Jan Víšek: O podstatě architektury

Žijeme v zajímavé době, kdy vývoj stavitelství v různých zemích, byť se bral oddělenými cestami, přisvědčil obdobným zásadám a realisace moderních architektů vzbuzují naděje, že nová doba dojde ve stavitelství svého výrazu, o nějž tak dlouho bylo usilováno.
Všimneme-li si činnosti stavitelů historických dob, poznáme, že titíž, kdož budovali chrámy, stavěli také vodovody, opevnění, mosty, zkrátka stavby, jimž dnes věnují se výhradně inženýři.
Je pravda, že Řekové na příklad věnovali mnohem větší pozornost stavbě příbytku bohů, než lidí. S rostoucí civilisací rostly přirozeně potřeby lidstva a pozornost věnuje se čím dále tím více stavbám, v nichž bozi nebydlí. Římané byli již civilisovaným národem par excellence a náš obdiv platí jejich stavbám užitkovým, v jichž konstruování vedli si velmi samostatně a s podivuhodným důvtipem a vytvořili typy budov zcela nebývalých.
Civilisace a kultura je předpokladem architektury vůbec a jest ovšem třeba si uvědomiti, že ne vždy postupují stejným tempem. Řecké stavitelství mluví více o kultuře, římské o civilisaci.
Nemohu rozbírá ti historii po této stránce, ale upozorňuji na tento předpoklad architektury. Živý zájem nejlepších duchu platil vždy oblastem obojím. Vzpomeňte na příklad činnosti Michel Angela, Leonarda da Vinci, Dürera, kteří na poli techniky, jako části civilisace, projevili důvtip své doby. Staří architekti nepovažovali konstruktivní stránku svých staveb za druhořadou a nezvali za spolupracovníky do svých atelierů stavitele, jako méněcenný element, aby sami skizzovali jen »umění«.
Technický problém byl jim prvním, který zmáhali, a věnovali mu své nejlepší síly.
Historičtí architekti byli zároveň inženýry, ovládali vědomosti obou oborů, stavěli, a jak zcela přirozeno, dovedli užívati všech prostředku, jež vedou k tomu, aby stavební objekt oživl potřebou, pro kterou jest určen. Následkem své všestrannosti dosahovali dokonalosti ve svých pracech, pokud doba měla dokonalých prostředků.
Plán ani rozpočet nepovažovali za poslední svůj výkon, ale prostředek, jímž se dorozumívali se svými spolupracovníky.
Ovládnutí disciplin architektonických a inženýrských v jedné osobě trvá až do začátku 19. století, dokud stavební úlohy nebyly tak rozmanité. Od této doby počíná stále větší a větší rozmach civilisace a s ní související větší požadavky lidstva; stavební úlohy, co se rozmanitosti účelu
týče, se množí, technické pokroky s vynálezem strojů staví architekty před stále nové a nové problémy, které je udivují, věnuje se více a více pozornost příbytku lidi, nastává rozštěpení architektury a inženýrství. Architekti ponechávají si úlohu vznešenější, týkající se božstev, inženýři méně vznešenou, týkající se lidí a jejich potřeb. Architekti se svými stavebníky klesají, inženýři stoupají. Architekti stávají se sentimentálními, vzpomínají zašlých krásných časů, ztrácejí souvislost s dobou, uchylují se do atelierů, začnou místo domů vyrábět umění, hrají si na formální revoluce, výpady a návraty, prodělávají jeden každý vědomě a nevědomě vývoje celých epoch od antiky až k baroku a zase zpět, opouštějí staveniště, které opanovali inženýři, život běží dále bez nich až konečně poznají, že octli se mimo pevninu, ovládanou inženýrským duchem naší doby.
Inženýry vychovává škola teoretickými vědomostmi, matematikou, mechanikou, poznatky konstruktivními a probouzením odvážného věcného ducha a prakse prací na základě teoretických vědomostí na předmětech všeobecné užitečnosti. V inženýrských školách nevysvětluje se široce vývoj strojů, ale upozorňuje se především na stroje nejdokonalejší a budí se duch logického myšlení, aby bylo možno pokračovat zlepšováním jsoucího, je-li životaschopné, nebo hledati nové, dokonalejší možnosti.
V praktickém životě učí se mladý inženýr od zkušenějších druhů, ovládaných zdravým odborným duchem, přejímá jejich zkušenosti, aby mohl samostatně v práci dále pokračovat.
