Ideální knihovna

Tato přednáška PhDr. Ladislava Kurky z Městské knihovny Praha a Ing. Martina Svobody, ředitele Státní technické knihovny, se uskutečnila na konci září roku 2003 na pracovním semináři s názvem »Knihovna a architektura, knihovna bez bariér«, který v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci pořádala Knihovna Univerzity Palackého. Tento a další příspěvky byly posléze otištěny ve sborníku, z něhož jsme mohli s laskavým svolením autorů čerpat.

Knihovna v tureckém Efesu z roku 120 n.l.

Hledíme-li na trosky knihovny v řeckém Efesu, okamžitě nás napadne podoba s chrámem. Takovou úctu chovala tehdejší společnost k vědění skrytému v knihách. Přečíst je však dokázal jen nepatrný zlomek populace. Dnešní knihovna je daleko otevřenější, sekulárnější, sestoupila z výšin k praktickému životu, přesto v ní dodnes pociťujeme směs příjemných pocitů. Je tu vlídné prostředí vábící k příjemnému strávení volného času s knížkou nebo sluchátky a nabízející spoustu informací na nejrůznější užitečná či kuriózní témata a vedle toho téměř chrámová atmosféra obklopující studenty všech věkových skupin zahloubané do stohů časopisů či do monitoru.
Pořadatelé letošního ročníku »Knihovny a architektury« nás požádali, abychom se pokusili o charakteristiku ideální knihovny. Knihoven je řada typů, každý má jiné podmínky a účel a slouží jinému okruhu uživatelů. »Ideální« proto v každém jednotlivém případě znamená nutně něco jiného. Charakterizovat ideál pevně stanovenými koeficienty, metry, vztahy a tak dále je nemožné, přinejmenším nemoudré. Spíše se pokusíme o náznak cesty, kterou si myslíme, že se dá onomu nedostižnému ideálu vdaném konkrétním případě rozumně přiblížit. Nebude to přesné, ale na to je třeba si zvyknout: téměř všechno, co zde bude řečeno, je spíše materiál pro vlastní přemýšlení než přesný návod. Pokud od tohoto článku čekáte »kuchařku« s kontrolním seznamem, jímž budete-li se řídit, všechno samo od sebe půjde hladce, pak raději rovnou přestaňte číst.

Nová filologická knihovna Freie Universität v Berlíně od Normana Fostera (2005)

Abychom si život ještě víc usnadnili, budeme praktické příklady a aplikace našich názorů a představ o ideální knihovně vztahovat na knihovny přibližně od velikosti přiměřené malé vysoké škole či městu kolem deseti tisíc obyvatel v naději, že cokoliv napíšeme o knihovně větší lze tvůrčím způsobem aplikovat i na knihovnu menší. Podobně, kdykoliv mluvíme o novostavbě, lze to v přiměřené míře vztáhnout také na rekonstrukci. Naopak: i když budeme hovořit o dosti konkrétních a detailních věcech, je třeba tomu rozumět vždy jen jako ilustraci ideje, právě ta je podstatná, nikoliv podrobnosti (nad nimiž se dají úspěšně prodebatovat hodiny a hodiny). Dále, mluvíme-li o názoru knihovníků, máme tím na mysli názor formulovaný v zájmu těch, komu bude knihovna sloužit, tedy čtenářů, studentů, návštěvníků. A konečně: přestože knihovnický zákon takové pojmy nezná, budeme knihovnám sloužícím nijak nespecifikované veřejnosti tradičně říkat »veřejné«, knihovnám na vysokých školách »akademické« a knihovnám s vymezeným tematickým profilem knihovny »odborné«.

Nová filologická knihovna Freie Universität v Berlíně od Normana Fostera (2005)

Asi není s podivem, že mluvíme-li o ideální knihovně, vyslovíme hned na začátku platónskou maximu, že na počátku je idea. Stavět knihovnu dnes je jistě jiné než v dobách před internetem. Vývoj jde rychle a slýcháme i proroctví, že knihovny zaniknou. Není pochyb, že elektronický přístup k informacím radikálně mění mnohé. Mluvíme-li o knihovně příštího věku, my se přes všechny publikované skeptické prognózy hlásíme k názoru, že knihovny mají budoucnost. Jak říká Paul Lukez: »… a hlavně, role knihovny jako symbolu kulturních a společenských hodnot zůstane zachována. Jsme společenská stvoření a potřebujeme být vnímáni jako členové větší skupiny; to nám dodává sílu a posiluje náš smysl pro pospolitost. Společnost založená výhradně na virtuálních on-line komunitách nemůže skončit jinak než jako virtuální a zbavená podstaty. Knihovny – vedle jiných institucí – odpovídají naší niterní lidské potřebě společenství v mlžných dálavách kyberprostoru.« [Luk97].
Skutečně, knihovna se před našima očima mění v jeden z posledních veřejných prostorů. Hospody ovládla televize a »výherní« automaty, na náměstích jsou turisté nebo mrtvo. Do knihovny chodí všichni, ať studují, nebo nikdy nestudovali, bezdomovci třeba se jen ohřát a přečíst si noviny, přitom všichni bezděky vstřebávají, co knihovna uzná za vhodné. Knihovna je ztělesnění uspořádání, systému: vzpomeňme na Borgésovu Bábelskou knihovnu. Ačkoliv knihovna poskytuje i virtuální kontakty, je svět, který zprostředkovává, opravdový, sice pestrobarevný, ale srozumitelný a ověřitelný. Snad tak může i vracet důvěru, že věci lze poznat, že svět má řád, že není jen blekotáním Bleskových útržků v Kotli, že se lze domlouvat a rozumět si, třeba i přes propasti času. Krom toho, že je prostorem (omlouváme se doc. Šváchovi) a institucí, je knihovna současně dalším médiem, či spíš multimédiem: jsou tu noviny, televize, internet, kolektivní paměť věků, k tomu aktuální obecní informace, informace o stavu společnosti, o umění, ekonomice a tak dále. Je zároveň místem studia a soustředěné práce, zdrojem informací, místem setkávání i místem otevřených dveří a veřejných služeb. Proto by to mělo být důsledné konsistentní dílo, Gesamtkunstwerk, kde obsah s formou se navzájem podporují.

