Jitka Kubištová : Sial v České Lípě

„Okresní národní výbor v České Lípě je slabý, nedokáže nám odolat.“

K městům, do jejichž podoby výrazně zasáhly projekty libereckého sdružení Sial, patří v severních Čechách Česká Lípa.1 Město spadalo do zájmového území libereckého Stavoprojektu, na jehož půdě se Sial v šedesátých letech formoval. Za poměrně velké množství zakázek v sedmdesátých a osmdesátých letech pak liberečtí architekti vděčili nebývalému ekonomickému rozmachu České Lípy po objevení ložisek uranu. Některá díla Sialu pro toto město už uměleckohistorická literatura zaznamenala a rozebrala. Má stať podává jejich celkový přehled a připojuje k tomu další informace o okolnostech jejich vzniku i o různých aspektech jejich architektonického a urbanistického řešení.

Pre-Sial. Padesátá léta a šedesátá léta
Po „Vítězném“ únoru 1948 se Československo přeorientovalo na politicko-ekonomický program Stalinova Sovětského svazu. Chod státu se začal řídit dle sovětského vzoru celoplošným zavedením pětiletých plánů výstavby a přestavby národního hospodářství. Pětiletky, zakládající se na centrálním direktivním plánování, nezohledňovaly ani reálné potřeby trhu, ani lidí.
V této nové, totalitní epoše město Česká Lípa vyniklo jako významné středisko komunistické moci. Z českolipského okresu se měl utvořit vzor pro jiné severočeské územní celky. Městský plán výstavby se v padesátých letech zaměřil na otázku bydlení. Od přelomu čtyřicátých a padesátých let se v československém stavebnictví prosadila koncepce sídlišť a typizovaných obytných domů ve stylu socialistického realismu, „sorely“. Stavební výroba postupně opouštěla klasické stavební systémy a koncentrovala se na nové "progresivní a ekonomicky efektivní" technologie. Z toho vzešly revoluční konstrukční panelové soustavy. V roce 1948 stát založil Československé stavební závody, Studijní a typizační ústav a národní podnik PA-100 Stavoprojekt. Tyto formace měly zaručit jednotný postup projekčních i stavebních prací, typizaci, prefabrikaci a ekonomizaci stavebnictví, a to nejen finanční, ale i ve smyslu prostorové úspornosti. Chybou by však bylo hodnotit urbanistické celky postavené tehdy na různých místech státu nějak paušálně. V jednotlivých urbanistických komplexech se často projevovaly atypické lokálně zabarvené odchylky. Typologie bytových domů se postupem času navíc rozvíjela a měnila. Pro okamžité bydlení se od pozdních čtyřicátých let nejdříve stavěly takzvané „holotypy“, založené na exteriérovém i interiérovém minimalismu. Stavoprojekt Liberec projektoval takové typové nájemní domy na hlavních komunikačních tepnách na hranicích městské aglomerace České Lípy.
Čtyři bytové jednotky ve dvoupodlažní stavbě typu T 13, v ulici Jiřího z Poděbrad čp. 1697, vystavěl Stavoprojekt Liberec v letech 1956-1957. Hlavním architektem ateliéru byl v té době Augustin Šimůnek, vedoucím a zodpovědným projektantem této zakázky se stal Jaromír Vacek2 Stavbu obytného domu pro národní podnik RLI Liberec financoval podnik Energotrust Česká Lípa.3 Spolu s domem stejného typu v přilehlé Ruské ulici
tyto budovy nenásilně dokomponovávají starší čtvrť. Předcházel jim stylově blízký dvojdům typu T 13/52 o dvanácti bytových jednotkách v Hálkově ulici čp. 1688 a 1689. Jaromír Vacek ho v roce 1953 projektoval pro Okresní národní výbor v České Lípě.4
V padesátých letech Česká Lípa pociťovala velký nedostatek veřejných staveb. Ve výhledovém plánu z roku 1957 se objevil požadavek novostavby průmyslové školy. Úkol však z finančních důvodů zůstal nesplněn, a tak nejvýraznější stavební akcí padesátých let zůstává rekonstrukce a přístavba průmyslové školy ze závěru 19. století v Havlíčkově ulici čp. 426 [1]. Plán pro ni v roce 1953 zhotovil Státní projektový ústav (Stavoprojekt) Liberec. Vedoucím projektantem byl tehdy dvacetidevítiletý architekt Karel Hubáček5 a zodpovědným projektantem o rok mladší Jaromír Vacek. Rekonstrukci průmyslové školy, spočívající v prodloužení bočních křídel s novými třídami a dílnami a v přistavění samostatného objektu tělocvičny, provedly liberecké Pozemní stavby v letech 1954-1957.6 Přistavěná křídla, zastřešená valbou, respektují původní dvoupatrovou výšku školy i její historizující tvarosloví. Prefabrikované detaily však přiznávají tehdejší moderní způsoby stavitelství. Nedlouho po českolipské zkušenosti, v roce 1960, navrhl Hubáček další školní budovy v blízkých Zákupech, Novém Boru a Bakově nad Jizerou.7
Po šedi provincionalismu a uniformitě výkonů domácího stavebnictví vzrůstala v šedesátých letech v Československu potřeba stavět lepší a modernější architekturu. Na padesátá léta se architekti snažili zapomenout, spíše chtěli navázat zpřetrhanou kontinuitu s úspěšnou dobou před nástupem stalinismu. V době politického uvolnění vystupují na světlo osobnosti značných kvalit. Vedle manželů Machoninových, Karla Pragera či Karla Filsaka zmiňuji uskupení kolem Karla Hubáčka v liberecké pobočce Stavoprojektu, které se v roce 1968 osamostatnilo jako architektonická kancelář Sial.
Českou Lípu naneštěstí tyto probouzející se kosmopolitní trendy minuly. To však neznamená, že by Okresní národní výbor neusiloval o stavební expanzi města. Na prahu šedesátých let tu žilo 14 312 obyvatel. Původní Směrný územní plán z roku 1950 od Rudolfa Štycha8 byl již překonán nejen z hlediska urbanisticky-technického, ale obzvláště z hlediska politicko-společenského. Na počátku nového desetiletí, v roce 1962, architekt Vladimír Syrovátko9 z libereckého Stavoprojektu zpracoval nový Směrný územní plán České Lípy. K důvodům vzniku Syrovátkova plánu patřily kompoziční nedomyšlenosti ve výstavbě města, ale i nedostačující kapacita veřejných i obytných staveb. Za základ prostorové skladby města a za místo expanze obytné zóny České Lípy Syrovátko zvolil její severní část. V komentáři ke Směrnému územnímu plánu upozorňoval na nedostatečnou architektonickou výbavu kulturních a osvětových institucí, zdravotnických celků, objektů veřejného stravování a ubytování, školského zázemí, sportovišť a zařízení občanské vybavenosti. Pro výstavbu bytových jednotek typu T 0B vymezil plochy v městské části Slovanka.
