Memento za dvě miliardy

Před několika dny byl v Brně otevřen nový justiční areál. Jeho prodraženou stavbu provází mnoho skandálů, přičemž na úplném počátku bylo zpracování architektonického návrhu za podivných okolností.
Mezi aktuálními články o otevření areálu pronikly informace o sporu mezi autorem architektonické studie, předním brněnským architektonickým ateliérem, a zpracovatelem projektové dokumentace, zlínským projekčním ústavem. Například server aktualne.cz citoval architekta poukazujícího na fakt, že projektant při zpracování projektu použil návrh vytvořený v rámci architektonické soutěže, aniž by byla vyřešena autorská práva.
Problémem je, že skutečná architektonická soutěž v tomto případě nikdy neproběhla. Maximálně lze výběr nejlepší studie označit jako skrytou architektonickou soutěž, kterou následně Česká komora architektů prohlásila za neregulérní. Krajský soud rovnou oslovil čtyři brněnské architektonické ateliéry a zadal jim zpracování architektonické studie. Architekti za tuto zjevně nadlimitní zakázku údajně vyinkasovali jednu setinu její skutečné hodnoty. Nejen v Brně si o přijímání podobných zakázek povídají "vrabci na střeše"; důležité je uživit ateliér a neudělám-li to já, udělá to někdo jiný, a dopadne to hůř...
Bohužel prohlášení soutěže za neregulérní přišlo v tomto případě pozdě. Navíc není jasné, zda by na výsledku něco změnilo. Zadavatel Komoru nikdy nepovažoval za partnera k jednání, představitelé komory se při komunikaci s ním dokonce setkali s otevřeným výsměchem. A lze pochybovat i o tom, že když už oslovení architekti přijali zakázku, která měla zjevně charakter neregulérní soutěže, po včasném označení soutěže za neregulérní by v práci nepokračovali. Ostatně hned v další velké kauze - developerské soutěži na ostravskou Karolinu - byla skrytá architektonická soutěž označena za neregulérní včas, na výsledku to nic nezměnilo a autora vítězné studie čekala místo disciplinárního řízení pozornost médií - alespoň těch, která diskutabilní výsledek považovažují za kvalitní.
Brněnský justiční palác již stojí a jeho nešťastná vnější podoba, kterou projektant z architektonické studie nepřevzal (údajně na rozdíl od vnitřního uspořádání), je určitým mementem. Po několik příštích desetiletí bude poukazovat na to, jak se v dnešní době zadávaly veřejné zakázky. Tím, že se zároveň jedná o instituci, která má nad kvalitním průběhem veřejných zakázek bdít, je celá záležitost dovedena k dokonalé absurditě.
Otázkou je, zda se z tohoto příkladu zadavatelé i architekti náležitě poučí, že velká veřejná zakázka má mít na svém začátku kvalitně připravenou architektonickou soutěž a na konci realizaci provedenou transparentně vybranou stavební firmou. Nebo otřebujeme ještě další stavbu, která bude způsobem svého vzniku kontrastovat s názvem v ní sídlící instituce? Je třeba mít další memento, které nás bude stát půl miliardy a Edelmannův palác - nebo třeba třikrát tolik - i v Olomouci?