Úmrtím architekta Jaroslava Koska, doyena české architektonické obce, skončila definitivně éra ozařovaná výjimečným zjevem Josefa Gočára. Svým přímým, fairovým vystupováním a oblečením v dvouřadovém střihu se evidentně shlížel v elegantním stylu svého učitele. Prožil vedle něho, jak sám říkal, 5 nejšťastnějších let svého života 1935-1939 (3 roky studia, čestný rok a rok zaměstnání v Gočárově kanceláři). Renomé tvůrčího architekta získal obytnými stavbami v Nymburce, Poděbradech, Podbrezové a ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi, realizací Hálkova divadla v Nymburce (1933-36) a pozoruhodnými soutěžními návrhy na radnici v Rychnově (1940), Lidice (1945), dukelský památník a Staroměstskou radnici (obě 1946). Za komunistické éry se v době socialistického realismu z ateliéru národního umělce Jiřího Krohy v pražském Stavoprojektu stáhnul do oblasti průmyslové výstavby a působil na stavbách těžkého průmyslu v Rudném projektu (později Interprojekt) 25 let až do svého odchodu do důchodu v roce 1977. U příležitosti 80. narozenin, na začátku roku 1989 mi poskytl delší rozhovor, jehož části vyšly v časopisech Umění a řemesla a Československý architekt. Z tohoto rozhovoru jsem pro archiweb vybral nejzajímavější pasáže.
Vladimír Šlapeta
Vladimír Šlapeta: Jak jste se dostal na AVU k prof. Josefu Gočárovi? Jaroslav Kosek: Podle tehdejších předpisů jsem po absolvování měštanky v rodném Vamberku musel mít dvouletou stavitelskou praxi. Pak jsem teprve mohl pokračovat ve studiu na vyšší průmyslové škole stavitelské v Hradci Králové, kterou jsem dokončil v roce 1930. Předpokladem k pokračování ve studiu na škole u prof. J. Gočára byla nejméně tříletá praxe v oboru a předložení samostatných architektonických prací. Tuto podmínku jsem splnil. Pracoval jsem u stavitelů J. Duchoslava v České Třebové (v letech 1930-1931) a L. Caňkáře v Nymburce (1932-1934). V České Třebové i v Nymburce se tehdy realizovalo několik staveb podle mých samostatných návrhů a vedle toho jsem dosáhl několika úspěchů ve veřejných soutěžích. Z nich si zvláště cením vítězství v soutěži na Hálkovo divadlo v Nymburce. Právě zadání této stavby mělo rozhodující vliv na přijetí do Akademie k prof. Gočárovi.
Jak byste charakterizoval osobnost vašeho učitele? Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1924 během praxe u firmy Hořeňovský v Pardubicích, když přijel dohlédnout na osazování nápisů na budově Anglobanky. Byl prvním člověkem, který ve mně zanechal dojem velikosti. Za svůj život jsem už druhou tak výrazně vynikající osobnost nepoznal. Už tehdy ve mně vznikla touha dostat se na jeho školu. "Náš pán" - tento čestný titul zdědil po Janu Kotěrovi, a po Josefu Gočárovi ještě Jaroslav Fragner - byl mužem uhlazeného chování i zevnějšku: vysoká postava, hladce načesaný, s uhrančivým a inteligentním pohledem. Kouřil doutníky a chodíval - jako elegán - s holí, ale vždy vzpřímeně. Nebyl domýšlivý a nedával najevo svou nadřazenost nad svými studenty. Přesto školní práce, provedené bez tvůrčího ducha, jen technicky, vedly i k "vyhazovu". Při školních návrzích ponechával úplnou svobodu a vyžadoval samostatnost. Svým chováním si získával přirozený respekt, úctu a vážnost bezvýhradně u všech svých žáků i přátel. Snad denně navštěvovat kavárnu Mánes. V neděli dopoledne chodíval do Slavie, kde ho vrchní zahrnovali všemi domácími i zahraničními časopisy. K jeho pětašedesátým narozeninám - jako ke všem předcházejícím - 13. března 1945, jsem mu blahopřál. Pan profesor mi srdečně poděkoval a poslal snad poslední architektonickou kresbičku svému žákovi, který - jak říkal - "měl být jeho nástupcem". Smutek přišel, když 10. září 1945 zemřel. Je pochován na Slavíně a tam si mohu občas postěžovat, jak to s naší architekturou a s našimi městy dopadlo.
