu U směřujícího do Terezína. Do stejného transportu byla zařazena také Ida Wittalová. Jen o dva měsíce později 31. března 1942 byla do transportu označeného Af zařazena také starší dcera Adolfa a Idy Wittalových, Edith Soffer, se svojí rodinou, manželem Siegfriedem a syny Robertem a Felixem Tomasem.

Mladší dcera Adolfa a Idy Wittalových, Ilse Loria, se patrně pokusila uprchnout z Československa přes Itálii. Podle databáze Yad Vashem byla zavražděna v Osvětimi.[104] Po skončení války pátral po jejím osudu její první manžel Ferdinand Hájek. Na základě jeho žádosti vydal okresní soud v Brně dne 6. října 1947 usnesení, ve kterém ji prohlásil za mrtvou.[105]

V terezínském ghettu přežil Johann Wittal necelé tři měsíce. Zemřel 13. dubna 1942 na ,,Kavaler 63, Zimmer 77" v 11.30 hodin.[106] V úmrtním listě, který sepsal vězeňský lékař Dr. Jonász, je uvedena diagnóza zánět průdušek a konkrétní příčina úmrtí Adynamia Cordis/selhání srdce. O pět dní později byli z Terezína do koncentračního tábora Rejowiec deportováni transportem Ap Ida Wittalová a její dcera Edith Soffer s manželem a dětmi. Všichni zde zahynuli. Johannova žena Friederike byla v Terezíně vězněna do 19. října 1942. Poté byla deportována do Treblinky, kde zahynula. [107]

Díky smíšenému manželství se tak transportu vyhnula pouze Valerie Schatz, která odešla s manželem Otto Rudolfem v roce 1940 do Prahy. Její syn z prvního manželství, Robert Aschkenes, byl deportován z Brna 23. března 1942 do Terezína a poté do koncentračního tábora Piaski, kde byl zavražděn. [108]

Zásadní změny probíhaly během protektorátu také v užívání vily Wittal na Hroznové ulici. Zatím není zcela jasné, kdo konkrétně objekt využíval od března 1939, kdy ho opustili jeho majitelé, do roku 1942, kdy se v protektorátním adresáři objevují na adrese konkrétní jména. V dokumentaci Brněnských vodáren a kanalizací je na adrese Hroznová 39 uvedena poznámka datovaná do 17. února 1942: ,,nový majitel Gestapo, vom 1941."[109] Právě k brněnské úřadovně gestapa také směřují jména z protektorátního adresáře města Brna.[110] Adresu svého bydliště na Hroznové 39 uvedly tři osoby, a to Heinrich Motička, povoláním podúředník, Felix Rühl, úředník, a Otto Schrader, taktéž úředník. Trojice uvedených osob by tak logicky mohla odpovídat i počtu bytů ve vile.

Pokud jde o osobu Felixe Rühla, v Archivu města Brna se dochovala pouze jedna jeho policejní přihláška z 6. května 1943. Podle ní se Rühl narodil 1. prosince 1877 v Berlíně manželům Wilhelmovi a Amalii Rühlovým. Hlásil se k evangelickému vyznání, jeho ženou byla pravděpodobně Liselotte Rühl a z rodného Berlína se měl na Hroznovou 39 v Brně dostat 5. června 1943. Jako své povolání uvedl do přihlášky celní inspektor.

Se jménem druhého z úředníků uvedeného v adresáři na Hroznové 39, Otto Schradera, se více setkáváme až v poválečném protokolu sepsaném kriminálním radou a vedoucím oddělení brněnského gestapa Otto Koslowskim. Schrader měl být v Brně v období protektorátu policejním inspektorem a od roku 1941 byl součástí stanného soudu v Brně: ,,Jako vedoucí protokolu byl při všech zasedáních policejní inspektor Schrader, který zároveň řídil administrativu stanného soudu v Brně, vypracovávaní rozsudků, přípisů s velitelstvím bezpečnostní policie a jinými služebnami."[111] Jeho role u soudu přitom nebyla nikterak zanedbatelná: ,,Důležitou funkci plnil vedoucí protokolu, jehož rukama prošly všechny návrhy na předání stannému soudu. Po jejich úpravě je předával W. Nöllemu, který je schválil a ordinérně podepsal modrou tužkou. Poté zajišťoval jednání stanného soudu a odsouzeného předával k exekuci. Za prvního stanného práva tento post zastával policejní inspektor Otto Schrader, za druhého jej vystřídal policejní inspektor Hans Steiner." [112] Otto Schrader se narodil 8. února 1913 ve Strassburgu a ženatý byl s o dva roky mladší Gertrude Pietsch. Jako datum příchodu na Hroznovou 39 uvedl do policejní přihlášky 12. července 1939.