Syrovátko vystoupil proti budování vícepatrových domů v historickém jádru. Na druhou stranu však zdůrazňoval potřebu rozšíření přírodních pásem města, a to i za cenu porušení historického půdorysu, především v prostoru tehdejších Stalinových sadů. Doporučoval též asanaci příliš husté českolipské zástavby, zvláště otevřením jižní části hlavního náměstí. Tím by vznikly odpovídající zelené oblasti. Zeleň z údolí řeky Ploučnice by se tak dostala do samého srdce města. Stalo se. V letech 1964-1970 se zdemolovaly domy na tehdejší Gottwaldově třídě a v Sokolské ulici i objekty ve směru z náměstí na Nový Bor.10 Nový Směrný územní plán navrhoval též přeložit severojižní státní silnici I. třídy (Praha- Nový Bor) k východnímu okraji města, zatímco západovýchodní silniční průtah měl vést údolím řeky Ploučnice, taktéž mimo náměstí. Tím se měl celý prostor středu města zklidnit a uvolnit pro pěší. Architektovo doporučení se týkalo rovněž obchodního sektoru. Preferoval postavit ve městě centrální nákupní středisko a zajistit pak růst sítě specializovanějších prodejen pro pohodlnější život obyvatel. Plán byl schválen v roce 1963.
Komplexní výstavba bytových budov se již na počátku šedesátých let rozvíjela v celém Československu dynamickým tempem. Týká se to i České Lípy. Za deset let se město rozšířilo o první panelové sídliště Slovanku, ohraničené vilovou zástavbou v Kovářově a Heroutově ulici, na severu ulicí Děčínskou. Pro druhé velké sídliště Pod Holým vrchem vznikl v roce 1969 podrobný územní plán. Nad sousedními rodinnými domy se dnes objekty obou sídlišť tyčí v závratných, až dvanáctipatrových výškách. V prvních dvou poválečných desetiletích se na území České Lípy stavěly domy cihelné, ač už typizované, a to jako solitéry rozptýlené ve starší zástavbě. Architektura a urbanismus panelových sídlišť už sledovaly jiný princip. Vznikaly na volných pozemcích za městem, na zelených loukách jako stvořených pro moderní idylické socialistické soužití. Lokality pro ně určil směrný územní plán z roku 1962. Díky konstrukčnímu systému montovaných panelových stěn mohlo město v krátkém čase masově řešit bytovou nouzi. Česká Lípa se tohoto stylu stavění nadšeně chopila na dlouhých třicet let. Poslední výškové panelové domy se tu budovaly ještě v devadesátých letech. Nový typ těchto domů, jejichž výroba u nás započala v roce 1962, byl konstrukčně zlepšeným typem prvních zlínských paneláků řady G. Tektonická soustava se zakládala na příčném nosném systému, což znamená, že „v modulových vzdálenostech jsou v domech provedeny příčné nosné stěny z betonových panelů, na které jsou kolmo kladeny stropní panely.“11 Představiteli této nové technologie se staly celomontované panelové domy T 06 B z prvků o rozponu 360 cm, se skladebnou výškou podlaží 280 cm, s dvouramenným schodištěm s mezipodestou a v převážné většině s vloženou výtahovou šachtou.
První věžové celomontované panelové domy typu T 06 B a T 08 B vznikly na sídlišti Slovanka [2] pro 4180 obyvatel v letech 1965-1967 ve třech etapách výstavby. Generálním projektantem byl Krajský projektový ústav Ústí nad Labem, středisko Liberec, s vedoucím projektantem Pavlem Švancerem12 a zodpovědným projektantem Josefem Hlavatým. Vystavěly je Pozemní stavby Liberec, a to z investic Severočeského krajského národního výboru Ústí nad Labem. V první etapě bylo do konce roku 1965 postaveno deset objektů o celkovém počtu 360 bytových jednotek.13
Při nové středové komunikaci, ulici Železničářské, se měly tyčit čtyři věžové domy jakožto architektonické dominanty celého sídliště. Během výstavby se u nich změnil počet podlaží, deset etáží vzrostlo na dvanáct. Jejich typ, Tanvald, obsahoval pět bytů na jednom podlaží. Celková obytná plocha pěti bytů v patře činila 189,10 m2. Fasádu charakterizovala členitost, čemuž napomohlo použití lodžií. Záměr architektů spočíval v navození výškového kontrastu k nižším pravidelně rozmístěným čtyřpodlažním objektům. Nejstarší českolipské sídliště kriticky zhodnotil městský architekt Václav Šuk ve studijním úkolu Koncepce ideově umělecké výzdoby města z roku 1983: „Sídliště Slovanka je svým výrazem poplatné době svého vzniku ve městě na okraji zájmů vyšších orgánů. Navazuje na původní okrajovou zástavbu rodinných domků na dřívějším severozápadním okraji města, je nesourodým organismem nízkopodlažních a výškových obytných domů. V současné době se teprve dokončuje v akcích Z prováděná výstavba základního občanského vybavení. Předností sídliště je vzrostlá zeleň, do níž bylo vhodným způsobem zakomponováno zdravotní středisko.“14
Stěžejní úkol bytové politiky českolipského okresu v páté pětiletce tkvěl ve výstavbě druhého velkého místního sídliště Pod Holým vrchem (též Holý Vrch), na pozemku mezi ulicemi Na blatech, Ruskou, Jiřího z Poděbrad, Tylovou a Pod Holým vrchem. Autorem sídliště, rozlohou srovnatelným se sídlištěm Slovanka, avšak architektonicky vyspělejším, byl Vladimír Syrovátko z libereckého Stavoprojektu,15 vystavěly ho Pozemní stavby Liberec. Architekt navázal na již provedenou zástavbu sídliště Slovanka. Novému souboru dominovaly tři třináctipodlažní věžové objekty, čtvrtý uvozoval nástup ze směru od Slovanky. V podnoží těchto vertikál se volně seskupovaly budovy občanského vybavení. Páteř prostorového uspořádání tvořily dva bloky sedmipodlažních domů sledujících terén a orientaci jihozápad-severovýchod. Ostatní bytové jednotky se vměstnaly do čtyřpodlažních řadových domů rozmístěných po okrajích sídliště. Komplex, s převažující konstrukční soustavou T 06 B, absorboval v konečné fázi 823 byty.