Univerzitní knihovna IKMZ v Chotěbuzi od Herzog & de Meuron (2004)

Myslíme si, že uvedené čtyři role, i když jejich závažnost a vzájemná proporce je u různých typů knihoven různá, musí splňovat každá dobrá moderní knihovna. Přestože se překrývají a prolínají, na žádnou z nich nemůže knihovna žádného typu rezignovat. K tomu se ovšem dnešní knihovna musí dosti změnit – leckterá už začala – koncepčně i formálně, po stránce knihovnické, technické, společenské i architektonické.
V tomto proměňujícím se prostředí je stavba nové knihovny podobná střelbě na pohyblivý cíl. S tím drobným rozdílem, že netrefený holub znamená ztracené body, kdežto »netrefená« knihovna bude trápit ty, kdo ji navrhovali, dlouhá léta. Proto považujeme za extrémně důležité, aby se už od počátku všechny strany, na nichž výsledek závisí, naučily spolu komunikovat. Dialog knihovníka – budoucího uživatele a architekta – projektanta je klíčový. Na obou stranách to vyžaduje nelpět na idiosynkrasiích své profese, formulovat své požadavky a stanoviska tak, aby jim druhá strana mohla rozumět, a jeden druhému bedlivě naslouchat.
Tady bychom skoro mohli skončit, protože nic důležitějšího už neřekneme, ale to by se čtenář mohl zlobit. Pokusíme se tedy aspoň ty části procesu, který začíná ideou a končí postavenou a zabydlenou knihovnou (čímž zas začíná cosi nového), komentovat podle svých představ a zkušeností.

Pořadí, ve kterém budeme komentovat zmíněné čtyři role, neříká nic o jejich větší či menší důležitosti. Přeci však tu první uvádíme jako první proto, že u nás v Česku není dosud úplně samozřejmá.

Místo setkávání

Univerzitní knihovna IKMZ v Chotěbuzi od Herzog & de Meuron (2004)

V knihovně by se měli setkávat čtenáři nejen s knihami a informacemi, ale také s lidmi: s knihovníky, s přáteli i neznámými – profesor se potká s bezdomovcem u jednoho katalogu; především to je otevřené prostředí, které na návštěvníka působí.
Co to znamená? Knihovna musí nabídnout příjemné prostředí pro studium, nejen pro individuální, ale i skupinové, a pro děti i atraktivní a podnětné prostředí, které je vtáhne a umožní jim prožít drobná dobrodružství (ať už je to speciální nebo »jen« nápaditě využitý běžný mobiliář). A samozřejmě tu musí být dostatek možností k obyčejnému posezení, při kterém hovor nebude rušit ostatní a kde bude možné vypít si třeba kávu.
Za důležitou kapitolu považujeme vstupní prostory. Abyste nás pochopili, musíme hned úvodem říci, že vstupní prostory pro nás nejsou jen vrátnice a telefonní automat – řečeno velmi zjednodušeně. Vstupními prostorami míníme všechny prostory, které mohou – a měly by být – vyčleněny před kontrolní bod ¹), aby zbytečně nezatěžovaly vlastní provoz knihovny. Často je výhodné těsné sousedství s pultem výpůjček. Realizace této myšlenky není jednoduchá a v rekonstruovaných prostorách se dá prosazovat jen za cenu kompromisů. Myšlenka není ani jednoznačně přijímána, ale to nás neodrazuje od jejího permanentního propagování.

Městská knihovna Seattle Public Library od OMA/LMN (2004)

»Vstupní prostory« je možná termín poněkud zavádějící, někdy se používá termín doprovodné aktivity. Tato nejednoznačná terminologie má svůj dobrý důvod: »doprovodné aktivity«, tedy to, co knihovna mít nemusí, aby ještě stále byla knihovnou, je účelné umístit tak, aby bylo možné je využívat, i když je knihovna zavřená, tedy nejspíš do vstupních prostor. Do těch nepochybně patří všeobecné informace nebo alespoň vrátnice, v případě největších knihoven bezpečnostní služba, dále bistro odpovídající všem náročným hygienickým požadavkům nebo alespoň nápojový automat, odpočinkový prostor, výstavní prostor s manipulačním skládkem.
Zatím nepříliš častá řešení sem situují i prodej publikací a suvenýrů knihovny nebo přímo knihkupectví. Může zde ale být i vracení knih, zápis čtenářů a pokladna, jak se to osvědčuje v ústředí Městské knihovny v Praze. Na konec jsme si nechali sál v nejrůznějším pojetí: jako kongresový sál s tlumočnickými kabinami a kabinou techniků a s manipulačním prostorem nebo jen jako počítačová učebna nebo klubovna. Sem také patří dostatečně dimenzované záchody pro veřejnost a šatna s obsluhou i samoobslužné šatní skříňky. To vše v různých knihovnách existuje, asi nikde nezahrnují doprovodné aktivity vše, co jsme zde vyjmenovali. Pokud ano, tak v zahraničí. Vydělení sálu s příslušenstvím je praktické i z jiného hlediska: umožňuje jeho pronajímání cizím subjektům mimo provozní dobu knihovny, totéž se týká bistra, knihkupectví, výstavního sálu atd.
Do prostor umožňujících setkávání zahrnujeme i skupinové studovny s kapacitou od dvou do maximálně patnácti osob, které vytvářejí podmínky pro volnou výměnu názorů a práci v kolektivu. Takovým prostorem může být i vynalézavé rozčlenění interiéru regály, které vytvářejí různými zálivy, doplněnými křesílky, polorušnou zónu rovněž umožňující setkávání.