Jméno třetí osoby uvedené v adresáři z roku 1942 na adrese Hroznová 39, Heinrich Motička, nebo také Jindřich Motyčka, bylo v období protektorátu zmíněn v deníku Volksdeutsche Zeitung v článku z 1. října 1943, kde je Jindřich Motyčka označen jako domovník. Deník přinesl zprávu o kuriozní nehodě, kterou Motyčka utrpěl přímo v objektu vily: ,,Neobvyklou nehodu včera v poledne utrpěl domovník Heinrich Motyčka ve sklepě domu na Hroznové 39 v Brně. Při vykládání koksu, který byl do sklepa vhazován z ulice sklepním oknem, Motyčka z neznámých příčin spadl do koksu, který ho zasypal až do výše hrudníku. K jeho vysvobození museli být přivoláni hasiči. Motyčku, který prodělal vnitřní zranění, pak převzala DRK do úrazové nemocnice." [113]

Jindřich Motyčka, se narodil 13. července 1909 v Jehnicích u Brna manželům Karlovi Motyčkovi a Marii rozené Vaculové. V Archivu města Brna se k jeho osobě dochovalo celkem 11 ohlašovacích lístků a policejních přihlášek z let 1936-1942, které reflektují jeho četné přesuny po Brně a tím i komplikované sociální zázemí. Motyčka přišel do Brna z obce Višňové u Moravského Krumlova a ženatý byl s Žofií Novákovou. Na Hroznovou 39 se měl podle údaje z ohlašovacího lístku přestěhovat 7. dubna 1942 z předchozího bydliště na Josefské 15. Jako jméno osoby, u níž se v případě nového bydliště ocitl v podnájmu, uvedl Motyčka v ohlašovacím lístku již zmíněného policejního komisaře Otto Schradera.[114] Zjevně tak Schrader žil v objektu už před dubnem 1942.

Z výše uvedeného lze usuzovat, že dvojici ústředních bytů ve vile užívali od roku 1942, nebo nejpozději od roku 1943, Otto Schrader a Felix Rühl, zatímco Motyčka žil v suterénním bytě domovníka a tuto funkci zde od roku 1942 také zastával. V lístku pro domácnost z 15. září 1943 uvedl Motyčka, že na Hroznové žije s manželkou Žofií, dále dcerou Jindřiškou, Ludmilou a synem Jaroslavem, který se narodil 28. března 1945.

Mnohem více se však o osobě Jindřicha Motyčky dozvídáme až z poválečných dokumentů. Brněnská Rovnost přinesla 12. února 1947 článek o soudním přelíčení dvou konfidentů brněnské Zbrojovky, v němž byl Motyčka hlavním aktérem: ,,Senát dr. Slabihoudka se zabýval v pondělí případem dvou bývalých úředníků brněnské Zbrojovky, kteří se za okupace stali konfidenty gestapa. Hrubšího zrna z nich byl Jindřich Motyčka z Brna, Hroznová 39, který byl obžalován, že byl členem Národního tábora fašistického a že se účastnil protižidovských demonstrací, při nichž hrál úlohu truchlícího rabína. Motyčka se v březnu 1943 dopustil zločinu udavačství tím, že dal gestapu podnět pro stíhání Karla Blažka, úředníka nádraží ČSD ve Skalici nad Svitavou, který měl ukryto několik zbraní. V březnu 1943 a v únoru 1944 udal Motyčka pět spoluzaměstnanců, a to Jaroslava Kočího, Františka Pilu, Karla Šlamana, Františka Jakubce a Františka Zpěváčka, všechny u velitele ABW Horáka pro protiněmecké výroky a smýšlení a pro hanobení německé armády. S Motyčkou zasedl na lavici obžalovaných Ferdinand Kupka, naposledy bytem Brno, Javorová 6. Kupka na rozdíl od Motyčky byl konfidentské činnosti přinucen gestapem po svém zatčení. […] Nějakým nedorozuměním mezi jednotlivými referáty gestapa však byl Blažek zatčen a popraven. […] Po přelíčení, které se protáhlo až do pozdních odpoledních hodin, vynesl soud rozsudek: Motyčka byl odsouzen na doživotí, Kupkovi nebyl trest vyměřen." [115]

K Motyčkově poválečnému procesu se dochovala dokumentace Mimořádného lidového soudu, uložená dnes v Moravském zemském archivu, a také rozsáhlý spis uložený v Archivu bezpečnostních složek.[117] Proces nazvaný Ferdinand Kupka a spol. se odehrával v Brně v letech 1946-1947. Z dochovaných záznamů a výslechových protokolů lze rekonstruovat Motyčkův život z doby těsně před okupací a vznikem protektorátu, kde se dozvídáme také další souvislosti vztahující se k objektu vily Wittal.