Pro zoufalý nedostatek prodejen se smíšeným zbožím v Hrnčířském předměstí vyprojektoval architekt Jiří Svoboda 16 ze Stavoprojektu Liberec v prvním čtvrtletí 1960 samoobsluhu v Mánesově ulici [3]. Jako zodpovědná projektantka vystupuje v dokumentaci Jarmila Beranová, stavebníkem se měl stát Okresní investorský útvar Liberec. Vzhledem k vlhkému podloží měla být prodejna založena na armovaných prazích s podélnými nosnými zdmi a lehkými ocelovými nosníky, o světlosti 12 m.17 Architekt samoobsluhu pojal jako přízemní budovu na téměř čtvercovém půdorysu. Konstrukci stěny navrhl v třímetrovém modulu. Stavbě chyběly výlohy, avšak celoprosklená severozápadní stěna by zákazníkům umožňovala pohled do interiéru. Prodejní prostor měl zaujímat rozlohu 210 m2 o výšce 300- 460 cm s viditelným podhledem a ocelovými vazníky.18 Kubus samoobsluhy by se směrem od hlavního vstupu mírně zešikmil. Nosné zdi by byly přiznány jak objemově, tak i barevným zvýrazněním (světlou červenou). Mezi stavebními materiály by se zde uplatnily beton, sklo, dřevo, ocel, likusové desky a mozaiková dlažba. Lze litovat, že Svobodův atypický návrh nebyl proveden, protože jeho šikminy a velkoplošně užité moderní materiály představovaly nové nazírání na architekturu.
Nejhodnotnější místní přínos šedesátých let ve výstavbě školských ústavů se nalézá v ulici Antonína Sovy. Na vrcholu kopce tu spočívá několik typových objektů tvořících celek pavilonové osmnáctitřídní Základní devítileté školy na sídlišti Slovanka čp. 1795. Myšlenka vybudovat zde školu zazněla na zasedání Městského národního výboru již v roce 1963. Zrodil se pak projekt, který vyhovoval celostátně platnému typovému podkladu pavilonových škol z roku 1961. Pro nízký počet žactva však nebyl přijat do výrobních a investičních plánů, ani na rok 1964, ani na léta následující. Pro období 1967-1969 tak byl předložen nový projekt pro 720 žáků. V červnu 1966 ho zpracovalo liberecké středisko Krajského projektového ústavu Ústí nad Labem v čele s Václavem Bůžkem.19 Ústředním investorem se stal Severočeský krajský národní výbor Ústí nad Labem, investorem Krajský investiční ústav Ústí nad Labem, středisko Liberec, a generálním dodavatelem Pozemní stavby Liberec-STAS Česká Lípa. Areál školy se měl skládat z dvoupodlažního objektu učeben pro 1.-5. ročník, objektu tělovýchovy, objektu učeben pro 6.- 9. ročník s dílnami, objektu stravování a mimoškolní výchovy, sportovního hřiště, hřiště pro 1.-5. ročník, letního shromažďovacího prostoru, vodní nádrže, pokusných školních záhonů a přístřešku pro zahradní nářadí, stavěl se v letech 1967-1969. Vytvořily ho typové pavilony U2, SD2, T1, SMV3 a upravený pavilon MV2 dle nového typu pro základní školy schváleného ministerstvem školství a kultury dne 31. března 1965. Pavilony vzájemně propojují kryté prosklené chodby. Autorem posledního pavilonu SMV3 z roku 1971 byl architekt Pavel Švancer, generální projektant sídliště Slovanka.20
Architektonicky je škola pojata velmi jednoduše, přehledně. Její přednost spočívá ve spojovacích zastřešených chodnících propojených s venkovním prostorem velkoformátovými skly. Transparentní chodby, luxfery pokrytá tělocvična, hustá řada trojdílných oken učebnových pavilónů, skleněná výplň postranního schodiště, to vše prezentuje nejen typovou rozmanitost dobové nabídky stavebních prvků, ale i snahu po rafinovaném vzhledu jinak uniformních staveb.

Práce Sialu v České Lípě. Léta sedmdesátá a osmdesátá
Sedmdesátá léta, období páté a šesté pětiletky, představovala pro výstavbu i pro industriální produktivitu České Lípy zlatou éru. Zkompletizoval se tehdy plán výstavby všech českolipských sídlišť. Paralelně s dokončováním Slovanky vznikala sídliště Holý Vrch, Kopeček, Střed I a II, Střelnice a Sever, započala výstavba sídliště Špičák. Vedle panelových souborů se do popředí posouvaly i komornější privátní způsoby bydlení, rodinné řadové domy a solitéry roztroušené po různých částech města.
V sedmdesátých letech Česká Lípa vynikla jako jedno z nejdůležitějších center uranového průmyslu u nás. Těžba uranu byla na Českolipsku zavedena již od roku 1966, avšak teprve v dalším desetiletí stoupl její význam a s tím související nabídka pracovních míst. V roce 1975 se počet obyvatel vyšplhal ke dvaceti tisícům. Právě díky uranovému fenoménu přerostly záměry plánovacího oddělení městského národního výboru v České Lípě v předimenzované, téměř utopistické konstrukty komunistických funkcionářů či spíše vizionářů. Rada Okresního národního výboru koncem roku 1974 zpracovala důležitý dokument, Koncepci rozvoje města České Lípy. O rok později ho schválila rada Severočeského krajského národního výboru.21 Vedle Mostecka, Ústecka a Chomutovska Českolipsko vystoupilo jako jedna z oblastí Severočeského kraje, která v pětiletých plánech investiční výstavby dostala přednost před ostatními.
Česká Lípa byla v roce 1974 ustavena sídelním centrem uranového průmyslu severočeské oblasti. Již od toho data se rozbíhaly průzkumy a rozbory tehdejšího stavu města a jeho okolí. Tyto sondy se pak využily při sestavování nového územního plánu. Po schválení územních a hospodářských zásad k jeho vypracování v roce 1977 začali pracovat projektanti urbanistického střediska Stavoprojektu Liberec na novém územním řešení sídelního útvaru Česká Lípa, a to opět pod vedením Vladimíra Syrovátka. Svůj směrný územní plán Syrovátko předložil o dva roky později.22 Četné rozpory a námitky, týkající se rozmístění určitých městských funkcí či zařízení občanské vybavenosti, však odsunuly termín definitivního dokončení plánu na rok 1983.23
Těžištěm centrální zóny města se přirozeně stalo historické jádro. Jemu Syrovátkova práce věnovala obzvláštní pozornost. Zamýšlela se nad vhodností nové zástavby na jeho území i nad možnostmi renovace stávajících objektů, a to z architektonického i urbanistického hlediska. Po obvodu městské památkové zóny se měl vybudovat vnitřní dopravní okruh, který též vymezil rozsah pěšího pásma se zredukovanou motorovou dopravou. Objekty vyšší občanské vybavenosti projektant odsunul stranou od historického jádra, ponechal je však v jeho dosahu, u řeky Ploučnice při Děčínské ulici. Plán v roce 1985 obdržel první místo v kategorii územního plánování v soutěži vyhlášené Federálním ministerstvem technického a investičního rozvoje společně s ministerstvem výstavby Československé republiky a Svazem architektů.24 Souběžně s ním zpracovával Terplan Praha plán velkého územního celku Českolipska. Česká Lípa tak v rozmezí dvou desetiletí vynikla jako město velkých investic. Během tohoto relativně krátkého období zdvojnásobila své území.
