Mají světové výstavy ještě smysl?

Éra velkých světových výstav, jak se postupně konstituovaly v průběhu XIX. a první poloviny XX. století, má svůj zenit za sebou. V dnešním globalizovaném světě se zdá, že podobné přehlídky mohou být anachronismem. Zboží lze nabízet prostřednictvím internetu a globální obchodní sítě, o nových objevech se dozvídáme krátce po jejich zveřejnění ze všech médií, trh s uměním je také všudypřítomný. Přesto ještě nepatří přehlídky typu EXPO do starého železa. Především je tu možnost přímé konfrontace jednotlivých zemí, stále tu zůstalo něco ze soutěživosti minulých akcí. Pro architekty je tu nadále příležitost experimentovat a vstoupit do přímého dialogu s ostatními.
Především je ale tentokrát důležité místo konání této akce. Čína se postupně otevírá světu, představuje obrovský trh, ale také zemi fantastických tradic. Účast na výstavě v Šanghaji - nejvíce dynamickém regionu dnešního světa - tak může pomoci rozvinout nové ekonomické a kulturní vazby, propagovat naše výrobky, představit Českou republiku jako zemi s vyspělou ekonomikou, tradicemi, špičkovou kulturou. Je to pozvánka pro obyvatele Číny k návštěvě naší země. A recipročně - pro naše účastníky jedinečná šance navázat důležité obchodní a kulturní vazby s čínskými partnery. Nevyužít tuto příležitost by bylo přinejmenším nemoudré.

Návrat k tradičním formám propagace

Čs. pavilon na pařížské Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě, Jaromír Krejcar (1937)

České země, Československá republika i dnešní Česká republika mají za sebou velké množství úspěchů v prezentaci země na světových výstavách a mezinárodních veletrzích. Jen z meziválečné éry je třeba připomenout naše pavilony v Chicagu 1933, Bruselu 1935, Paříži 1937 a New Yorku 1939 od architektů Roškota, Heythuma a Krejcara, které patřily vždy k nejzajímavějším, pařížský Krejcarův pavilon je pak dnes označován za předchůdce stylu high-tech a jeden z mezníků světové moderní architektury. Nešlo však jen o kabát těchto staveb: výborné a nápadité byly i instalace.
Po stalinské éře totální izolace navázaly na tyto tradice naše pavilony v Bruselu 1958, Montrealu 1967 a Ósace 1970. I ty byly mimořádně úspěšné, ale trochu se zpronevěřily původnímu poslání těchto akcí. Po výtvarné stránce byly dále výtečné, nicméně neprezentovaly zboží, které u nás bylo běžně na trhu, ale speciálně pro tyto akce vyrobené artefakty. V období tzv. normalizace po roce 1968 pak ztratily i na nápaditosti a skončily v průměru (Vancouver 1986).
Bohužel ani naše poslední účasti na světových výstavách po převratu v roce 1989 na meziválečné tradice nenavázaly. Chyběla odvaha riskovat a vše se řešilo obligátní expozicí českého skla (Sevilla 1992, Hannover 2000) nebo sice vtipnou, ale v podstatě únikovou instalací herních prvků (Aiči 2005). Jako by nám chyběla sebedůvěra.
Šanghaj tedy představuje šanci vrátit se zpět ke kořenům a připravit komplexní expozici, která bude jistě pojata na vysoké výtvarné úrovni, ale nezpronevěří se hlavnímu poslání - propagaci špičkových výrobků ze všech oborů i kulturních statků naší země.

Šance navázat na originalitu našich pavilonů

Holandský pavilon na EXPO 2000, MVRDV

Pro architekty a designéry je to rovněž mimořádná příležitost vytvořit nápaditý pavilon, jakkoli jsou možnosti omezeny daným základním modulem. Pavilon má však v rámi areálu velmi dobrou polohu, vizuálně se projeví i jeho střešní partie. Zaujmout může jen ten, kdo přijde s originální koncepcí. Tak se i dnes připomínají stavby, jako byl Le Corbusierův pavilon L´Esprit Nouveau v Paříži 1925, už zmíněný Krejcarův stánek v témže městě v roce 1937, opět Le Corbusierův pavilon fy Philips v Bruselu 1958, Fullerova transparentní báň v Montrealu 1967 nebo Tangeho kreace z Ósaky. Z novější doby pak třeba Nekonečná dálnice skupiny SITE ve Vancouveru 1986, či vtipný interiér Mezinárodního pavilonu historie dopravy od Martina Rajniše a Jaromíra Hníka, umístěný ve staré výtopně na téže výstavě. V Hannoveru zase nadchl "sendvičový" holandský stánek od skupiny MVRDV. Platí zásada, že čím nápaditější a lapidárnější objekt bude, tím více pozornosti návštěvníků upoutá. Jde přitom o dočasnou stavbu a luxusní materiály mohou klidně zůstat stranou. To je velká výzva především pro naše mladé architektonické a designerské týmy.

Zdeněk Lukeš