Podle výpovědi, kterou učinil sám Motyčka 10. srpna 1945 na brněnském ředitelství národní bezpečnosti, měl po vychození školy, tedy někdy kolem roku 1925, nastoupit na vyučení do obchodu se s míšeným zbožím Jan Viliš v Brně. Po vyučení byl zaměstnán jako prodavač a kancelářská síla a v roce 1930 odveden na vojnu. Po návratu z vojenské služby se Motyčka pokusil v Brně sám podnikat, ale svůj obchod ,,musel po půl roce zavříti, poněvadž jsem se dostal do hrozné finanční situace."[118] Od roku 1933 byl bez stálého zaměstnání a živil se jako dělník v různých brněnských továrnách. Jeho poslední zaměstnání bylo v roce 1938 u brněnské lisovny na umělé hmoty A. De Witte na Václavské ulici. V roce 1938 se měl Motyčka, alespoň podle jeho slov, zúčastnit jedné z protiněmeckých demonstrací v Brně, za což měl být z firmy propuštěn a do nacistické okupace byl bez zaměstnání.

K jeho ideologickému obratu mělo dojít v den nacistické okupace, kdy se měl stát roznašečem fašistických novin Národní tábor, a od té doby čím dál aktivněji spolupracovat s brněnskými fašisty. Jak sám uvedl do výslechového protokolu: ,,Do strany NTF jsem vstoupil asi v dubnu 1939 a v této jsem setrval až do jejího likvidování. […] Uniformu fašistickou jsem též nosil. […]"[119] Spolu s Ladislavem Kobzinkem měl v létě 1939 podniknout fašistickou agitační výpravu na Třebíčsko a aktivně se účastnil i několika protižidovských demonstrací v Brně. Svoji účast a vinu na těchto akcích se během výslechu ovšem pokoušel bagatelizovat: ,,Přiznávám se, že jsem se zúčastnil v dubnu a v květnu 1939 asi pěti protižidovských demonstrací v Brně a to jako prodavač novin. Přímým účastníkem demonstrací tj že bych snad někoho udeřil není pravdou. […]"[120], nicméně výpovědi svědků jasně potvrzovaly Motyčkovu agilnost v protižidovských demonstracích: ,,Když jsem přišel do Kobližné ulice uviděl jsem, že chodci v ulicích Brna se shromažďují před kavárnou na rohu ulice Dvořákové a Jízdárenské. I já jsem zůstal před onou kavárnou státi a zjistil jsem, že fašisté řádí v uvedené kavárně. V této fašistické luze poznal jsem i Jindřicha Motyčku, který také v uniformě fašistické zúčastnil se s holí v ruce oněch fašistických demonstrací." [121]

Jako důkazní materiál byla u jeho procesu použita i fotografie z jedné takové demonstrace organizované fašisty na jaře roku 1939. Demonstrace byla pojata jako symbolický pohřeb brněnského židovstva, tvořená pohřebním průvodem, v jehož čele šel právě Motyčka převlečený za židovského rabína. Za ním šla čtveřice osob nesoucí rakev a poté průvod ostatních demonstrantů s transparenty s nápisy jako: ,,Český lide probuď se při židovském funuse" nebo ,,Židi ven, Palestina vaše zem!" Navzdory pořízené fotografii se Motyčka během výslechu opět snažil svoji vinu popírat: ,,[…] K předloženému fotosnímku, označený E prohlašuji na svoji čest: Když jsem v dubnu nebo snad v květnu 1939 přišel jedenkráte do sekretariátu NTF v Brně Joštová ulice, byl jsem vedoucím NTF Mariou opit a jako takový jsem byl pak ustrojen do židovského úboru. Na přiloženém snímku postava představující židovského rabína jsem já. Do tohoto úboru jsem byl násilně Mariem oblečen. Kde tento oděvní součástky sehnal, nevím. Na dotaz, co to držím v ruce za knihu odpovídám, že si dnes nepamatuji, co to bylo za knihu. Onen průvod představující pohřeb židovstva pokud si pamatuji vyrazil ze sekretariátu NTF. Směr průvodu si dnes již nepamatuji a toto odůvodňuji tím, že jsem byl silně v podnapilém stavu. Průvod představoval protižidovskou demonstraci. Na další dotaz, proč v tomto průvodě byla nesena rakev, odpovídám, že smysl tohoto mi není znám." [122]