Místo studia a soustředěné práce

Městská knihovna Seattle Public Library od OMA/LMN (2004)

Zejména do akademických a odborných knihoven chodí čtenáři studovat. To předpokládá především nabídku přehledně organizovaného fondu knih a časopisů většinou ve volném výběru (a to ve volném výběru i ve skladišti – je-li to jen trochu možné). Vše by mělo být dostupné přes jednoduše srozumitelné elektronické katalogy zřetelně navigující k celému fondu knihovny. Bohaté virtuální fondy musí být přehledně uspořádané, dobře prohledávatelné a navzájem propojené. Pro studium a práci je zapotřebí dostatek dobře osvětlených míst s dostatečným prostorem pro rozložení knih, časopisů, poznámek a notebooku. Studijní prostory by měly být umístěny tak, aby nebylo nutno knížky transportovat daleko. Měly by také být odstupňovány od velkých studoven přes učebny s 15–20 místy a skupinové pracovny až po individuální studovny, kde může doktorand nebo hostující docent své materiály i vypůjčené dokumenty dlouhodobě uchovávat. Rychle roste množství informačních pramenů, které jsou k dispozici na počítačové síti. Dosavadní úroveň výpočetní techniky není vhodná pro studium přímo ze sítě, proto je nutné mít k dispozici dostatek míst, kde je možné dokumenty vyhledat, případně vytisknout nebo stáhnout k dalšímu použití do počítače návštěvníka. Dostupnost sítě na podstatné části studijních míst je nepostradatelná. V současnosti nejspolehlivějším a nejvýkonnějším řešením je kabeláž, rozvedení počítačové sítě i elektrické přípojky ke každému místu, ale to se velmi rychle vyvíjí a nepochybně bude měnit.
Co se týká dispozičního řešení, logicky by největší studovny nebo skupiny čtenářských pracovních míst měly být u nejfrekventovanějších fondů a ty by měly co nejtěsněji navazovat na vstupní prostory. S postupem hlouběji do knihovny klesá počet návštěvníků, roste specializace fondů i příslušných studoven – a roste i komfort. Na okrajích jsou skupinové, individuální a specializované studovny, tam jsou také k dispozici terasy či atria, kde je možno studovat pod širým nebem. Všude po knihovně by také měla být rozmístěna pohodlná zákoutí k odpočinku či k tiché diskusi.

Zdroj informací

SLUB státní, zemská a univerzitní knihovna v Drážďanech od Ortner & Ortner (2002)

Přestože soudobá knihovna pro služby svým návštěvníkům stále ještě využívá svých fondů, čím dále více využívá také zdrojů mimo knihovnu. Vlastní reálné fondy musí být prohledávatelné přes elektronické katalogy přístupné na mnoha místech, jak už o tom byla řeč. Knihovna je tak dobrá, jak dobře profilovaný výběr fondu buduje a jak dobře je organizovaný. Knihovna tak podle svého typu poskytuje informace od klubů chovatelů poštovních holubů přes jízdní řády, informace o podnicích, o pracovních příležitostech, poskytuje právní poradnu či aspoň samoobsluhu, normy, sbírku zákonů a tak dále. Tyto informace poskytují referenční služby nebo si je návštěvníci hledají sami či s případnou asistencí na internetu. To vyžaduje dostatek prostor v referenčních službách pro uložení referenční a příručkové literatury, pokud možno přístupné prezenčně i čtenářům. Prostorově náročnější je dostatečný počet pracovních stanic či přímo internetová studovna, kde si mohou návštěvníci předmět svého zájmu hledat sami.

Místo otevřených dveří a veřejných služeb
Knihovna musí ještě více nakročit směrem k veřejnosti. Od řady zemí se máme co učit. Jde tu o práci se starými, nezaměstnanými, tělesně postiženými a s menšinami. Není podstatné, zda to organizačně bude komunitní centrum či středisko pro nezaměstnané, důležité je, aby nabídka služeb byla komplexní. Patří sem obecní informace, informace úřadů práce, právní poradna. Regionální služby by tu měly mít vedle pravidelně doplňované nabídky akcí v regionu i dobře přístupné (elektronická mapa) základní informace o regionu.
Jde také o to, aby příslušník jiné národnosti našel knihy ve svém jazyce, aby si nevidomý už před knihovnou mohl zapnout zařízení, které ho bude navigovat do knihovny, a aby ve výtahu měl označení podlaží v Braillově písmu, aby se vozíčkář dostal do budovy bez degradujícího dožadování a vstupu někudy suterénem a pak se v ní mohl rozumně pohybovat, aby nezaměstnaný našel v knihovně seznam volných míst, aby staří a nemocní lidé na vyžádání dostávali knihy do bytu.
Prostory pro tyto služby patří do polorušné zóny, vybavené informačním bodem a počítači.

SLUB státní, zemská a univerzitní knihovna v Drážďanech od Ortner & Ortner (2002)

Jak začít? Svět se změnil a stal se dynamickým místem, kde je vše v pohybu, a zachování vzájemných souvislostí je ještě důležitější než dříve. Pro návrh knihovny schopné obstát v takovém světě je proto nutný dobře spolupracující tým knihovníků, architektů, techniků, odborníků na informační technologie a dalších, kteří musí najít společný jazyk. Jen tak se dá dospět k životaschopné vizi. K tomu je nutné naučit se spolu mluvit, naučit se formulovat, nakreslit, napsat, posoudit – a znova a tak stále dokola až k dokonalosti – na niž nikdy nezbude čas.
Tento proces jsme rozdělili na nejdůležitější kroky. Těmi jsou: idea, stavební program, architektonická soutěž, posouzení výsledků, projektování. Ve skutečnosti »kroky« nejsou takhle striktně oddělené, idea se líhne postupně, mnohokrát se v diskusích či bitkách pozměňuje a vyvíjí. Je záhodno tento proces průběžně dokumentovat, zaznamenávat komentáře a zkušenosti.

