Brasilia: rozum jako nepřítel

100 let Oscara Niemeyera Život s dvojníkem Brasilia: rozum jako nepřítel Sartre, Marx a maska optimismu realizace: Sídlo francouzské komunistické strany (1972)

---

Musím se přiznat, že v době, kdy jsem zahájil práci pro město Brasilia, jsem už byl unavený z neustálého vysvětlování. Věděl jsem, že mám dostatek zkušeností, než abych musel svou práci neustále obhajovat. O nevyhnutelnou kritiku, kterou mé návrhy bezpochyby vzbudí, jsem se proto téměř nestaral.

Stejně jako v období prací pro Pampulhu, také v Brasilii se mě zmocnil pocit protestu. Tentokrát mě už nehněvalo břímě pravého úhlu, ale posedlost architektonickou čistotou a logikou konstrukce, systematická kampaň vedená proti svobodným a kreativním formám, jež mě přitahovaly a jež byly s opovržením vnímány jako svévolné a zbytečné. Lidé hovořili o "purismu", o "strojích k bydlení", o "méně je více", o "funkcionalismu" a tak dále - aniž by si uvědomili, že toto všechno by se ocitlo na vedlejší koleji, pokud by se otevřela cesta plastické svobodě, již umožňuje vyztužený beton. Současná architektura se utápěla v opakujících se skleněných krabicích.

Představoval jsem si, že stoupenci současné architektury, unavení tolikerým opakováním, budou už jednoho dne zklamáni dogmaty, jež kdysi srdnatě obhajovali a zvolí si něco nového, konečně ujištěni, že invence musí zvítězit. To se děje dnes, nicméně architekti se opět dopuštějí chyby - automaticky totiž následují postmodernu, kopírují budovy doplněné pouze o anachronické či staromódní detaily. Jde o stejnou "svévolnost", jakou kdysi kritizovali a nyní přijali v té nejpovrchnější podobě.

Se smutkem vzpomínám, jak - i poté co byl dokončen konstrukční rámec - zůstala architektonická forma, jež je k dokončení stavby nezbytná, často stále nejasná; nevědělo se o ní nic krom toho, že přijde později, jako druhořadá úvaha. Toto byl důsledek zavedení klamné technické přísnosti, kterou purističtí autoři se svými průměrnými stavbami, vždy akceptovali. Podle mě bylo úkolem architektů, aby předjímali konstrukční problémy; díky propojení imaginace a technických znalostí tak mohli vytvořit architektonickou podívanou odpovídající soudobým proudům myšlení.

V případě staveb pro město Brasilia jsem se rozhodl sledovat právě tuto linii úvah. Jejich charakteristikou se měla stát inovativní konstrukční forma. Výsledkem toho, ustoupí nepodstatné detaily, typické pro racionalistickou architekturu dominantní přítomnosti nových forem. Každý, kdo si prohlíží komplex budov Národního kongresu a paláce Brasilie, okamžitě postřehne, že už ve chvíli, kdy byl dokončen jejich konstrukční rámec, byl přítomen i architektonický koncept.

Experimentoval jsem s vyztuženým betonem, především s podporami, jež se zužují do velmi útlých zakončení, do prvků štíhlých tak, že se paláce zdánlivě ani nedotýkají země. Pamatuju si, s jakým potěšením jsem kreslil sloupy prezidentské rezidence - paláce Alvorada, a radost, když jsem pak viděl svou myšlenku všude kopírovanou. Sloupy vytvářely jakési překvapení, kontrastující s jinak převažující monotónností. Se stejnou horlivostí jsem pracoval na budově prezidentského úřadu, paláci Planalto a na stavbě nejvyššího federálního soudu na Praca dos Tres Poderes. Vytáhl jsem sloupy před fasádu a stojíc před výkresy jsem si snažil představit sám sebe, jak se mezi nimi procházím a pokoušel jsem se určit jaké budou tvořit úhly. Toto cvičení mě přimělo zavrhnout jednoduchou, funkční podpěru, jež stavba vyžadovala a namísto toho jsem dal záměrně přednost zcela novému tvaru. Celou dobu jsem se té "chybě", již, doufejme, převládající průměrní kritici brzy objeví, se svým "dvojníkem" smál. Nic je však nezastavilo a nebyli ani zvědaví. Kdyby zvědaví byli, kdyby alespoň byli o trochu víc sečtělí a znali například následující Heidegerova slova, prospělo by jim to: "Rozum je nepřítelem imaginace."

---

Úryvek z knihy The Curves of Times: The memoirs of Oscar Niemeyer, Phaidon London 2000, s. 171-173
(překlad a titulek Kateřina Lopatová)