V létě 1939 získal Motyčka zaměstnání v brněnské Zbrojovce, kde zahájil svoji konfidentskou činnost. Sám Motyčka to během výslechu popisoval následovně: ,,Po kladném vyřízení této žádosti nastoupil jsem místo ve Zbrojovce v červenci 1939. Z počátku jsem tam byl zaměstnán jako dělník. V roce 1940 stal jsem se kancelářskou silou. Tohoto služebního postupu ve Zbrojovce dosáhl jsem svoji pílí a schopnostmi po úspěšném složení předepsaných zkoušek. V roce 1940 zavolal si mne přednosta bezp. referátu Frant. Horák do své kanceláře, přesvědčoval mne, že jako fašista jsem povinen spolupracovati s ním a že i můj slib, kterýžto slib skládali všichni zaměstnanci Zbrojovky, mne zavazuje k tomu, abych dával kolem sebe pozor, co se mezi zaměstnanci Zbrojovky vypráví a tyto zprávy mu pak přinášel. […]" [123]

Řada svědeckých výpovědí zaměstnanců Zbrojovky však jasně prokazovala Motyčkovu vinu.[124] Například někdejší zaměstnanec Otakar Nový vypověděl: ,,Ihned v době okupace, tedy těsně po obsazení Brna německou armádou přivedl do Zbrojovky – do mé dílny, četu Gestapáků nějaký Motyčka, kterého jsem při této příležitosti poznal, kteří obsadili všechny vchody a vtrhli do kanceláře, která se nacházela v dílně s namířenými revolvery. […] v kanceláři visel ještě na stěně obraz prezidenta T.G.Masaryka s ozdobami v národních barvách. Gestapáci nařídili, aby tento obraz jakož i ozdoby odstranil, odešli a zanechali Motyčku, jako dozorce v dílně. […] v pondělí ráno, když jsem přišel opět do mé kanceláře, zjistil jsem, že obraz presidenta T.G.Masaryka byl shozen na zem a rozšlapán jakož i k tomu příslušející ozdoby v národních barvách. Na stěně visel místo obrazu našeho presidenta obraz Hitlera a velký hákovitý kříž. V kanceláři byli již přítomni Motyčka a dva nově dosazení němečtí úředníci. Mám za to, že obraz poškodil a zhanobil jedině Motyčka, o kterém jsem se informoval, co jest to za člověka a byla mně dána, že jest to všeho schopný zločinec, fašista-vlajkař který byl do Zbrojovky dosazen jenom z vůle okupačních úřadů. […] Pokud se pamatuji, udal Motyčka celkem asi 26 mých spolupracovníků. Někteří z nich, jichž jména si dnes nepamatuji, byli vzati do vazby a zde týráni. Zda z nich některý přišel o život již nevím […]"[125] Obdobně i jiný zaměstnanec Zbrojovky, Jan Hlavica, popisoval Motyčkovu agilnost slovy: ,,Jindřicha Motyčku poznal jsem ze zaměstnání ve Zbrojovce. Jindřich M. v kanceláři se chlubil, jak bil židy na Kolišti a že jezdil s gestapem prováděti kontrolu. O každém jednotlivci, který nezdravil zdviženou pravicí, říkával, že patří do kriminálu." [126]

V procesu s Motyčkou se ale nejpodstatnější ukázalo jeho udání z roku 1943. Tehdy za přechovávání zbraní udal drážního zaměstnance Karla Blažka ze Skalice nad Svitavou. To potvrdil i bývalý člen gestapa Wolfgang Dyck: ,,Byl jsem zaměstnán od 28. července 1939 v Brně. Pracoval jsem na odd. zpravodajském. Asi v měs. březnu 1943 předložil důvěrník jistý Motyčka, zam. tehdy ve Zbrojovce […] zprávu členu Gestapa Maxu Sedláčkovi, že jistý Blažek, který jest zaměstnán v dílnách na nádraží ve Skalici, má uschované zbraně. Max Sedláček se obrátil na mne s poznámkou, že agent Motyčka není pro tuto úlohu schopný a že by za Blažkem mohl poslat agenta Kupky." [127]

Motyčkovo udání se pro Karla Blažka stalo fatálním. Po jeho zatčení byl totiž odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 18. dubna 1944 v Drážďanech.