Výtvory jeho, ať jsou to stroje, mosty, železnice, betonové konstrukce, aeroplány, vznikají stejným duševním pochodem v návrhu a obdobným v provádění, jsou konstruovány podle stejných zásad. Inženýr nesnaží se pravidlem vymysliti zcela nového typu, aniž by neznal typu posledně užívaného s jeho přednostmi a vadami a nové znamená mu totéž co lepší.
Inženýři neklopýtají přes problém národnosti ve své práci, nevyrábějí také aeroplanv české , francouzské, americké, ale vyrábějí aeroplany v Čechách, ve Francii a v Americe. Inženýr nepracuje jenom fantasii - fantasie vždy je východiskem epochálních objevů - přes to, že dosahuje výsledku přímo fantastických, ale exaktním vedením, zkušeností, logikou a snahou co nejdokonalejším strojem nebo stavbou co nejdokonaleji i vyhověti potřebě.
Je to ekonomie energie i materiálu, která je mu prvním příkazem. Ekonomie vede k organisaci, dělení úloh, k práci bez sentimentálních nálad a individuální zvůle.
Práce architekta musí býti vedena obdobnými ideami.
Všimneme-li si inženýrských staveb, co se celkového vzhledu a úměrnosti jednotlivých částí týče, seznáme, že neuspokojí všechny, na nichž inženýři pracovali. Je mnohem více staveb, zdánlivě dokonalých, kde krásu nelze najíti ani při nejlepší vůli, než staveb technicky dokonalých a při tom krásných. Je to mentalita průměru dnešních inženýrských výtvorů, jíž je nutno přisvědčiti, poněvadž podle své povahy cení se u podobných staveb průměrná technická dokonalost více, než jejich krása. Pokrok v inženýrských stavbách vyžaduje, aby vznikaly vedle typů opakovaných také typy nové a lokální diference stavenišť a konkrétnost úlohy vede k akomodaci typu. V těchto případech přinucen jest inženýr projeviti svoje tvořivé schopnosti a prokázati jejich intensitu a kvalitu. Zajímavé je, že studium uvedených případů vede k individualitám a objevují se inženýři s odbornou suverenitou, vysoce kultivovaní, jejichž stavby jsou technicky dokonalé a krásné. Kultivovanost jejich citu vynucuje si je při návrhu řešení vyhovující pocitům úměrnosti.
Přihlédneme-li k běžné praksi, seznáme, že stavební inženýr, který nás nejvíce zajímá pro svoji nejbližší příbuznost s architektonickou praksi, pracuje v návrhu více na detailu, průměr zvyklý je končit návrh výpočtem, právě tam, kde vlastně návrh počíná. Stavební mechanika je vědou s hypotesami na základě empirie a výpočet připouští vždy pohyb v určitých mezích již s ohledem na jakost použitých materiálů a nutí k volbě, účel objektu a lokální poměry vynucují si eventuelně korekci výpočtů. Nesmíme také zapomenou ti, že epochální vynálezy technické nevznikají jenom výpočty, železobeton na příklad objeven byl zahradníkem Monierem, vzpomeňme hřibových stropů, které objevila prakse, aby nám bylo jasno, že výpočet je prostředkem k cíli a že inženýr je nucen navrhovati se všemi příjemnými a nepříjemnými důsledky a projeviti svůj cit, který podle intensity vede při viditelných konstrukcích a prostorech k tvarům a účinkům více méně harmonickým. Ve zmíněných případech řeší architekturu ve smyslu zcela moderním a probouzí v sobě dobrého, lepšího či horšího architekta.
Akceptujeme-li inženýrského ducha ve stavitelství, neříkáme, že akceptujeme všechny inženýrské
výtvory, které podle kvality jsou právě tak rozmanité jako práce architektů, s tím rozdílem, že stojí-li průměr inženýrských staveb na plus a minus nule, stojí dnešní průměr staveb pracovaných architekty značně pod nulou a je žádoucno, aby dosáhlo se u obojích kladných stupňů.
Freyssinetovy stavby jsou mnohem krásnější a mnohem smělejší než práce jiných inženýrů. Freyssinet má vlastnosti ve velké míře, které u moderních architektů musí býti probuzeny: kultivovaný cit s konstruktivní vynalézavostí, podloženou teorií a praksi.
Dokonalá inženýrská stavba je krásná ne pro svoji inženýrskou podstatu, ale pro svoji dokonalost, za niž je zodpověděn autor. Cit inženýra, pokud je kultivován, je nutně moderní, ježto není ničím zatížen, a je to cit, jenž je projeven v předmětech naší potřeby, jako produktech dnešní civilisace.
Tato modernost vyjádřena jest v dokonalých inženýrských stavbách jasností, čistotou, účelností, úměrností a přesvědčivou konstruktivní samozřejmostí.