Nový pohled na architektonickou tvorbu pomáhal lidem v České Lípě odkrývat první městský architekt Václav Šuk. Do té doby, jak Šuk píše ve své diplomové práci z roku 1985, „měla Česká Lípa zcela vyhraněný spíše negativní názor na architekty a jejich práci“.25 Architekt byl hlavním iniciátorem vzniku Útvaru pro koncepci a koordinaci územního rozvoje města Česká Lípa. Samostatně, počínaje rokem 1978, prováděla tato instituce územní přípravu a architektonickou službu ve městě a v přilehlých vesnicích. V Českolipském nástupu z roku 1983 přibližuje Šuk součinnost Útvaru s městským národním výborem: „Vedení městského národního výboru si tak vytvořilo pro svou potřebu vlastní samostatné pracovní uskupení, které by se stalo odborným partnerem pro projektové organizace, zpracovávající dokumentace pro okresní město, a které by sledovalo koncepčnost jeho rozvoje a pomáhalo koordinovat a dle situace dále rozpracovávat záměry předkládaných územně plánovacích dokumentací.“26 Šukově skupině náležela pouze poradní funkce, výkonnou mocí disponoval odbor výstavby. Kontakty s veřejností se Šuk snažil navázat svou osvětovou činností. Architektonické plány důležitých staveb vystavovali členové Útvaru v informačních vývěskách ve městě. V týdeníku Českolipský nástup Šuk pravidelně v letech 1979-1987 přispíval do rubriky Česká Lípa v plánech architektů a články o současné výstavbě města publikoval v letech 1984-1990 i v českolipském měsíčníku Zpravodaj. Česká Lípa.
Fenomén uran a s ním i související nárůst obyvatel si žádal kvapně stavět, a proto se Lípa neštítila zadávat úkoly ani architektům, kteří se po roce 1968 ocitli v nepřízni Husákova režimu. Do města, které se zatím po architektonické stránce nezdálo být příliš zajímavé, tak začal proudit svěží vzduch tvůrčí práce libereckého ateliéru.
Sial v červenci 1968 založili architekti Karel Hubáček, Otakar Binar, Miroslav Masák a ekonom Karel Plecitý. Po politické likvidaci ateliéru v roce 1971 se sdružení muselo vrátit zpět do Stavoprojektu. Vedoucího ateliéru Karla Hubáčka v roce 1984 vystřídal o generaci mladší Jiří Suchomel, někdejší příslušník Školky Sial. Školku, míněnou zprvu jako neformální postgraduální učiliště, založili rok po vzniku Sialu Hubáček a Masák, druhý z nich ji vedl a navrhl též přestavbu jejího sídla v Liberci-Radčicích ze starého hostince Na Jedlové. Mezi členy Školky patřili i autoři významných projektů pro Českou Lípu, Dalibor Vokáč, Zdeněk Zavřel, Jiří Suchomel a Emil Přikryl.
V roce 1970 bylo vydáno povolení k výstavbě základní školy v Jižní ulici čp. 1903 pro sídliště Holý Vrch. Ve Stavoprojektu Liberec ji navrhli Vladimír Pavlů27 jako vedoucí projektant a Vladimír Syrovátko jako projektant zodpovědný, v roli investora figuroval Okresní národní výbor v České Lípě. Školu vystavěly Pozemní stavby Liberec, závod STAZ Česká Lípa.28 Původně měla mít škola osmnáct tříd, po pokynu investora Pavlů zredukoval její kapacitu na třináct. Po předávce hotové školy se v novinách Českolipský nástup paradoxně psalo o vyšší potřebě patnácti tříd.29 Pavilonový objekt obsahoval učební pavilony U1, U2 a U3, pavilon tělovýchovy T, pavilon mimoškolní výchovy MV s družinou, sklady a jídelnou, kovodílny a dřevodílny, vstupní halu B3, šatny a sociální zařízení, vše spojené chodbami B1 a B2.30 Pro výstavbu byla vybrána nová technologie pro základní devítileté školy, konstrukční systém MS 71 České Budějovice, vyznačující se bezprůvlakovým montovaným skeletem. Samotná škola nevyniká takovou uměleckou hodnotou jako její nezastřešené atrium vyhrazené odpočinku, výuce a dalším společenským akcím. Projekt atria dokončili autoři školy v roce 1975. Přestávkový dvůr, zčásti dlážděný bílým mramorem a doplněný zelení, vodními plochami a fontánami, přepažili keramickou výtvarně pojatou stěnou, která od sebe oddělovala žáky prvního a druhého stupně školy.
Základní školu v Jižní ulici navrhli architekti, kteří sice pracovali v libereckém Stavoprojektu, ale v jiných ateliérech než zakladatelé Sialu. Stojí však za to srovnat jejich dílo s jinou budovou téhož typu, jejíž projekt vzešel přímo z rukou příslušníků Školky Sial. Jedna z prvních skutečně hodnotných staveb komunistické éry vešla do České Lípy s rokem 1973. Tehdy byl Stavoprojektem Liberec, respektive Hubáčkovým ateliérem, který se už integroval do libereckého kolosu, zpracován projekt na stavbu základní devítileté třicetičtyřtřídní školy pro 900 žáků na nově budovaném sídlišti Sever [4]. Pod projekt se podepsala autorská dvojice Zdeněk Zavřel-Dalibor Vokáč,31 odpovědným projektantem se stal Jiří Svoboda.32 Objednavatelem a investorem stavby byl koncernový podnik Uranové doly k. p. Hamr a dodavatelem Pozemní stavby Liberec. Povolení k stavbě vydal městský odbor výstavby 31. ledna 1973. Škola vznikala posloupně v několika etapách. Kolaudační rozhodnutí o užívání školského areálu nese datum 1. března 1984.33
Školní pozemek do sebe pojal nejen samotnou budovu školy, ale i početná sportovní zařízení – pětadvacetimetrový bazén, tři tělocvičny, fotbalové hřiště 48 x 36 m s běžeckou dráhou, dvě hřiště na odbíjenou s antukovým povrchem a hřiště na házenou s povrchem živičným. Nemělo je využívat pouze žactvo, nýbrž i českolipští občané. Osnovu svého projektu architekti založili na hmotové konfiguraci čtyř hlavních bloků, jednoho jednokřídlého a tří dvoukřídlých. Bloky se v základním kompozičním celku pojily do dvou velkých částí propojených přízemním vstupním pavilonem. Větší z obou částí lze dále dělit na nízký dvoupodlažní pavilon D a širší čtyřpodlažní učebnový pavilon A. Tyto dva sdružené objekty svým výškovým odstupněním vytvářely prostorné terasy. V navazujícím menším dvoupodlažním pavilonu B, hledícím do ulice Příbramské, se rovněž prováděla výuka. Jednotlivé pavilony svazovala středová páteřní osa, jejíž součást tvořil i vstupní pavilon C.