Byla to pravděpodobně Motyčkova konfidentská činnost, která mu zajistila domovnický byt ve vile Wittal: ,,Po dobu 4 let a to od roku 1941 byl jsem domovníkem domu na Hroznové ul. 39, kam se v únoru 1945 nastěhoval zaměstnanec gestapa jménem Kozlowski. Osobní styky s ním jsem žádné neudržoval. Připouštím, že jsem donucen okolnostmi zdravil vtyčenou pravicí bez slovního doprovodu." [128]

Již zmiňovaný gestapák Wolfgang Dyck v jedné ze svých výpovědí dokonce naznačoval, že se Motyčkův byt na Hroznové mohl stát místem konspiračních setkání: ,,S předvedeným Motyčkou setkal jsem se asi na jaře v roce 1944 […] V bytě jsem já sám u něj nebyl. Zda byl v bytě Motyčky Sedláček přesně nevím. Při naší společné rozmluvě v úřadovně na Jánské ulici mě však Sedláček dvakráte řekl, že jede do Pisárek, že má sraz s Motyčkou. Vím však určitě, že Sedláček udržoval s Motyčkou stálý styk a vedl v evidenci jako V-manna." [129]

Motyčka byl, jak uváděl poválečný tisk, odsouzen za svoji konfidentskou činnost 10. února 1947 k doživotnímu trestu a předán poté do trestnice pro muže na Mírově. Původní trest však byl v důsledku milosti prezidenta republiky ze dne 11. března 1954 snížen na 20 let. Po odpykání poloviny z tohoto trestu byl Jindřich Motyčka 31. května 1955 propuštěn na svobodu.

Ve své výpovědi uvedl Motyčka, že v únoru 1945 se do vily Wittal nastěhoval dokonce i kriminální rada brněnského gestapa, SS-Hauptsturmführer Otto Koslowski. Potvrzoval to během procesu s Motyčkou i bývalý administrativní úředník Zbrojovky František Horák ,,[…] posledně bytem se šéfem německé tajné státní policie Kozlovským v Brně, Hroznová ul." [130]

O Koslowskim je známo, že po svém příchodu do Brna užíval spolu se svojí ženou a synem vilu sourozenců Otto a Mořice Eislerových na Neumannově ulici 10. Majitelem této nemovitosti se podle pozemkové knihy stal od 18. června 1944 známý brněnský průmyslník ve slévárenství Herbert Storek: ,,Dne 18. června byla udělena vlastnická práva Ing. Herbertu Storkovi." [131] Do policejní přihlášky uvedl Storek změnu bydliště na Neumannovu číslo 10 k datu 31. ledna 1945. Změna bydliště u Koslowskeho počátkem roku 1945 a přesun z Neumannovy na Hroznovu 39 tak nejspíš souvisí právě se změnou vlastnictví vily bratří Eislerových.

Na Hroznové žil Koslowski bezpochyby v jednom z dvojice ústředních bytů a pravděpodobně zde vystřídal Felixe Rühla. V lístku pro domácnost Liselotte Rühl je jako datum odhlášení na Hroznové 39 uvedeno 13. ledna 1945, což se takřka překrývá s příchodem Koslowskeho.

Motyčka i Koslowski zde pak žili do dubna 1945.[132] Během osvobozovacích bojů byl objekt již pravděpodobně prázdný. Z této doby pochází nejspíš defekty na části jižní fasády vily a v ocelových sloupcích oplocení. [133]

Po svém dopadení a zatčení v září 1946 v Gladebachu, uvedl Koslowski ve výslechovém protokolu z 1. dubna 1947 jako poslední brněnské bydliště právě Hroznovou 39. [134]