Zázemí
Chceme-li knihovnu postavit, musíme přesvědčit dvě skupiny partnerů. Především své kolegy, bez jejichž všestranné podpory se neobejdeme, a své nadřízené, kteří budou o stavbě a jejím financování rozhodovat.
Situace, kdy za ředitelkou knihovny přijde zástupce města s neodbytným přáním postavit knihovně nový stánek, patří v České republice spíše do říše snů. Proto, dospějeme-li k přesvědčení, že (často už dávno) potřebným a nejrozumnějším řešením prostorových (a/nebo jiných) problémů naší knihovny je zásadní rekonstrukce nebo dokonce nová stavba, je ze všeho nejdůležitější dokázat touto ideou infikovat každého, koho pro zdar tohoto nápadu potřebujeme. Těch není málo.
Jsou to především kolegové, spoluzaměstnanci, kteří se musí ztotožnit smyšlenkou nové knihovny, přijmout ji za svoji nebo se sní aspoň smířit. To není jednoduché, znamená to vzdát se osvědčených – byť mnohokrát proklínaných – jistot knihovny současné výměnou za »holuby na střeše« zatím ještě zcela hypotetické knihovny nové. Hlavními metaforami práce knihovníků jsou řád, trvání, konzervace; proto představa totální změny navyklých jistot je pro mnohé traumatizující. Ale jsme přesvědčeni, že tady je třeba začít. Bez poctivé, zasvěcené a přemýšlivé spolupráce těch, kdo dnes v knihovně pracují, lze jen sotva plánovat knihovnu novou.
Kritickým momentem je pokus ideu nové knihovny implantovat do funkčních i finančních priorit zřizovateli, ať to je škola, město, krajský úřad nebo ministerstvo. Je zřejmé, že naše idea musí ladit s rozvojovými plány státu, kraje, města či školy. Každá knihovna jako veřejná stavba, navíc budovaná s vyhlídkou aspoň padesátileté existence, představuje trvalou hodnotu, má ohromný symbolický význam, a tak je svého druhu pomníkem. Dokládá – jako ta efezská – jaký význam zřizovatel nebo ten, kdo stavbu financuje, přikládá knihovně jako symbolu otevřené společnosti podporující vzdělání, prospěšné trávení volného času, solidaritu s méně majetnými a další hodnoty. Takové argumenty mohou pomoci stavbu knihovny posunout na žebříčku priorit.
Vedle domácích a nadřízených nelze zapomínat ani na širší veřejnost. Tím máme na mysli jak politiky, zastupitele či veřejně známé osobnosti s vlivem, dále kolegy z jiných knihoven, tak na druhé straně budoucí uživatele. Soudíme ale, že je vhodnější oslovit je později, až když máme v ruce něco konkrétnějšího než pouhou ideu.

Idea a argumenty

Knihovna Fachhochschule Eberswalde od Herzog & de Meuron (1999)

Vize nové knihovny musí hledět daleko dopředu. Pro přípravu záměru stavby moderní knihovny nestačí jen extrapolovat dosavadní zkušenost. Strategie rozmyšlení scénářů možných budoucností, jejich kritického zhodnocení a volby pravděpodobných variant je asi nejnadějnější cestou, jak se vyhnout nepříjemným překvapením v budoucnu.
Nová knihovna musí být něčím víc než jen novým stánkem pro starou instituci. Samozřejmě vychází z potřeb instituce a místa a bere ohledy na všechny lokální souvislosti, přitom by měla být velkorysá a především otevřená. Několik základních hesel, tezí koncepce, zaměření nové budovy a proměněné instituce vytvoří odrazový můstek pro další uvažování. V nové knihovně bude mnohé odlišné od současné zkušenosti. Je nutné promýšlet detaily každého pracoviště, zapomenout na »takhle jsme to dělali vždycky«, popustit uzdu fantazii, oddělit podstatné od místního koloritu, porozhlédnout se po světě a pak s největší možnou pečlivostí sestavit kvalitní podklady pro přípravu knihovny nové. Idea musí být opřena o věrohodné argumenty.
Aby se nám mohlo podařit ideu své nové knihovny vysvětlit všem výše uvedeným a přesvědčit je o ní, abychom jim dokázali svůj nápad »prodat«, musíme ho srozumitelně formulovat a podepřít jasnými a přesvědčivými argumenty, a to na malém prostoru – dlouhé rozklady bude jen málokdo ochoten číst. Podstatná pro formulaci ideje je jasná vize – vyjádřená na půl stránce – čeho se má novostavbou dosáhnout; říci pouze »více místa« nemusí znít přesvědčivě. Pádnými argumenty jsou statistiky výkonů a průzkumy čtenářských potřeb. Přitom je důležité neopomenout vývoj, trendy a plány v relevantním okolí zamýšlené knihovny. Tím myslíme jak instituce příbuzné či nějak související se zamýšlenou novou knihovnou, tak směrné a rozvojové plány a také skutečné fyzické okolí budoucí novostavby.
V době moderních knihovních systémů je získání kvalitních statistik výkonů (výpůjček, referenčních a dalších služeb, obsazení terminálů pro OPAC a ve studovnách, obsazení studoven atd.) podstatně usnadněno. Důležitá nejsou jen absolutní čísla ve statistikách, daleko významnější je jejich porovnání a zejména interpretace (známý je výrok Winstona Churchilla: »Nevěřím žádným statistikám, pokud jsem je sám nezfixloval.«). Obtížnější a pracnější je získávat data o potřebách a nárocích čtenářů. V každém případě je důležité porovnání téhož (a stále stejně měřeného) údaje v čase, kdy řady ukazující trendy lze s jistou opatrností a zahrnutím dalších vlivů extrapolovat do budoucnosti. Všechny ukazatele a trendy je pak zdravé porovnat s obdobnými údaji srovnatelných institucí ve srovnatelných podmínkách jak domácích, tak zahraničních. Netřeba připomínat, že grafická prezentace je daleko výmluvnější než tabulky a že méně bývá často více.
Zdravá myšlenka (a na uvážlivé zřizovatele dobře působící) je hledání »strategických partnerů« či spojenců, ať už to jsou potenciální sponzoři, budoucí významní uživatelé nové knihovny (na novém místě) nebo případní spoluuživatelé nové budovy. Spíše výjimečně se vyskytují v Česku sponzoři, kteří knihovně poskytnou skutečně citelnou pomoc, ať už materiální nebo třeba výhodným pronájmem prostor. Nezbývá než doufat, že s růstem bohatství a vzdělání bude takových přibývat. V mnoha cizích zemích novou knihovnu, která bude sloužit univerzitě i městu, často staví a její provoz financují univerzita a obec či stát společně. U nás příklad takto racionálního využívání veřejných prostředků (pravda, naším právním řádem nijak neusnadněného) neznáme. Jakmile se v rámci správních a finančních reforem dostane rozhodování o investicích a provozu institucí financovaných z veřejných prostředků do rukou krajů a obcí, rozumní hospodáři nepochybně vyvinou tlak na vznik podobných spojenectví i u nás. Je-li idea jasná, musíme se dopracovat toho, kde a jak veliká knihovna by se měla stavět, kolik má mít prostoru pro volný výběr, pro sklady, pro kolik čtenářů, kolik jakých studoven má mít a tak dále. Tím se už chystá další krok – příprava stavebního programu.