Tak jako u základní školy Jižní na Holém Vrchu byl i zde užit systém montovaného skeletu MS 71. Světlo architekti do interiérů přiváděli prosklenými pásy z východní a západní strany. Přísný a strohý charakter školy, založené na nekonvenčním kompozičním schématu, zjemňovaly na východních fasádách kovové lamely slunolamů. Nahé štítové stěny pavilonu A ozvláštnila ocelová dvouramenná schodiště. Západní strana skýtá zajímavý pohled na skleněný plášť u tělocvičného pavilonu, dovedený do krajnosti ve smyslu jednolité skleněné plochy. Pouze podnože architekti někde opatřili bílým keramickým obkladem.34 Vnitřním prostorem budovy syrově prostupoval atypický montovaný skelet. Tento výtvarný záměr však laická veřejnost nepochopila. Místní historik Ladislav Smejkal se o stavbě vyjádřil jako o „trochu zvláštní a neobvyklé. V prvním období vyvolával její interiér dojem věznice. Třeba říci, že se časem udělalo mnoho, aby prostory nabyly příjemnějšího vzhledu.“ 35
Úsek A tvořila dvě zrcadlově přivrácená křídla o sedmi traktech. Tři vnitřní trakty plnily funkci komunikační chodby a při spojení ve všech čtyřech patrech vytvořily jakousi dvoranu, a to tak, že první a druhé patro byly terasami této dvorany [5]. Všemi poschodími v obou křídlech procházela dvojice železobetonových schodišť. Našikmo umístěnými světlíky v druhém patře pronikal do dvorany dostatek slunečních paprsků, které rozzářily celý ústřední prostor. V článku uveřejněném v roce 1983 v Českolipském nástupu se Hana Zahradníčková kladně vyjadřuje o třídách a chodbách, „které jsou plné světla“, a dodává, že jde o „zatím nejmodernější stavbu školy v naší republice.“36
Realizací základní školy Sever se město Česká Lípa počalo zvolna vymaňovat z mnohaleté architektonické nevýraznosti a provincialismu. Do té doby ovládaly výstavbu města hromadně stavěné typové objekty bez jiskry invence. Teprve se Zavřelovým a Vokáčovým počinem se České Lípy opravdu dotklo to, co spojujeme s pojmem Sial. Z forem školy lze dokonce vyčíst dobové okouzlení jeho příslušníků stylem high tech. Škola sice nepatří k nejpřednějším Zavřelovým a Vokáčovým dílům, přesto dokázala posunout úroveň českolipské architektury na vyšší příčku. Vyniká vyváženou skladbou hmot na nerovném podloží, výraznými ocelovými komponenty robustních tvarů, obnaženým konstrukčním ústrojím i propojením exteriéru s interiérem pomocí průhledných skleněných ploch.
Symbolem rozmachu České Lípy a jejího regionu se měla podle představ místních stranických mocipánů stát budova Okresního výboru Komunistické strany Československa,
čp. 2077 [6]. Vlastní stavbu, usazenou v lichoběžníkovém území mezi ulicemi Arbesovou, Pátovou a Děčínskou, oficiálně projektoval Stavoprojekt Liberec. Studii areálu vytvořil architekt M. Strach. „Bílý dům“ [7], jak se objektu donedávna obecně přezdívalo,37 navrhl v letech 1974-197538 zakladatel Sialu Otakar Binar.39 Potřeba místních veličin rychle stavět tak přivedla k tomuto úkolu architekta, který spolu s dalšími členy Sialu podepsal a zveřejnil v srpnu 1968 známý protest proti sovětské okupaci Výzva spoluobčanům a nesměl pak své práce publikovat v oficiálním tisku. Binarův projekt provedly Pozemní stavby Liberec. Celkový náklad, asi 20 milionů Kčs, uhradil Krajský výbor komunistické strany. Termín výstavby byl stanoven na léta 1976-1978, slavnostní otevření se však uskutečnilo až 6. května 1981.40 Víceúčelová kolosální stavba OV KSČ se začlenila do monumentálního prostředí severozápadní oblasti města. Ocitla se v sousedství reprezentativní soudní budovy a naproti novostavbě Okresního oddělení Českého statistického úřadu v České Lípě. K získání staveniště se musel zbourat objekt rodinného domu z roku 1882 a opěrné zdi clonící pohled do dvorů věznice krajského soudu z roku 1898.
„Bílý dům“ obsahoval tři provozní celky: vlastní administrativní šestipodlažní budovu, dvoupodlažní dvoutraktovou společenskou část a dvoupodlažní trojtraktový Dům politické výchovy. Výškové odstupnění jednotlivých složek se podřizovalo technologii monolitické železobetonové konstrukce. Skelet tvořil příčný železobetonový rámový systém s výplňovým zdivem ve společenské části a v Domě politické výchovy. U administrativní budovy k tomu přistoupil podélný systém bednění NOE s výplňovým zdivem. Objekt byl zařazen do mimořádného seznamu ČPK- zvláštní stavby.41
Do administrativní budovy, ve třetím patře odstupněné, se vcházelo z ulice Arbesovy. Vlastní dispozice vycházela z požadavku investora a uživatele. V suterénu byly soustředěny sklady, garáže a technické vybavení. V přízemí se nacházel informátor, hovorna, zasedací sály, čekárny a šatny. První až třetí patro patřilo vlastním kancelářím sekretariátu OV KSČ. Poslední poschodí zabíraly dvě garsoniéry. Z obdélného monobloku se v zadní části vyčleňoval mohutný rizalit schodiště. Další, jednoposchoďové komponenty se k budově přimykaly z boků a ze dvora: objekt velkého zasedacího sálu pro 200 osob o výměře téměř 300 m2, foyer, malý zasedací sál, bufet s učebnami a objekt čítáren a kabinetu. Exteriér ze tří stran sjednocovaly bílé keramické obkladačky. Přízemí všech objektů dostalo unifikovaný povrch z červenohnědých dlaždiček a velkoformátových prosklených ploch. Plášť administrativní budovy protkával hustý sled jednodílných oken. Technologií montovaného skeletu se českolipský objekt shodoval s budovou Okresního výboru Komunistické strany Československa a Domu politické výchovy čp.162/I na nároží ulice Jiráskovy, náměstí 5. května a ulic Palackého a Josefa Knihy v Rokycanech z let 1974-1977.