Přibližně ve stejnou dobu, kdy se podle Motyčkovy výpovědi nastěhoval do vily na Hroznovou 39 i kriminální rada Koslowski, byla do Terezína nakonec deportována i Valerie Schatz. V terezínské kartotéce je u jejího jména uveden transport AE3, vypravený dne 11. února 1945 z Prahy. Posledním jejím bydlištěm před deportací byla Praha, ulice Příkop číslo 7, ale domovskou obcí – pravděpodobně po sňatku s Otto Rudolfem Schatzem – byla Vídeň. V terezínském ghettu byla ubytována na Haupstrasse 10, později Hauptstrasse 14 a v Terezíně se také dočkala osvobození. Její manžel, malíř Otto Rudolf Schatz byl internován nejspíš už v roce 1944: ,,V letech 1944/45 byl zatčen a internován v různých pracovních táborech a v koncentračním táboře Gräditz. V sérii kreslených obrázků zachycoval výjevy každodenního života v táboře a nacistického teroru." [135] V roce 1945 se měl Schatz vrátit do Vídně, kde ho zvláště povzbudil Viktor Matejka, bývalý městský radní odpovědný za kulturní záležitosti. [136]

pokračování – 3. díl "Po skončení války" →

Odkazy

78. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
79. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
80. Emilie Hetschová patřila spolu se svým manželem elektrotechnikem Bedřichem Hetschem k německým obyvatelům brněnských Černovic, viz https://is.muni.cz/th/nk9k8/bakalarska_prace.pdf. Po skončení války nebyli manželé odsunuti. Naopak získali československé státní občanství a žili nadále v Brně.
81. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
82. Tamtéž.
83. Mohlo by se jednat o Adolfa Černého, narozeného 7. 6. 1897, který byl krejčím.
84. Tamtéž.
85. Dle opisu Oberlandrátu v Brně byl Franz Hoffmann jmenován správcem firmy od 17. 11. 1939.
86. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
87. ,,Ve jménu německého lidu! […] 1.) Žalovaný vystoupil ze společnosti Brüder Wittal v Brně jako osobně ručící společník žalobce dne 22.11.1939. 2.) Žalovaný je dále povinen strpět zápis do obchodního rejstříku, že jako osobně odpovědný společník Ferdinand Hájek opustil společnost Brüder Wittal. 3.) Žalovaný je dále povinen uhradit náklady řízení stanovené na 68 RM 77 Rpi do 14 dnů od provedení exekuce. 4.) Předmět sporu je stanoven na 10 000 Kč. Důvody rozhodnutí: Mezi stranami je nesporné, že společnost Brüder Wittal je otevřenou obchodní společností a jedním z otevřených obchodních partnerů je žid Ferdinand Hájek, dříve v Brně, v současnosti neznámý pobyt v zahraničí. Podle zápisu v obchodním rejstříku ze dne 13. prosince 1939 je žalující společnost pod svěřenským vedením. Správcem je Franz Hoffmann, obchodník 2 v Brně. Sporné jsou následující skutečnosti: Shora uvedenou žalobou se žalobce domáhá určení, že žalovaný již není společníkem společnosti a žalobu opírá o to, že žalovaný měl ve společnosti vklad ve výši cca 400 000 K. Před zvratem, ke kterému došlo v březnu 1939, obžalovaný uprchl do zahraničí a vyrovnal zde pohledávky firmy Brüder Wittal ve výši přes milion korun. Sám obžalovaný prohlásil, že ze společnosti odchází jako společník, a že obvinění z devizového deliktu, který způsobil společnosti vážnou nevýhodu, zůstal bezvýsledný. Výběrem více než 1 000 000 K, žalovaný zrušil a vyčerpal svůj vklad a všechny své nároky jakéhokoli druhu vůči. […] S ohledem na to jej nelze považovat za společníka společnosti, neboť zjevně jednal proti zájmům, a dokonce i ke škodě společnosti krádeží značně převyšujících 1 000 000, což představuje devizový delikt podle a podle tuzemských zákonů musí být obviněn. Obžalovaný firmu poškodil i jinak. Společnost byla zapojena do společnosti Kroko v Kodani a měla zde patenty a majetek. Bez vědomí žalobce žalovaný pod záminkou, že je nadále otevřeným společníkem, ukončil podíl žalobce ve společnosti Kroko v Kodani, této společnosti daroval veškerá práva na design a patenty a způsobil tak společnosti Brüder Wittal obrovskou škodu. Žalovaný pokračuje ve své činnosti v zahraničí pod mylným a nepravdivým tvrzením, že je