Stavební program

Městská knihovna José Hierro v madridské čtvrti Usera od Ábalos & Herreros (2002)

Stavební program je reflexí vize do konkrétních potřeb. Měl by detailně popsat potřebné prostory a obecně specifikovat jejich nutné vazby, naproti tomu by ideálně měl říkat jen nezbytné minimum údajů o tom, jak konkrétně by měly být umístěny; to zejména pokud bude uskutečněna architektonická soutěž (pro niž je stavební program zásadním podkladem).
Zdá se to možná přehnané tvrzení, ale podle našeho názoru tyto první dvě fáze, formování ideje a zpracování stavebního programu, mají pro úspěch celého projektu rozhodující vliv. Na samotný začátek je potřeba – ve fázi, kdy se to málokomu zdá být skutečně nutné – napřít co nejvíce energie a týmové práce. Samozřejmě záleží na projektu a schopnostech a pečlivosti dodavatelské firmy, do jaké kvality se naše vize zhmotní. Ale nedomyšlená či slabá idea a chyby a opomenutí ve stavebním programu se v průběhu projektování či dokonce stavby samotné jen velmi obtížně napravují; pokud se to podaří, pak obvykle jen za cenu zdržování a zdražování.
Stavební program je převedením ideje nové knihovny do suché řeči čísel: počty svazků ve volném výběru i ve skladech, počty míst ve studovnách, učebnách, kavárnách a u terminálů, počty zaměstnanců v jednotlivých útvarech, místa pro technický personál a jeho vybavení, pro ostrahu, kuchyňky a prostory pro odpočinek, přednáškové či výstavní sály a jejich zázemí, šatny a záchody a tak dále, to vše je třeba převést na čtvereční metry podle příslušných norem a zvyklostí. Tam, kde to je nutné, je třeba specifikovat požadavky na přímé osvětlení a větrání, na řízení či úpravu klimatu a podobně. Vazby mezi jednotlivými funkčními celky pak zachycuje provozní schéma, které také reflektuje cesty dokumentů a provozních materiálů na jedné straně a návštěvníků knihovny a zaměstnanců na straně druhé. Tohle už naprosto není práce jen pro knihovníky, součinnost s kvalifikovaným odborníkem je nutností.
Stavební program je zásadním podkladem pro všechny další kroky, slouží i jako zásadní podklad zadání architektonické soutěže a pro stanovení přibližné ceny stavby.
Jistým úskalím tvorby stavebního programu je fakt, že na jedné straně je třeba promýšlet potřebné plochy provozů a jejich vazby, na druhé straně by se stavebník měl vědomě bránit pokušení »projektovat« a své názory na možné prostorové uspořádání či dokonce konkrétní provedení ze stavebního programu vymýtit, aby tak zbytečně neomezoval a neovlivňoval toho, kdo bude stavební program převádět do architektonické studie. Stavební program by měl formulovat požadavky na prostory a jejich souvislosti, dostupnost a využitelnost v koncepční úrovni a nepředjímat řešení. Tedy nikoliv »noční studovna bude v přízemí vedle pracoviště ostrahy«, ale »noční studovna musí být přístupná sedmkrát 24 hodin v týdnu při nároku na pracovníky knihovny redukovaném na minimum až nulu, přitom musí být zajištěna bezpečnost všech prostor knihovny«. Přeurčením požadavků se připravujeme o zajímavá nekonvenční řešení, která se architekt neodváží použít, aby nebyl v soutěži vyřazen pro nedodržení stavebního programu.
Protože chyby, nedostatky či opomenutí stavebního programu mají závažné důsledky v dalších etapách přípravy a výstavby samotné, je užitečné, raději bychom řekli nutné, podrobit stavební program kontrolám různé úrovně. Kontrolu pracovníky knihovny považujeme za samozřejmou. Dalším stupněm je oponentura nezávislých odborníků. Připomínky těch, kdo už martyriem příprav prošli, jsou nesmírně cenné. Mohou ušetřit množství omylů a chyb anebo třeba jen usnadnit rozhodování o zdánlivě rovnocenných variantách. Zejména u nákladné investice může být užitečné ověřit konzistentnost a bezrozpornost stavebního programu tzv. ověřovacím projektem. Jeho účelem je zjistit, zda požadavky dané stavebním programem je možné umístit do prostoru vymezeného stavební parcelou a případnými dalšími omezujícími podmínkami a zda nejsou vnitřně rozporné požadavky provozního schématu.
Hrubá cena stavby získaná na základě výměr stavebního programu je v této fázi nejpřesnější možný základ odhadu budoucích nákladů. Tato hrubá částka zahrnuje i náklady na vnitřní vybavení, náklady na projektování (čtyři úrovně: projekt pro územní řízení, projekt pro stavební povolení, dokumentace pro výběr dodavatele a konečně vlastní prováděcí projekt), náklady na řízení projektu výstavby i náklady na architektonickou či architektonicko-urbanistickou soutěž. Alespoň hrubý nástin stavebního programu je potřebný ve velmi rané fázi uvažování o nové knihovně proto, aby bylo možné získat hrubý odhad nákladů budoucí stavby pro diskusi se zřizovatelem. Propočet nákladů se pak s každým stupněm projektové přípravy zpřesňuje.

