K soudnímu sporu HXH architekti versus Národní knihovna

V poslední době se stává neblahou praxí, že vrcholní politici, případně představitelé státem řízených organizací, zpochybňují pravomocná rozhodnutí soudů (záměrně neuvádím oblíbenou floskuli "nezávislých soudů", protože je to nesmyslné spojení). Aktuálním případem je i nedávná tisková zpráva Národní knihovny, kterou vydala ku příležitosti podání dovolání proti pravomocně prohranému sporu s  architektonickým atelierem HXH architekti, s.r.o. (dříve HŠH architekti, s.r.o.). Poučenější si vzpomenou, že se architekti rozhodli bojovat proti "cinknuté" soutěži na návrh nové budovy Národní knihovny, kterou vyhrál dnes již zesnulý architekt Kaplický, resp. jeho studio Future Systems. Soud ale na základě podané žaloby potvrdil, že měl být návrh domnělého vítěze ze soutěže vyřazen, protože vůbec nesplňoval podmínky zadání.

Tuto causu sleduji od samého počátku a přiznávám, že jsem vždy stál na straně tvůrců z HXH architekti, s.r.o. a jsem rád, že soud rozhodl po právu tak, jak rozhodl. Co mě ale lehce nadzvedlo je manipulativní prohlášení pověřeného ředitele Národní knihovny, který pravděpodobně rozsudek vůbec nečetl, jinak by takovou zprávu nemohl vypustit do světa.

Jeden z výroků pana ředitele, kterým reaguje na soudem uloženou povinnost doplatit HXH architekti, s.r.o. rozdíl peněžité odměny, zní: 
 "Je to absurdní. Tato architektonická soutěž se řídila pravidly mezinárodní unie architektů - UIA, která výsledky soutěže 11. června 2007 potvrdila…" Kdyby nebyla uvedená věta tak smutná, protože ve své nahotě potvrzuje zcela iluzivní představu pana ředitele o právním systému v České republice, byla by možná i úsměvná. Soud I. i II. stupně tuto argumentaci smetl ze stolu a pro nezasvěcené čtenáře doplňuji, že jestliže bychom přitakali logice, že se na území České republiky může soutěž vyhlášená státní příspěvkovou organizací řídit jen a výhradně pravidly Mezinárodní unie architektů - UIA, potom můžeme směle zrušit zákon o zadávání veřejných zakázek a podřídit veškeré soutěže pravidlům všemožných zájmových sdružení. V této absurdní představě by například miliardové tendry na výstavbu dálnic, metra či železniční přepravy posuzoval stát ne podle zákonů této země, ale podle pravidel různých spolků, které ani nemusí sídlit v České republice...

Jen o větu dále pan ředitel považuje za ostudné, "..že všichni účastníci soutěže podepsali její pravidla, v nichž se uvádí, že případné spory nebudou řešit před domácími soudy," a tvůrci z HXH architekti tedy měli tu "drzost" napadnout nespravedlivou soutěž u soudu. Jestliže se ale nestranný čtenář pozorněji zahloubá do pravidel soutěže (což pan ředitel zjevně neudělal), zjistí, že povinnost řešit spory mimo českou soudní strukturu (tzn. v rozhodčím řízení dle pravidel UIA) připadá v úvahu pouze v případě, že spor nesouvisí s procesem vyhodnocování nebo udílení cen. V popisovaném případě se ale ukázkově jedná  o spor, zda byla soutěž řádně hodnocena a ve výsledku zda byly ceny správně uděleny. A k pochopení tohoto poměrně jednoduchého pravidla nemusí být glosátor ani právník, stačí umět číst a činit objektivní závěry. Je ale snažší přijmout osvědčené pravidlo politiků, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Naštěstí na takovou rétoriku soudy neslyší. 

V neposlední řadě si pan ředitel posteskl, že "Žalující architekti obdrželi třetí cenu a český soud nemá právo měnit pořadí stanovené nezávislou odbornou komisí". Zde opět musím názor opravit. Soud žádné pořadí nezměnil, jen přiznal žalujícím architektům peněžitou náhradu, která odpovídá rozdílu mezi druhou a třetí cenou. Soud si totiž jako předběžnou otázku správně vyhodnotil, že soutěžní návrh Future Systems měl být ze soutěže vyřazen hned na začátku a neměl mít vůbec šanci o nějakou cenu soutěžit. Jak jsem již jednou napsal v jiném časopise, nejednalo se bohužel o soutěž na nejlepší návrh budovy Národní knihovny, ale s ohledem na manipulaci se soutěžními podmínkami v průběhu řízení spíše o soutěž na Knihovnu Jana Kaplického. Je více než smutné, že diletantským a protiprávním jednáním Národní knihovny byl zmařen jistě chvályhodný záměr do veřejného prostoru umístit kvalitní stavbu, která by sloužila široké veřejnosti. O promarněných veřejných penězích, kterých se kultuře tolik nedostává, nemluvě. Je pohříchu opakovaným povzdechem, že za 25 let od pádu komunismu máme v Praze jedinou kvalitní stavbu sloužící veřejnosti, a to Národní technickou knihovnu v Dejvicích.

Tisková zpráva Národní knihovny je ukázkovým příkladem, kterak státem zřízená instituce namísto vyjádření lítosti nad vlastním selháním hledá za užití smyšlenek a polopravd viníky svého neúspěchu v architektech, kteří neučinili nic jiného, než že se rozhodli bránit právo. A soud jim v tom dal - zaplaťbůh - za pravdu.

František Vyskočil
partner advokátní kanceláře Vyskočil, Krošlák a spol.

20.5.2016