nadále akcionářem žalobce a snaží se především vymáhat pohledávky společnosti v Holandsku. Bylo proto zahájeno vyšetřování ze strany tajné policie. […] Vzhledem k tomu, že židovské zákony, které byly zveřejněny, znemožňují žalovanému setrvat ve společnosti, je nutné přijmout opatření proti žalovanému, aby bylo ukončeno jeho nezákonné vydírání tím, že se bude považovat za osobu, která opustila společnost žalobce. Z uvedených důvodů je tedy prokázáno, že žalovaný odchodem z území bývalé republiky před politickým převratem dne 15. března 1939 a přestěhováním se do zahraničí přišel o svůj vklad ve výši 400 000 K tím, že provedl výběry v zahraničí v hodnotě přes 1 000 000 K, a že jednal proti zájmům žalující společnosti, protože bez vědomí a souhlasu společnosti Brüder Wittal vymáhal pohledávky společnosti v zahraničí a dopustil se tak devizového deliktu." MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
88. Brünner Heimatbote, 2. 4. 1962, roč. 14, č. 8.
89. Dopis ze dne 16. 11. 1940 od Antona Stadlmanna adresovaný Okresnímu soudu. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
90. Adressbuch der Landeshauptstadt Brünn, 1942, roč. 51.
91. Morgenpost, 25. 12. 1940, roč. 75, č. 304.
92. Nejstarší takovou kresbu v reklamě firmy Brüder Wittal, která se poté užívala i v následujících letech, jsem zaznamenal ve formě placené inzerce v Divadelních listech Národního divadla v Brně z 30. 8. 1941.
93. Nájemní dům na Mášově ulici 23a byl vystavěn v roce 1937 a jeho stavebníkem byl Karl Sinek. V roce 1941 přešel do vlastnictví Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu. MZA, fond B 392 – Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, kart. 18, inv.č. 399.
94. Moravská orlice 3. 6. 1942, roč. 80, č. 130.
95. Moravská orlice 9. 8. 1942, roč. 80, č. 188.
96. Lidové noviny, 16. 8. 1942, roč. 50, č. 415.
97. Emil Kron je zmiňován jako manažer společnosti již v článku z roku 1940 o uskutečněném vánočním večírku.
98. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
99. Tamtéž.
100. Tamtéž.
101. Zatímco do té doby uváděl Johann Wittal v úředních dokumentech jako své povolání obchodník, v posledním ohlašovacím lístku ze září 1940 již vepsal poznámku ,,bez zaměstnání".
102. MZA, fond B 392 – Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, karton 4, inv.č. 72.
103. Johann Wittal uvedl do ohlašovacího lístku z 2. 9. 1940 adresu ,,V Aleji 30/II." Zřejmě tak v domě obýval buď byt číslo II nebo II. patro.
104. Viz https://collections.yadvashem.org/en/names/11203264
105. ,,Právoplatným usnesením okresního soudu civ. XIX pro Brno město, ze dne 6. 10. 1947 k žádosti Ferdinanda Hájka, bytem v Maryportu byla Ilse Loriová, roz. Wittalová, žid. náboženství, posledně bytem v Brně, 31. 12. 1941 za den, jehož nepřežila. Pravděpodobné místo úmrtí je Itálie." Viz https://vademecum.nacr.cz/vademecum/permalink?xid=c00d8152-211e-4139-98d6-6bffb642ea26&scan=4e7cbecc3d61d862653782f84dcbbca4
106. Úmrtní list Johanna Wittala viz, https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/134999-jan-wittal/
107. Také architekt Heinrich Blum byl deportován z Brna 4. 4. 1942 do Terezína a odtud 27. 4. 1942 do Izbici, kde zahynul.
108. Viz https://vademecum.nacr.cz/vademecum/permalink?xid=7c2e2123-5cc6-4025-a125-9e7a07874380&scan=e3826ea0df590599ae64807e50913992  a také https://vademecum.nacr.cz/vademecum/permalink?xid=7c2e2123-5cc6-4025-a125-9e7a07874380&scan=e3826ea0df590599ae64807e50913992
109. Archiv BVK, Hroznová 39.
110. Nebyla to zdaleka jen vila Wittal, která na Hroznové ulici sloužila zaměstnancům gestapa. Na adrese Hroznová 7 žil od 25. 7. 1940 také MUDr. Walter Marquort, od roku 1940 přednosta interního oddělení Zemské nemocnice v Brně. Marquort byl zuřivý nacista, který od jara 1944 vykonával funkci smluvního lékaře brněnského gestapa. Osobně se účastnil poprav vězňů v Kounicových kolejích a měl podíl na několika operacích proti partyzánům na různých místech Moravy. ,,Při každé popravě byl přítomen Marquort, který konstatoval smrt popraveného."