Architektonická soutěž

Idea Store Whitechapel v Londýně od Davida Adjaye (2005)

Architektonická nebo architektonicko-urbanistická soutěž je v civilizovaném světě uznávaným způsobem, jak najít nejvhodnější řešení projektového úkolu daného stavebním programem, stavební parcelou a dalšími omezujícími podmínkami, a také projektanta schopného tento úkol vyřešit.
Výsledkem architektonické soutěže je velký počet návrhů, z nichž téměř všechny jako by byly vytvořeny zbytečně. Ale není tomu tak, i ne-vítězné mohou být inspirací při transformaci architektonické studie do dalších stupňů projektu.
Přestože není ani pro veřejné budovy povinná, měla by architektonická soutěž pro velké nové budovy a celkové rekonstrukce být samozřejmostí. V současném právním řádu České republiky (září 2003) zeje značná mezera: zákon upravující soutěžení (Zákon č. 199/1994 o zadávání veřejných zakázek) v aktuálním znění pojem architektonické soutěže vůbec nezná. Poté, co proběhne architektonická soutěž, je dnes nutné vybrat projektanta dalším výběrovým řízením, přičemž podle zákona účast či dokonce vítězství v architektonické soutěži nemůže být rozhodujícím kritériem. To znamená, že vítěz architektonické soutěže může z výběrového řízení vypadnout pro banální chybu anebo pro dumpingovou cenu jiného projektanta. Ten ovšem sotva získá od autora vítězného návrhu – držitele autorských práv – souhlas, aby podle vítězného návrhu projektoval, a nastane patová situace. Tu by měla konečně odstranit dlouho připravovaná novela zákona o zadávání veřejných zakázek plánovaná snad na konec tohoto roku.
Pravidla uspořádání soutěže, termíny, složení poroty i postup její práce jsou podrobně popsány v soutěžním řádu České komory architektů, takže sestavit soutěžní podmínky, připravit soutěžní podklady a vypsat soutěž je poměrně jednoduché. Důležité je do kritérií hodnocení návrhů v soutěžních podmínkách vedle kritérií obecně architektonicko-urbanistických vtělit v dostatečně obecné podobě požadavky na flexibilitu a (zejména provozní) ekonomii návrhu.
Ale možná vůbec nejdůležitější – kromě prostředků na ceny a na uskutečnění soutěže – je získat do poroty renomované architekty. Zkušenost říká jasně, že kvalita poroty do značné míry předurčuje i kvalitu přihlášených projektů.
Závěrečnou výstavu výsledků architektonické soutěže lze využít k propagaci ve veřejnosti, ať to je skutečně široká veřejnost v případě knihovny veřejné nebo »veřejnost« školy, tj. studenti i akademický sbor u knihovny akademické. Pro ně se knihovna staví, oni do ní budou chodit a budou její budovatele velebit nebo hanět. Jejich hlas by měl být vyslyšen, i když je zřejmé, že získat od různorodé čtenářské populace konzistentní názory je čirá utopie. Přesto získat veřejnost pro myšlenku nové knihovny je důležité; její podpora může být v kritických okamžicích života projektu rozhodující.

5P a posouzení
Pokud všechno dobře dopadne a je komu zadat projektování, je účelné ještě znovu podrobně konfrontovat stavební program a vítěznou architektonickou studii, mj. i ve světle dalších úspěšných návrhů, a tyto poznatky zachytit písemně v tzv. uživatelském projednání. To je jedním z kroků trvalého dialogu mezi stavebníkem/investorem, projektantem a dodavatelem stavby samotné.
Jaká by měla být naše téměř ideální knihovna? Obecně by měla mít všech 5P, a měla by tedy být:
\ přívětivá, přitažlivá a profesionální pro uživatele;
\ pohodlná pro knihovníky;
\ příznivá pro fondy;
\ působivá zvnějšku i interiérem;
\ přístupná svou polohou pro uživatele.
Přívětivost ke čtenáři vidíme v pestré nabídce a přehledném uspořádání profesionálních informačních zdrojů a služeb vyjádřené i v informačním systému. Zahrnujeme sem i možnosti příjemného posezení s knihou či se sluchátky nebo u PC, posezení s přáteli, občerstvení ať už v bistru nebo alespoň z automatu, dobře fungující osvětlení a příjemné vnitřní klima. Závisí víc na lidech – knihovnících než na budově, ale to je pro jiný seminář.
Pohodlí pro knihovníky: dalo by se čekat, že knihovníci na sebe při přípravě stavebního programu nezapomenou, ale bývá tomu naopak. Nejde ani tak o pracovní místa v kanceláři, kdy každý pracovník i ve směnném pracovním procesu předpokládá, že někde bude mít svůj pracovní stůl, což většinou není ani nutné ani možné. Spíše jde o efektivní, ergonomické a co nejméně namáhavé fungování všeho počínaje zásobovací rampou pro příjem pošty a knih, dopravními prostředky, které obstarávají vertikální a horizontální pohyb lidí i nákladů po knihovně, až po vybavení vhodnými počítači. V pracovním zázemí pak i o počty, velikosti, umístění a vybavení čajových kuchyněk, denních místností a šaten.
Příznivost pro knihy a časopisy, vytvářená stálou teplotou a vlhkostí bez slunečního osvitu, se dá celkem jednoduše splnit ve skladištích buď bez oken, nebo s okny na sever, s přísným skladovým režimem. Poměrně složitě se dají tyto požadavky splnit ve volném výběru, kde proti sobě stojí potřeba denního světla pro čtenáře a vyloučení denního světla pro knihy. Do péče o knihovní fond zahrnujeme i ochranu knih proti zcizení, kvůli které musí někde na trase mezi vstupem pro veřejnost a volným výběrem stát kontrolní branka. Podobné úvahy jsou nutné pro další audiální či audiovizuální média.
Působivost budovy a interiéru je subjektivní prvek. Její posouzení –kromě několika triviálních zásad zmíněných dále – asi ponecháme více než všechno ostatní na názoru architekta.
Přístupnost knihovny je požadavek zakotvený do doporučení IFLA a je zcela legitimní. Knihovna musí být umístěna tak, aby byla snadno dostupná – pěšky nebo MHD, aby byla uprostřed města nebo vysokoškolského kampusu či v jiném přirozeném spádovém místě. Doporučení IFLA dokonce dostupnost knihovny vymezuje časově: veřejná knihovna by měla být dostupná do 15 minut (Buss plus zu Fuss). A všechny knihovny by měly být přístupné bezbariérově.
Tyto všechny faktory a vlivy by měla idea přiměřeně reflektovat.