A co atmosféra školy a Gočárova ateliéru? Místnosti posluchačů všech tří ročníků v přízemí byly propojeny, ovzduší radostné práce, plné svobodných debat. Politická témata však J. Gočár rád neměl. Do ateliéru chodil dopoledne i odpoledne mimo dobu teoretických přednášek. Často se z ničeho nic "vytasil" s kompozičním cvičením s námětem malé architektury jako prodejního stánku, benzínové pumpy, pomníku apod. Vzpomínám si, jak jednou přišel ke mně, když jsme dělali vodojem, a řekl mi: "Tak mi to ukážou!" Odvětil jsem, že to mám už v hlavě. "Tak tady mají plavajz a nakreslí to na stole!", reagoval tehdy. Nápad byl, tak jsem jej nakreslil a dostal známku "výtečně", doprovázenou ještě úsměvem. U "Našeho pána" jsem byl zaměstnán v ateliéru, který byl v prvním patře, během tříletého studia i o něm, v průběhu "čestného roku" 1937 až 1938. To už jsem ovšem úřadoval ve vlastní kanceláři - v místnosti vpravo od vchodu do budovy školy a pracoval také na vlastních zakázkách, například na prováděcích projektech české kolonie ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi a obytných domů v Podbrezové, které se ještě před válkou postavily. Vedoucím Gočárova ateliéru byl robustní a velmi pracovitý architekt Josef Mach, který si zapaloval jednu cigaretu od druhé. Každé ráno než přišel "Náš pán" jsme zpívali jako jeho "otroci" společně "Osiřelo dítě" a "Prechodil som Trenčín peško" a potom jsme v tichosti "makali". V období, kdy se dělal druhý projekt na letenskou moderní galérii, bylo veseleji o dva další spolupracovníky - architekta a malíře Aloise Wachsmanna a sochaře Vincence Makovského. A. Wachsmann stále pouštěl voňavý dým z čibuku a V. Makovský pomalu odebíral půllitr po půllitru z pod stolu... Svačinu pro pracovníky nosil pan správce - školník Horák a všichni krom jednoho jsme mu za to dávali 1 Kč "diškreci". Ten "jediný" platil jenom 20 haléřů a tak, když měl pan Horák špatnou náladu, říkal, že mu svačinu nepřinese a také mu ji nepřinesl. Jinak byl pan Horák, kterému jsme říkali "tati" otcovsky hodný, stejně jako jeho paní "máti". Patřili neodmyslitelně ke škole, vytvářeli její atmosféru. O všechny posluchače se starali jako o vlastní děti. Když byl někdo nachlazen, tak mu nosila "máti" čaj s citrónem. Pana Horáka, který byl původně tesařem, si přivezl z Vídně už sám prof. Jan Kotěra; na škole zůstal až do konce I. republiky. Za první světové války přišli Horákovi o svého jediného syna - sochaře, což velmi těžce nesli a snad to posluchači vycítili, a proto je oslovovali "tati" a "máti". O výročních výstavách studentských prací byl "tati" oblečen v žaketu a "máti" v černém. Tak přijímali návštěvníky - herce, ministry i pana prezidenta. V ten den, kdy jsme odevzdávali výroční státnicové projekty, jež jsme museli zvládnout za pět týdnů a které jurovala komise ve složení - prof. J. Gočár, Kamil Roškot za Asociaci akademických architektů a Josef Zasche za Spolek německých architektů, zástupce ministerstva školství a národní osvěty a další profesoři AVU, patřilo k nepsanému protokolu, že jsme se my - studenti - "korporativně" odebrali do restaurace ve Stromovce. Asi po dvou až třech hodinách jsme se vraceli tradičně přímou vyšlapanou stezkou a nakonec přes plot zpět do Akademie, zatímco vážená komise se zájmem a s úsměvem sledovala naše sportovní výkony z oken...
Co byste přál dnešním mladým architektům? Těm budoucím bych přál, aby mohli studovat s úplnou svobodou a u osvícených profesorů, kteří by byli opravdu tvůrčími osobnostmi. Aby prožívali to, co my v dobách studií u nezapomenutelného Josefa Gočára. A mladým architektům bych přál, aby mohli svobodně tvořit a nikdo jim nemohl diktovat, jak se má nebo musí architektura dělat. Mohli uskutečňovat urbanismus a architekturu, která by byla zrcadlem současného vývoje života a nevystihovala jen duchovní chudobu a hmotnou zaostalost. Přeji jim architekturu, jež by nebyla jen soudobou "tunovou" výrobou, nestárla a souzněla by v harmonii s historií a vytvářela naději a perspektivy pro život dnešní i budoucí.