111. Viz https://www.jurickuvmlyn.cz/koslowski/
112. Adressbuch der Landeshauptstadt Brünn, 1942, roč. 51.
113. Volksdeutsche Zeitung, 1. 10. 1943, roč. 93, č. 271.
114. Policejní přihláška Jindřicha Motyčky z 9. 4. 1942. Jejich spolubydlení v objektu na Hroznové 39 potvrzoval i zaměstnanec brněnského gestapa Wolgang Dyck ve své poválečné výpovědi: ,,[…] V roce 1943 bydlel v domě, kde Motyčka bydlel, také policejní inspektor Schrader." MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
115. Rovnost 12. 2. 1947, roč. 63, č. 36. Podobně také v: Slovo národa, 11. 2. 1947, roč. 3.
116. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
117. ABS, fond Odbor politického zpravodajství MV.
118. Protokol sepsaný 10. 8. 1945 na Ředitelství národní bezpečnosti s Jindřichem Motyčkou. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
119. Protokol sepsaný 10. 8. 1945 na Ředitelství národní bezpečnosti s Jindřichem Motyčkou. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
120. Tamtéž.
121. Protokol sepsaný 5. 11. 1945 s Aloisem Novákem. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
122. Protokol sepsaný 12. 6. 1946 v Brně s Jindřichem Motyčkou, převeden byl z internačního tábora v Bohunicích. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
123. Protokol sepsaný 10. 8. 1945 na Ředitelství národní bezpečnosti s Jindřichem Motyčkou. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
124. Motyčka měl pověst udavače také v okolí svého bydliště na Hroznové ulici. Iva Šenkýřová, roz. Křížová, ze sousedního objektu Hroznová 41 uvedla ve vztahu k objektu vily Wittal a období protektorátu vzpomínku svého otce: ,,Tam bydlela strašná svině a pořád dolízal. [...] On k nám dolízal i domů a otec se ho nemohl vůbec zbavit. A všichni si na něho dávali dobrej pozor." Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou, a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou, ze dne 20.2.2025.
125. Protokol sepsaný s kapitánem v záloze Otakarem Novým, Moravská Třebová 28. 2. 1946. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
126. Protokol sepsaný 6. 11. 1945 s Janem Hlavicou. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
127. Sbor Národní bezpečnosti, Velitelství stanice ve Skalici na Svitavou 17. 10. 1945. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
128. Protokol sepsaný 6. 11. 1945 s Janem Hlavicou. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
129. Sbor Národní bezpečnosti, Velitelství stanice ve Skalici na Svitavou 17. 10. 1945. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
130. Výpis protokolu sepsaný 26. 6. 1945 s Františkem Horákem. MZA, fond C 141 – Mimořádný lidový soud, karton 143, sign. Lsp 120/46.
131. Výpis z pozemkové knihy komplexně uzavřeného katastrálního území Křížová, kn. vl. č. 1800.
132. V lístku pro domácnost z 15. 9. 1943 uvedl Motyčka narození nejmladšího syna Jaroslava a jako datum jeho přihlášení na adrese Hroznová 39 napsal 4. 4. 1945.
133. Podle ústního sdělení pana Mikuláše Maťátka, ze sousedního objektu Hroznová 37, pochází defekty ve sloupcích oplocení mezi zahradami Hroznová 37 a 39 z období bojů o Brno v dubnu 1945. Částečně to potvrzuje o sdělení paní Ivy Šenkýřové z Hroznové 41: ,,Němci byli zakopaní na Juránce, v tom kopci, a tady už byli Rusové a oni se navzájem ostřelovali. My jsme dostali zásah granátem do pokoje nahoře, a celý se nám to ulomilo." Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou, a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou, ze dne 20.2.2025.
134. ,,Protokol, sepsaný s předvedeným Ottou Kozlowským, býv. krim. Radou, vedoucím odd. IV/Ko a SS - Hauptsturmführerem gestapa v Brně, nar. 17. 4. 1900 v Riesenburgu, […] ženatý, stará se o manželku Alžbětu a syna Jana, posledně bytem v Brně, Hroznová 39 […]"
135. Günter Eisenhut in: Ausst. Kat. Graz, Moderne, 2001, S. 62, 321, 385.
136. Viz https://www.ottorudolfschatz.at/en/biography