V nárožním cípu křižovatky s hlavní děčínskou silnicí byl vymezen vydlážděný prostor, jakési náměstíčko či shromaždiště pro adoraci sochy Vladimíra Iljiče Lenina a odkazu jeho životního díla. Hold mu vzdávala socha v nadživotním formátu od Ludvíka Kodyma a Boženy Kodymové. Dílo na vysokém podstavci bylo slavnostně odhaleno 31. října 1987. Tvůrcem architektonického řešení byl architekt Jan Sedláček.42
Sídlo OV KSČ v České Lípě vyniká stylem na pomezí technicismu a neofunkcionalismu, mnohapohledovostí, stavebnicovou strukturou a působivou gradací hmot. Hravý prvek v jinak stroze vyvedené stavbě se uplatnil v nároží ulic Arbesovy a Děčínské. Síť složená z drobných bílých a červených koulí hlásala název uživatele „OV KSČ“. Možnost variabilního přeskupování názvu vnímejme jako autorovu skrytou představu jiného využití objektu. Novostavbu zhodnotil místní tisk jakožto „krásnou dominantu okresního města.“43
Dne 6. května 1974 se uskutečnilo jednání o objemové a zastavovací studii nejočekávanější stavby České Lípy té doby, nového kulturního domu a celého kulturního areálu. První návrh inspirovaný tvorbou rakouského architekta Gustava Peichla vzešel z ruky žáka Školky Sial Václava Králíčka.44 V roce 1974 však Králíček rukoval na vojnu a projekt převzal architekt Sialu Jiří Suchomel.45 Ten studii kulturního zařízení zpracoval v období od září 1973 do března 1974. Investor, Městský národní výbor v České Lípě, přijal už v prosinci 1973 první fázi této studie. Úvodní dokumentace předkládala předběžné architektonické řešení a stavební program kulturního domu. V souladu s podrobným územním plánem Vladimíra Syrovátka bylo 20. června 1973 stanoveno místo výstavby. Město při tom požadovalo, aby se do vnějšího komunikačního okruhu historického jádra České Lípy začlenila Sokolská ulice. Vynutilo si tak další rozsáhlé asanace v centrální části svého historického jádra, vzdor tomu, že architekti Suchomel a Přikryl vypracovali v roce 1975 z vlastní iniciativy takovou urbanistickou studii, která by se demolicím vyhnula [8]. Starou řadovou zástavbu mezi ulicemi Gottwaldovou, Sokolskou a Boženy Němcové nakonec srovnal se zemí výbuch. Samotná Sokolská ulice tak úplně přišla o jednu svou frontu.
Odstřelem Česká Lípa získala dvě prostranné stavební parcely. První z nich, přiléhající ke komplexu augustiniánského kláštera, byla dle podrobného územního plánu určena pro výstavbu kulturního domu [9]. Druhou, mezi ulicemi Sokolskou, Gottwaldovou a tehdejší novou výpadovou silnicí na Děčín, si město rezervovalo pro stavbu obchodního střediska. Projekt kulturního domu měl vhodně výtvarně a přitom pevně a jasně dotvořit areál kláštera, odpovídajícím způsobem dokomponovat klášterní zahradu a vizuálně ji propojit s veřejným městským parkem [10]. Klášterní areál se jeho prostřednictvím zpřístupňoval veřejnosti. Na jednu stranu měl nový objekt sjednotit komplex kulturních a kultovních zařízení, na straně druhé architektonicky souznít s připravovanou nákupní zónou.
Vzhledem k rozsahu stavební akce se již od počátku předpokládalo, že výstavba se neuskuteční naráz, ale že bude vznikat postupně, po etapách. Budování kulturního domu se tedy rozvrstvilo do více stadií, konkrétně do tří částí (blok A, blok B a blok E). Pod označením blok A se skrývala stavba malého společenského sálu, využívaného zejména jako kino se 174 místy, sálu velkého (630 míst), foyeru,46 okresní lidové knihovny, provozu restaurace, polytechnické dílny pro návštěvníky, aranžérské dílny pro potřeby celoměstské propagace, garáže a obchodní pasáže, jež zajišťovala přímé spojení parkingu a ústředního pěšího prostoru. Velký a malý společenský sál se spolu se skladem nábytku řadily za sebou tak, aby vzájemným sloučením všech tří prostor vznikl jeden sál schopný pojmout 900 míst. Velký sál pak byl vybaven čtyřmi pojízdnými mosty s osvětlovací a zvukovou technikou, jejichž výrobu zabezpečily Uranové doly Hamr. Blok B se skládal z víceúčelového sálu (kino, divadlo, koncerty) a jeho příslušenství, z kluboven, fotoateliéru, výtvarného ateliéru, administrativy domu, redakce deníku Českolipský nástup, místnosti odborové rady, čtyř služebních bytů a dvou nájemných garsoniér-ateliérů. Krytá chodba umožnila osamostatnit jednotlivé funkční jednotky kulturního domu tak, aby mohly fungovat i nezávisle na sobě. Blok E, energoblok, obsahoval kotelnu, strojovnu chlazení, trafostanice a velín.
Vedoucí ateliéru Karel Hubáček se vyslovil ke studii v Zápisu z projednání architektonické studie výstavby kulturního domu v České Lípě: „Hlavním záměrem je vytvořit pěší komunikaci u obchodního domu a sledovat, aby část estrádních místností byla živá po celý den, to znamená umístit do této části taková zařízení, která mají největší provoz v mimovečerních hodinách.“ 47 Námitky proti projektu ze strany představitelů města se shodovaly zejména v obavě, že objektem kulturního domu, ale též stavebním zásahem v severní části daného území se zastíní klášter. Další kritika mířila na rozměrnost velkého společenského sálu. Posuzovatelům se zdál být předimenzovaný. Inženýr Maršálek pochyboval o navrhované velikosti kulturního areálu, nebyl si jist, zda takové měřítko odpovídá potřebám města. Českolipský historik Břetislav Vojtíšek napadl nedostatečný projektantův respekt ke klášteru a jeho zahradě coby významné památce města. V Zápisu z projednání architektonické studie výstavby kulturního domu v České Lípě uvedl, že výstavbou kulturního domu by se výrazně narušil pohled z města na sakrální dominantu. Suchomel reagoval tím, že se pokusí snížit výšku objektu o kulisárnu, z areálu vyloučí objekt kotelny a budovu „trochu posune“, tak, aby zůstal pohled na klášter nezastíněný.48
Od svého počátku v roce 1984 výstavba domu narážela na překážky, které způsobovala obtížná komunikace mezi projektantem, dodavatelem a investorem a nedostatečná peněžní základna města pro tak rozsáhlý objekt. Od úvodní studie do kolaudačního řízení v roce 1990 uběhlo šestnáct let! O to více se architektům otevřel prostor pro rozjímání a experimentování.