Je velmi zajímavo, že nejdříve a nejdokonaleji dostávají tento formální charakter dopravní prostředky: lodi, auta, lokomotivy, aeroplány pracované inženýry, kteří povahou těchto předmětů měli možnost a také potřebu důvěrného styku s civilisací světovou.
Nová architektura domů musí vyrůstá ti ze stejných předpokladů a míti tedy stejné formální vlastnosti jako dobré objekty inženýrské.
Prvním a nejdůležitějším problémem je dům, odtud nutno vycházeti. Několik domů tvoří ulici a náměstí, oživené frekvencí a jejich traçu jako nejdůležitější dnešní komunikaci podmiňují důvody zcela racionalistické; několik ulic a náměstí, město.
Dokonalý dům jako stroj musí co nejdokonaleji s použitím všech moderních vymožeností sloužiti svému účelu. Všechny jeho části se konstruují z materiálů ekonomicky a hygienicky nejvhodnějších, které na vnějšku vzdorují vlivům povětrnosti a na vnitřku používání. Jejich výběr předpokládá znalosti a zkušenosti positivní i tenkráte a tím spíše, kdyby dům byl vynálezem. Vzájemná souvislost místností - disposice - řídí se především provozem v domě na základě zásady ekonomie a pohodlí a musí býti jasná, přehledná, jednoduchá a umožňovali použití nejvýhodnějších konstrukcí. Aby se těmto zásadám vyhovělo, je třeba opět znalostí provozu a zkušeností. Ve vnitřních prostorách žádáme, ať jsou to byty nebo pracovny, aby byly hygienické, světlé, vzdušné a čisté a vyhovění těmto požadavkům právě tak jako požadavkům speciálních účelů předpokládá opět znalosti a zkušenosti positivní.
Z těchto samozřejmých předpokladů stavby domu vyrůstá přirozeně tvar domu na vnějšku a vnitřku a jejich dokonalé splnění tvoří architekturu, kterou vnímáme zrakem v prvé řadě, a jež jenom tenkráte má oprávnění, vyrostla-li z těchto technických předpokladů. Organisací dokonalých konstrukcí a technických zařízení, tedy řádem, vzniká nová architektura. Konstrukce, jako produkt technické činnosti, jsou tenkráte dokonalé, řídila-li se jejich výroba požadavky ekonomie a účelnosti, a jako element architektonický tenkráte, bylo-li jejich použití tak organisováno, aby budilo pocit řádu, klidu a samozřejmosti.
Z těchto zásad vyplývá úloha architekta: Četným a zdánlivě si odporujícím požadavkům nejvhodnějšími technickými prostředky vyhověti tak dokonale, aby vyrostl jednoduchý, klidný a úměrný stavební objekt v celku i v jednotlivých částech, sloužící svému účelu tak přesně, jako bezvadně fungující stroj.
Aby tuto úlohu mohl řešiti, musí si osvojiti znalost odborných technických vědomostí a zkušeností, civilisačních vymožeností, znalost života a vypěstovati kulturu citu. Potom mohou vznikati jeho činností domy dokonalé jako stroje, lokomotivy, aeroplány, lodi, poněvadž jsou pracovány za stejných předpokladů a stejným duchem jako tyto, aniž by užívaly jejich forem funkčních, dostanou jejich vnitřní eleganci a styl a stanou se tak předměty, jimž moderní doba dala oprávnění.
Nežijeme již v době bezstylovosti. Je však na stavebnících, aby jako moderní lidé chtěli bydliti a pracovati v domech s moderními vymoženostmi, a na architektech, aby se zbavili nemoderní sentimentality a individuální zvůle a pracovali solidárně v zájmu dokonalosti své práce a v míře dosažené dokonalosti projevovali svoji individualitu.
Naše stavebnictví nestojí před otázkou: historicky či moderně, naším problémem je požadavek kvality. Architektura není záležitostí diletantů, ani choutek jednotlivců, ale vážným problémem národohospodářským, který dnes stojí v popředí.
Bylo vysloveno heslo konstruktivismus. Bylo by nerozvážností a lehkomyslností, kdyby se toto heslo stalo příležitostí romantických dobrodružství, výprav a návratů. Nejde o architekturu konstruktivistickou, ale konstruktivní. Jde o to, aby účelná konstrukce jako prostředek byla nejen respektována, ale používána jako prvořadý element určující spolu s potřebou tvar domu vně i uvnitř, a aby jako nenáladový produkt nové doby vedla k nové architektuře.
Jsme si vědomi, že stojíme teprve na jejím prahu. Nová architektura není však utopií, poněvadž je budována na pevných základech.