Otto Wagner: Moderní stavba divadel

Stavba divadla zdá se nám býti provázena řadou nepřekonatelných obtíží a je všeobecně platný názor, že je třeba architektu k řešení této úlohy neobyčejných zkušeností. Že tomu tak není a že byla své doby nejlepší divadla projektována a postavena umělci, poprvé úkol ten řešícími, dokazují Schinkelovo král. divadlo v Berlíně, vídeňská opera Siccardsburga a van der Nülla, pařížská opera od Garniera a mnoho jiných.
K stavbě divadla je potřebí architektu nejen značné umělecké kvality, ale i velké míry chápavosti, jež by mu umožnila stále se měnícím formám kladených požadavků se přizpůsobiti. Ze je to možno i u laiků a že oni pak při provádění stavby spolupůsobí, dokazuje Richard Wagner, vytvořivší společně se Semperem bayreuthské divadlo.
Uměleckou kvalitu spojenou s chápavostí, vystihující správně požadavky a nalézající i cestu k jich řešení, musíme však předpokládati u stavitele-umělce při provádění každého jeho díla; z Čehož plyne, že nejlepší budovy divadelní mohou vytvořiti vždy jen nejlepší architekti.
Tvrdím, že dobrá, umělecká a správná konstruktivní řešení divadel a tím pokrok v jich stavbě spíše se dá očekávati, poskytne-li se většímu počtu umělců příležitost zabývati se tímto úkolem.
K vůli přehlednosti, bude thema následujícím postupem krátce projednáno: účel, bezpečnost, komfort, vidění, akustika, topení a větrání.
V prvé řadě nutno uvážiti účel budovy, neboť divadlo vyhovující různým účelům jest nemožností. Jest samozřejmo, že ku př. divadlo pro veselohry musí býti jiné než divadlo pro velká představení operní; proto již divadla malých měst, při nichž účel se nedá přesně stanoviti, stěží mohou vyhověti všem požadavkům.
Možnost pořádání nejrůznějších druhů představení a uplatnění herců i zpěváků dostatečně již ukazují, jakým úkolem jest postaviti opravdu účelné divadlo. Stejně má vliv na budovu okolní terrain, poměrně velký žádaný počet loží nebo sedadel atd. Je-li úkolem dosáhnouti na jevišti co možná nejpříznivějšího provedení určitých kusů a v hledišti je bezvadně viděti a slyšeti, vzniknou již zcela nové formy ze snahy dosáhnouti tohoto účele a eliminovati vady stávajících divadel. Není pochyby o tom, že takto vznikla disposice bayreuthského divadla.
Požáry divadel, vzniklé paniky a z toho následující podmínka možnosti rychlého vyprázdnění divadla mají rovněž na půdorysnou formu divadla velký vliv a přivodily u nás poměrně přísné policejní předpisy. Otázku požáru divadla možno považovati dnes skoro za vyřízenu. Je-li možno jeviště od hlediště a vedlejších místností divadelních rychle a úplně odděliti (zařízení k tomu budou příště z věnčí divadla umístěna) a je-li jeviště opatřeno průduchy, rovněž z věnčí řiditelnými, omezí se v budoucnu požáry divadel na pouhé požáry jevišť a stanou se záležitostí jen pojišťovacích společností. K ztrátám životů sotva ještě dojde. Paniky, které mohou povstati z nejrůznějších důvodů, nelze nikdy zameziti. Zřizováním četných dobrých a pohodlných schodišť a východů pro každé pořadí a bezpečných „záchranných prostorů“ kolem hlediště, konečně policejním předpisem, že budova musí býti se všech stran volná, byla učiněna dnes, aspoň u nás, veškerá možná opatření v tomto ohledu.
Co se hlediště týče: je naprosto špatné u tak mnohých divadel použití postranní stěny hlediště pro lože; mnohý z těch, kterým souzeno bylo seděti za dámou s velkým kloboukem, z lože nakloněnou, proklínal v duchu architekta, který stavbu projektoval. Požadavek diváka, děj na jevišti skutečně viděti bez přílišného namahání krčních svalů je jistě oprávněný.
Osvětlení jeviště, zejména rampy ― přirozeně možno jednati jen o elektrickém světle ― možno lépe než dosud provésti několika osvětlovacími tělesy s reflektory, u stropu hlediště umístěnými.
Také otázka akustiky, zpravidla skoro opomíjená pro svoji mystickou nejasnost, může se dnes považovati za úplně rozřešenou. Nálevkovitý tvar hlediště, vynechání značnějších rohů a koutů a ploše provedený dekor stropu a stěn znemožňují každý ozvuk; o reliefy stěn pak všechny narážející vlny zvukové se roztřišťují, tak že nemohou již rušivě působiti.
Při tom je vhodno poznamenati, že topení divadla má býti tak řešeno, aby nevznikl stálý vlnivý pohyb vzduchu v hledišti; tedy přívody tepla a čerstvého vzduchu rozptýleně umístiti, čímž vlny zvukové zůstávají nerušeny ve svém přímočarém postupu. O odvádění vzduchu platí totéž; musí býti stejně pokud možno decentralisováno, neboť jen tímto způsobem zabrání se rušení vln zvukových i jiným nepříjemným účinkům.
Co jsem tu uvedl, je asi nejnutnější k zodpovědění otázky: jak se mají divadla stavěti ?

Přeložil Jaroslav Rössler.