Územní rozhodnutí o stavbě kulturního domu vydalo město 13. května 1983. V dokumentu Rozhodnutí o změně nedokončené stavby kulturního domu z roku 1989 se píše: „Původně na tuto stavbu bylo vydáno územní rozhodnutí 29. 8. 1978, ale pozbylo platnosti, neboť nebylo z důvodu dodavatelských rozporů požádáno o stavební povolení.“49 Základní kámen, šedočerný syenit ze Šluknova, byl položen v pondělí 21. listopadu 1983.50 S výstavbou se však započalo až po vydání stavebního rozhodnutí ze 4. dubna 1984. Objekt silně ovlivněný dílem Jamese Stirlinga byl vystavěn na lichoběžníkovém půdorysu. Svým zadním traktem, administrativní částí, se nořil do klášterní zahrady terasami, atrii a betonovým amfiteátrem s kapacitou 600 míst. Přední či jižní stěna, svou šikminou ubíhající směrem ke klášterní zahradě, se dělí na dvě části středovým širokým schodištěm vedoucím do zahrady. Tato exponovaná nakloněná strana chrámu devatera múz byla jako stvořená pro umístění slunečních kolektorů. Své řešení, pojaté v duchu energetické úspornosti, v tehdejším Československu velmi nezvyklé a průkopnické, objasnil Suchomel v časopisu Fórum architektury a stavitelství v roce 2001: „Po krátké sérii úvah o možné koncepci využití solární energie jsme se rozhodli pro řešení soustředěné na ohřev a chlazení větracího vzduchu dvou hlavních sálů a foyeru domu. Šikmá jižní fasáda s plochou asi 800 m2 měla být provedena jako solární kolektor, ohřívající nasávaný větrací vzduch, který byl po příslušném ošetření ve vzduchotechnických systémech buď okamžitě použit pro větrání, nebo proháněn soustavou kanálů v betonové desce o rozloze zhruba 2400 m2 pod budovou a teplo z něj akumulováno pro pozdější využití. Tatáž deska mohla být v letním období předchlazena nočním vzduchem a využita ve dne k ochlazování větracího vzduchu.“51
Idea nízkoenergetického provozu se v Suchomelově hlavě nezrodila hned od počátku projektování tohoto kulturního objektu. Na neformální letní škole architektury na Jedlové v roce 1976 přednášel čerstvý navrátilec ze stáže v Dánsku, inženýr Ctibor Dattel. Zaujatým posluchačům tehdy přiblížil dosud neznámé možnosti redukce spotřeby energie při provozu budov. Dattelova přednáška Suchomela mocně inspirovala. Zjistil totiž, že výrazná nakloněná plocha jižní fasády dokonale splňovala předpoklady pro využití slunečního záření. Tato přednost se však při provozu stavby uplatnila pouze částečně.
Vzhledem k podmáčenému území se zvolilo založení stavby na dvou stech betonových pilotech usazených v zemi v hloubce až 12 metrů. Netradiční technologie budovy činila značné potíže českolipským stavbařům. Původní projekt počítal s technologií systémového velkorozměrového bednění NOE od dodavatele Pragostavu Praha. Ta se použila při stavbě Paláce kultury v Praze.52 Projektant původně rovněž navrhl množství atypických prvků. Problém nastal v dodávkách atypických dřevěných a zámečnických součástí. Suchomel proto projekt několikrát měnil a přepracovával výrobní dokumentaci, místo dubových výrobků například uplatnil borovicové. Podobně tomu bylo i s ocelovými komponenty pro jižní fasádu. Velkorozměrné panely nad oběma sály měly určité vzepětí, s nímž projektant nepočítal, a nevznikl tedy uvažovaný jednostranný spád střechy.
Jedna z premis architektonického projevu Sialu tkvěla ve spolupráci architekta s výtvarníky. Již v ještědském vysílači se tyto dvě složky spojily v jednotný celek, Hubáčkova architektura a Binarovy interiéry tu našly soulad s pracemi Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové a Karla Wünsche. V případě kulturního domu v České Lípě architekti spolupracovali s novoborským sklářským výtvarníkem a malířem Ivem Rozsypalem, jehož rozměrné malované skleněné plastiky dodnes zdobí stěny foyer.
O spojení vysoce technologické stavby s měkčím přírodním prostředím se měla postarat úprava klášterní zahrady. Tato zahrada, evokující francouzské vzory z doby baroka, částečně pokrývala střechu kulturního stánku. Celý komplex se kromě toho vyznačoval i rozmanitostí povrchových materiálů. Plášť jižní fasády byl utvořen ze skleněných desek. Uvnitř se vyjímaly kamenné obklady a dlažby z leštěné žuly. Vydlážděné plochy pokračovaly i v exteriéru na terasách v zadní části střechy. Různé druhy materiálů doplnil travertinový obklad bočních stěn Suchomelova domu, dovezený z Jugoslávie.
Souběžně s výstavbou kulturního domu, asi od roku 1983, se Jiří Suchomel v České Lípě zabýval technickým řešením osobní části nového železničního uzlu, ale též studií nové výpravní budovy a hlavní pošty.
Další architekt z libereckého Sialu, jež se účastnil utváření „nového centra“ České Lípy, Emil Přikryl,53 se začal návrhy pro město zabývat v roce 1975. Byl mu svěřen úkol vyprojektovat velké nákupní středisko při jižním okraji historického jádra. Stávající síť samoobsluh Pramenu a Jednoty a různých drobných krámků, vměstnaných převážně do staré historické zástavby, už v té době dávno nevyhovovala potřebám sílícího města.
První projekt obchodního domu Přikryl vyhotovil v roce 1975. Za dominantní prvek velkoryse pojaté pětilodní stavby zvolil ústřední loď, na niž usadil vysokou prosklenou věž. V návrhu použil konstrukční systém MS 72. Tato varianta se však neuskutečnila. Studii nakonec provedenou Přikryl předložil až o pět let později, roku 1980. Tehdy již Česká Lípa pro ni měla připravenou čistou zasanovanou plochu v sousedství kavárny Union. Staveniště pro nové nákupní středisko Uran čp. 2662 [11] bylo v souladu se směrným územním plánem Vladimíra Syrovátka vybráno již v roce 1978. Stavebně je provedl národní podnik Základna rozvoje uranového průmyslu Příbram, závod Stráž pod Ralskem, v letech 1980-1983. Investorem byl Okresní národní výbor Česká Lípa.54
Architekt si vytkl za cíl vytvořit jasnou a přehlednou stavbu, ve které by se člověk snadno orientoval, a hlavní funkce objektu by byla zřejmá navenek. Chtěl docílit co největší variability stavby. Do jisté míry se však musel přizpůsobit možnostem konstrukčního systému MS 71, který například v prvním patře dovoloval užitné zatížení pouze 400 kg/m2 při malém rozponu.55 Z hlediska kontextu měla prioritu vazba na Suchomelův projekt kulturního domu a potažmo i na celý historický střed. Opticky i funkčně měly kulturní dům a nákupní středisko tvořit jeden celek. Přikryl toho dosáhl hlavně klidnou horizontální linií stavby. Nezastínil tak důležitou památku, secesní kavárnu Union, ani výhled na augustiniánský klášter. Komplikované, ale zároveň i inspirativní bylo umístění Uranu do prozatímní dopravně nevyřešené centrální městské části. V perspektivě České Lípy se již rýsovala přeložka silnice I/9. Než však započaly stavební práce na tomto potřebném obchvatu, jezdilo se středem historického jádra, přes náměstí a ulici Gottwaldovu (dnes Jindřicha z Lipé).