Projektování

Morgan Library v New Yorku od Renzo Piana (2006)

Kdo se chce přiblížit ideální knihovně, musí zajistit dokonalou projektovou přípravu. Když už zřizovatel přijal ideu knihovny a na jejím základě přidělil pozemek (velikánská výhra), začíná projektová příprava zpracováním projektu pro územní řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí o umístění stavby.
Všechny fáze projektové přípravy jsou dány zákonem č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů o územním plánování a stavebním řádu známým jako stavební zákon.
Nejdůležitější fází projektové přípravy je projekt pro stavební povolení. Jeho základní postuláty jsou dány stavebním zákonem. Projekt pro stavební povolení je souhrnem dílčích projektů podle nejdůležitějších profesí: architektonicko-stavební, elektrotechnika silová a slaboproud, statika, zdravotní technika, vzduchotechnika, tepelná technika, požární projekt. A vřele doporučujeme, aby tento projekt pro stavební povolení obsahoval tzv. standardy kvality, které – jak název říká – zavazují dodavatele k určitému stupni kvality. A z trpké zkušenosti jednoho z nás radíme: nebojte se použít pro některou část projektu, např. vzduchotechniku, formu oponentního posudku. Projektant musí dodržet všechny požadavky stavebního zákona, aby příslušný stavební úřad na základě tohoto projektu, po vyjádření všech dotčených orgánů (kterých může být až kolem dvaceti) a na základě místního šetření mohl vydat stavební povolení. Zcela nezbytné je, aby nejpozději současně s projektem pro stavební povolení vznikala studie interiéru, která zajistí, aby ústřední topení, osvětlení, strukturovaná kabeláž atd. byly řešeny jak podle potřeb stavby, tak interiéru.
Po vydání stavebního povolení je povinností projektanta zapracovat do projektu všechny připomínky dotčených orgánů, akceptované stavebním úřadem, a zapracované tudíž do stavebního povolení. Pokud jde o menší stavbu, končí projektová příprava zpracováním projektu interiéru. V případě větších staveb vzniká ještě podrobnější realizační projekt nebo zadávací listy či jiná průběžná projektová dokumentace, která reaguje na postup stavby.
Projekt interiéru vzniká na závěr projektové přípravy. Nejde tu jen o výkresy jednotlivých druhů mobiliáře a jejich rozmístění v knihovně (tzv. dispoziční řešení), ale i o barevné řešení prostor, informační systém a i zde doporučujeme specifikovat v projektu standardy kvality. Důležitou a zcela praktickou součástí projektu by měl být seznam a počty všech navrhovaných druhů mobiliáře a počty těchto druhů v jednotlivých místnostech. Pro uživatele je jistě pohodlnější, zpracovává-li projekt interiéru stejný projektant (resp. stejný projektový ateliér), který zpracovával i stavební projekt.
Projektant by měl dohlížet na výrobu a kvalitu mobiliáře a poté asistovat i při jeho rozmisťování.
A ještě něco: na závěr stavební akce vzniká tzv. dokumentace skutečného provedení, která zdokumentuje výsledné provedení stavby pro pozdější potřeby. Velikým nešvarem – neříkáme že všech – projektantů je opatřit razítkem »Skutečné provedení« původní projekt pro stavební povolení. Ten se však většinou, i když třeba jen málo, od skutečného provedení liší a později, např. při úpravě sítí, je oříškem najít, kde ty kabely vlastně jsou.

Dispoziční řešení

Knihovna Tama Art University v Tokiu od Toyo Ito (2007)

Dispoziční řešení, to je téměř magická činnost, která se zabývá především tím, kde v knihovně budou různé aktivity umístěny a kam a kudy se po knihovně pohybují lidé a knihy. Praxe ukazuje, že by měly být dodrženy některé prověřené zásady.
1\ Nemají se křížit cesty čtenáře, knihy a zaměstnance. V rekonstruovaných prostorách se tato zásada dodržuje špatně, pokud se vůbec dodržet dá. Ze zásady nekřížení cest vyplývá obvykle, že vstup pro čtenáře je jinde než vstup pro zaměstnance a že se knihy přivážejí do budovy ještě dalším vstupem s nejkratší cestou do oddělení zpracování fondů a odtud do knihárny. Ale to není vše. Jde o důsledné
oddělení čtenářských a zaměstnaneckých prostor a prostup budovou na karty či alespoň na kódy při stanovení zásad tzv. klíčového režimu, tedy hierarchie vstupů pro zaměstnance, respektující např. přísný skladový režim.
2\ Je třeba se dohodnout, které prostory patří do zóny rušné, polorušné a tiché, a podle toho je řadit v dispozičním řešení. Samozřejmě v rušné zóně budou některé vstupní prostory a chodby, zatímco v tiché bezesporu prostory studijní. Další rozlišení je závislé na charakteru činností v té které knihovně.
3\ Preferovat vertikální dopravu. Nemáme tím na mysli pro naše poměry drahý telelift, ale výtahy – osobní, nákladní, knižní. I malá knihovna, dislokovaná do dvou (nebo více) podlaží, by měla mít výtah. A pokud by obě podlaží měla být přístupná čtenářům, pak je výtah nebo alespoň plošina povinností uloženou vyhláškou č. 369/2001 Sb. kvůli osobám s omezenou schopností pohybu a orientace. Ostatně zdravý rozum a předvídavost by měly vést k požadavku výtahu ve vícepodlažní budově v každém případě. A mělo by platit, že »čím větší knihovna, tím více výtahů«.
4\ Brát v úvahu světové strany a nejbližší okolí knihovny (výškové budovy, stromy, hlučné ulice, atd.). Zaměstnanci musí mít podle hygienické vyhlášky na pracovišti denní světlo, naproti tomu knihám a časopisům denní světlo nevyhovuje a alespoň skladiště by mělo být v prostorách bez denního světla nebo s okny na sever. Počítače by zase měly být co nejméně u oken vedoucích na jižní či západní stranu.
5\ Komunikace a zdi by neměly ukrajovat z užitkové plochy více než 30%. Zejména chodby včetně předsíní musí být vyřešeny racionálně, aby se nevytvářely zbytečně dlouhé vzdálenosti (např. vzdálenost záchodů a čajových kuchyněk od kanceláří, výpůjční služby, studoven).
6\ Poslední zásada, platná jen pro veřejné knihovny: oddělit od sebe, ale jen částečně, svět dospělých a dětských čtenářů, buď jejich dislokováním do různých podlaží, nebo alespoň zamezit, aby jedna kategorie musela procházet prostorami vyhrazenými pro tu druhou, ale ponechat vzájemnou prostupnost těchto prostor.