Dvoupodlažní objekt Přikryl vyzvedl z obdélného půdorysu. Z ploché střechy vystupovala vyvýšená část pro vzduchotechniku, která též původně měla tvořit podestu pro vysoký světelný kinetický poutač s nápisem Uran. Ten by svou vertikalitou vstupoval do kontrastu s horizontálou celého střediska. Podobný kontrast by vznikl mezi „živoucí“ složkou pohyblivé konstrukce poutače a klidnou symetrickou kompozicí Uranu jako celku. Poutač se bohužel nezdařilo zrealizovat a celkovému obrazu stavby dnes schází. Nový prvek, udivující kolemjdoucí, spočíval i v projektantově ideji bezokenního obvodového pláště. Pouze zadní stranu střediska členila atypická okna, jakoby vytažená z éry funkcionalismu, a to buď vodorovná úzká, anebo schodišťová kruhová. Ta se zas občanům zdála být nedostačující vzhledem k rozměrům budovy. Městský architekt Václav Šuk se v roce 1982 v Českolipském nástupu snažil Přikrylův projekt vysvětlit: „Nákupní středisko projektovali zkušení projektanti, znalí velmi dobře požadavků a podmínek pro stavby tohoto druhu. Stačí se podívat na obchodní dům Ještěd v Liberci, Don v Hradci Králové a Prior v Děčíně - tam také okna vlastně nejsou. Protože energetická bilance hovoří ve prospěch umělého osvětlení a klimatizace proti zvýšeným nárokům na vytápění prosklených objektů, protože vnitřní uspořádání provozů soustřeďuje zákazníky do středních částí prodejních prostorů, je objekt bez tradičních oken výhodnější. To už nemluvím o architektonických výrazových prostředcích, které se tak lépe uplatňují.“56
Objekt, složený z kubických komponentů, scelovalo obložení povrchu hnědými keramickými dlaždicemi. Stavbě tyto dlaždice dodávaly na hmotnosti. Po dokončení stavebních prací občany překvapovalo pouze jednopatrové rozvržení. To však záviselo na limitované výši investičních prostředků. Protože si pozemek, respektive jeho podmáčené podloží, vyžádal nákladné zakládání, mohl si architekt dovolit postavit jen jednopatrový dům. Tento handicap se později projevil. V místech plánovaného hotelu, v sousedství Přikrylova nákupního střediska, vyrostl o pár let později další obchodní dům, čtyřpodlažní objekt Prior.
Interiér prodejní plochy o výměře přes 2500 m2 Přikryl pojal jako jeden propojený celek. Prodejnu dělily pouze nosné sloupy. Ve vnitřním prostoru architekt v podstatě simuloval atmosféru venkovního tržiště s jednotlivými „stánky“ nabízejícími rozličný sortiment. Odkaz k technicismu a konstruktivnímu smýšlení ateliéru Sial spatřuji v obnažené kostře stropu. Stavbu architekt pojal zejména účelně, každý prvek tu má své opodstatnění. Jižní zásobovací část má rozvrh trojtraktu, do severní sekce projekt vložil schodiště, střed ovládá nákupní prostranství.
V roce 1993, tehdy již jako supermarket Banco, prošel objekt adaptacemi interiéru. Jejich návrh vypracoval žilinský tým architekta Ĺubomíra Zaymuse, investorem byl inženýr Tarek Buchara.57 Úpravy ve stylu tehdy ještě módního postmodernismu podstatně přetvořily původní vzhled vnitřního prostoru. V roce 1998 supermarket znovu upravila berounská projektantka Marie Krejčová pro obchodní řetězec Delvita.58
Nákupní středisko Uran v České Lípě Přikryl představil na výstavě Architektura všem v roce 1986 a publikoval ho tehdy i v italském časopisu Casabella. Architektura Uranu se řídí funkcí a účelem, inspiroval ji funkcionalismus, ale obsah těchto pojmů úplně nevyjadřuje. Jako prohřešek proti přísně funkcionálnímu tvarosloví lze například chápat důslednou apriorní symetrii objektu a s typickým vzhledem funkcionalistických staveb se dostalo do rozporu i její hmotně a těžce působící okachlíkování.59 Kachlíky architekt jistě použil i jako narážku na jedinou funkcionalistickou stavbu v centru České Lípy, na podobně obložený dům Baťa. Vedle odkazů na motivy funkcionalistické architektury projekt Uranu vstřebal i impulzy z tvorby průkopníka postmodernismu Roberta Venturiho,60 například v křížových profilech kruhových oken, či v mohutných nárožních sloupových válcích. Středisko Uran patří k nejcennějším stavbám České Lípy. Místní občané ho však bohužel stále vnímají veskrze negativně. Za všechny uvádím výrok autora stránek http://www.bohmischleipa.cz, zarytého staromilce Jiřího Kratochvíla: „Na Uranu neshledávám nic zajímavého, přijde mi to opravdu jako větší okachlíkovaný řopík, tedy vojenský betonový bunkr. Jen hranatý. Vnitřní prostor byl jednoduchý a přehledný, tedy maximálně funkční, ale ten vnější vzhled mi opravdu nesedí.“61
V roce 1985 Emil Přikryl navrhl regulaci „nového centra“ České Lípy [12],62 respektive jižního okraje historického jádra. Komunikační síť scelil do soudržného vzorce, jehož obvod olemoval objekty většinou veřejných budov. Do studie integroval dvě velké, toho času ještě nedokončené či nepostavené stavby, kulturní dům Crystal od Jiřího Suchomela a obchodní dům Prior od Zdeňka Řiháka a Jany Emmerové. Jako další kompoziční články z plánu vysvítaly Přikrylovo nákupní středisko Uran a torza středověkého vodního hradu a letohrádku Červený dům. Ruiny vodního hradu, který byl definitivně zničen s rokem 1975, obepnul parkovou výsadbou a vodním příkopem. K Červenému domu napojil okrouhlou přístavbu s vnitřním dvorem. Respekt před historickou minulostí města se v regulačním plánu projevil antiasanačním přístupem. Přikryl spojil staré složky s novými ve funkční harmonický celek. Prázdná místa zastavěl. Před šikminu kulturního domu autor umístil půlkruhově uzavřenou galerii. Část Sokolské ulice podřídil kulturním účelům, secesní kavárnu Union rozšířil o hotel a blízko ní situoval biograf s půdorysem kruhové výseče. V roce 1985, před zahájením zemních prací pro stavbu obchodního domu Prior, byly strženy domy v Erbenově ulici. Na tomto místě autor navrhl dům služeb.
Představili jsme tu nejdůležitější stavby poválečné České Lípy. Mezi nimi, jak soudíme, náleží vedoucí pozice Přikrylovu nákupnímu středisku Uran a Suchomelovu kulturnímu domu Crystal. V Uranu se účinně propojily neofunkcionalistické motivy s postmoderními. Experimentální nízkoenergetický kulturní dům předcházel projektu pokusného zařízení Slunečního domku pro Astronomický ústav ČSAV v Ondřejově (1978-1980). Využití solární energie v takovém rozsahu, natož ještě k provozu kulturní stavby, bylo v tehdejším Československu ojedinělé. Architektům Sialu se podařilo rozvířit stojaté kalné vody československého stavitelství. Vzpoura proti nemohoucnosti stavebních podniků, tupému opakování předepsaných vzorů a politicky nadiktovanému provincialismu podnes čiší i z jejich českolipských prací.