Flexibilita, elegance, ekologie, robustnost
Možná se zdá, že uvedené čtyři vlastnosti jsou v protikladu, my si to nejen nemyslíme, naopak soudíme, že ve značné míře jsou charakteristikou kvalitního návrhu a provedení naší ideální knihovny.
Při formulování požadavků ve stavebním programu musíme poctivě přiznat, že se během blízkých let mnohé změní, ale dnes nedovedeme říci jak. V době knihoven stále rychleji se proměňujících je nutné předejít při změnách či úpravách činností knihovny zbytečnému bourání, přestavování příček a jiným stavebním úpravám, které časově omezují činnost knihovny a navíc jsou mnohdy i finančně nákladné. Jak tomu zamezit? Už při projektování důrazem na flexibilitu, a to vnější i vnitřní.
Vnější flexibilita je tak trochu jako sci-fi, ale přesto: při všech úvahách o stavbě je třeba počítat svolnou plochou, která by se dala využít později pro přístavbu k budově knihovny.
Vnitřní flexibilita ve stručnosti znamená především minimum příček, nezbytného oddělování prostor lze dosáhnout i jen knihovnickým mobiliářem (hlavně regály). Zdrojem flexibility mohou být i pohyblivé regály či skříňové příčky. To je ovšem viditelná stránka problému. Rozvedení elektrické a počítačové sítě či ještě spíše integrovaného systému strukturované kabeláže sloužícího elektronické protipožární signalizaci, elektronické zabezpečovací signalizaci, telefonní síti, domácímu telefonu a místnímu rozhlasu, elektronické kontrole přístupu, kamerovému monitorování prostor, samozřejmě počítačové síti a dalším, dnes ještě neznámým aplikacím, je dnes téměř samozřejmostí. Zde lze očekávat vývoj k bezdrátovému přenosu dat, což stavebníka zbaví problémů při rozvodu kabelů ve žlabech, roštech, v podhledech nebo v soklech na podlaze. A na okraj: nezapomenout na potřebné vyústění EZS na pultě policie a EPS na pultě Hasičského záchranného sboru.
Jedním z požadavků na návrh by měla být i minimalizace provozních nákladů. Získat prostředky na zbudování nové knihovny je neobyčejně obtížné. Daleko svízelnější – protože nekončící – je získávat každoročně prostředky na provoz nové knihovny. Proto je nesmírně důležité, aby budova byla energeticky úsporná, aby byla nenáročná z hlediska údržby obvodového pláště, a to jak běžného čištění, tak co do dlouhodobé životnosti použitých materiálů a konstrukčních řešení. Rovněž vnitřní vybavení by mělo být robustní, trvanlivé a přitom odpovídat vysokým estetickým kritériím. To vše hovoří pro nutnost nešetřit na kvalitě provedení, ušetřit je nutno na celkově promyšleném konceptu.

Těsně před závěrem

Univerzitní knihovna UNED v Madridu od José Ignacio Linazasoro (1993)

Při celém procesu projektové přípravy a následné stavby, který se nám zde musel vejít na pár stránek, je důležité, aby vznikl dobře fungující čtyřúhelník investor-uživatel-projektant-dodavatel, v němž každý má svou nezastupitelnou úlohu. A snad nám prominete, že zde vyzdvihneme klíčovou úlohu uživatele – stavebníka. Proč? On to je, kdo v prostorách, které vzniknou – vznikly, bude sloužit svým čtenářům a návštěvníkům, a tak naplňovat ideu, se kterou do celého procesu vstupoval. Ostatní se jen zřídka vrátí na místo činu, kde uživatel setrvá roky a bude se střetávat se skutečností, které pomáhal na svět. A právě proto přiznáváme uživateli právo prosazovat názory obhajující funkční řešení i za cenu konfliktů a být důsledný v hledání řešení, která preferují potřeby čtenářů a knihovníků. Samozřejmě se budou vážit peníze investora, um dodavatele a schopnosti projektanta a proti všem bude stát neúprosně běžící čas, ale nestojí optimálně fungující organismus knihovny sloužící stovkám a tisícům návštěvníků za to?

Závěr
Navrhnout dnes dobrou knihovnu, která bude dobrá ještě za nějakou desítku let, je obtížný úkol. Pokusili jsme se identifikovat čtyři hlavní role moderní knihovny a některé zásadní myšlenky, které by dobrý návrh měl respektovat. Okomentovali jsme postup přípravy nové knihovny od zrodu ideje po projekt. Snad to poslouží při přípravě další stavby.

---

¹) Za kontrolní bod považujeme vizuálně, a ještě lépe i elektronicky a bezpečnostní službou
chráněný společný vstup a výstup zi do všech čtenářských prostor.

Literatura
Hav86 Havelka, Eugen. Matoušková, Ivanka. Veřejné knihovny: Typizační směrnice MK. Praha: Ministerstvo kultury, 1986.
Neu95 Neufert, Ernst. Navrhování staveb: Příručka pro stavebního odborníka, stavebníka i studenta. 1. vyd. Praha: Consultinvest, 1995. 581 s. ISBN 80-901486-4-6.
Luk97 Lukez, Paul. Whither://multi-media.(cyber).libraries? In: Library Builders. London: A.D. Academy Editions, 1997.

Poznámky
Všechny dosud publikované sborníky jsou zveřejněny na webu, konkrétně 2001 2003 2005. Loňský sborník, který je právě distribuován účastníkům semináře, je možné získat od ředitelky knihovny Dany Lošťákové.
O knihovnách existuje na stránkách STK malá nepravidelně doplňovaná databáze.