Architektonické školství - Jiří Suchomel

Prof. Ing. arch. Akad. arch. Jiří Suchomel (1944)
Vystudoval FS ČVUT a AVU v Praze. V roce 1965 praktikoval u Landbeamtu v Donau-Urthu. V následujícím roce pracoval v ateliéru George, Trew a Dunn v Londýně a v roce 1969 u architekta Gottfrieda Böhma v Cáchách. V tomtéž roce se stal členem Školky SIAL. Pracoval v atelieru 02 Stavoprojektu Liberec. Od založení FA na Technické univerzitě v Liberci (dříve VŠST) v roce 1994 zde působil jako děkan.

---

Dvě architektury na jedné škole: duplicita po Česku

Jiří Suchomel: Já si myslím že tenhle problém je zcela passé. Uvědomme si, že jsme už stačili vytvořit prostředí, ve kterém už není vůbec problémem porovnávat fakulty architektury s fakultami stavebními. Jsme v evropském prostředí se strukturovaným vysokoškolským studiem, kdy jakýkoliv absolvent bakalářského stupně má možnost si zvolit jakýkoliv další navazující obor nebo studium magisterské, a tím pádem může migrovat mezi školami, mezi zeměmi. A že máme dnes v Česku osmu míst, která nabízejí velmi rozdílné programy výuky architektury, rozdílné pohledy, jak chápat architekturu, je nesmírně osvobozující a je to jen ku prospěchu věci.

Jiří Suchomel: Karlova univerzita má tři lékařské fakulty...

Jiří Suchomel: Vysoké školy mají tendenci nabírat více a více studentů. Důvodů je několik. Jeden z nich je politický, protože evropský trend je podpora růstu vzdělanosti a to se rádo slyší i v tuzemsku. Já se ale domnívám, že ten hlavní důvod je velmi účelový - je to získávání většího množství finančních prostředků ze státního rozpočtu. Na druhou stranu podle pravidel distribuce v populaci je jasné, že současný počet studentů architektury se s daleka nekryje s počtem jedinců, kteří se mohou stát architekty nebo tuto činnost vykonávat. Významnější ale než počet studentů a rovná příležitost pro každého zájemce, je úroveň vzdělávání, a ta je, obávám se, v přímém protikladu k množství.

Kolik potřebujeme architektonických škol?

Jiří Suchomel: Neznám úplně přesná čísla, ale myslím, že se nepletu, když budu tvrdit, že Itálie má zhruba stejný počet obyvatel jako Německo a mají tam přinejmenším dvě gigantické školy architektury: jedna v Miláně a druhá v Benátkách. Na každé z nich studuje kolem 20 000 studentů. Z toho vyplývá. že každý Ital se nejdřív stane architektem a pak přemýšlí, co bude vlastně dělat. Není to jistě ideální stav, ale i v tak rozvinuté části Evropy něco takového existuje. Musíme si vybrat mezi dvěma postoji: buď chceme být velmi liberální a dát každému příležitost ke studiu, což Evropská unie proklamuje a český stát se to snaží napodobovat, nebo budeme postupovat restriktivně. Osobně si myslím, že jakékoliv vzdělání, kterým člověk projde, je hodnota, kterou si odnáší do života.

Řemeslo nebo kreativita?

Jiří Suchomel: Já si myslím, že ano. Jsem přesvědčený, že je správné nechat školám volnost, aby k tomu problému mohly přistupovat po svém.

Jiří Suchomel: Není to tak, že to, na co si tady stěžuje kolegyně Vašourková, řadě studentů architektury vyhovuje? Chtějí všichni totéž? Mají všechny školy chtít totéž? Mají školy se snažit vypadat stejným způsobem? Není lepší nabídnout každému dráhu, polohu, způsob uvažování, který mu vyhovuje.

Jaký učitel, takový žák?

Jiří Suchomel: Protože jsem prošel stejným procesem v Liberci, tak moc dobře vím, co je se zakládáním nové školy problémů. Ale ten úplně klíčový problém už tady vzpomenul František Sedláček, když kritizoval malé renomé vysokých škol v tomto státě. Od toho se odvíjí vše ostatní, zejména problém financí, který neumožňuje potenciálním pedagogům, tzn. architektům z praxe, s klidným svědomím věnovat významnou část své energie pedagogické činnosti. Na těch špičkových školách, které tady byly připomenuty, je to úplně jinak.

Pedagog a systém

Jiří Suchomel: Možná ne všichni v publiku vědí, že vysoké školy musí mít akreditovaný studijní program a jejich akreditace je založena na počtu profesorů a docentů. Odborní asistenti jsou pro tento proces schvalování zcela nezajímaví, a proto si všechny vysoké školy a všechny fakulty hlídají a hýčkají své docenty a profesory, protože tento sortiment je omezený, a proto i na školách zůstávají. Málokdo z těch mladších najde energii k tomu, aby se habilitoval a následně postoupil proces profesorského řízení. To je také velká výtka mladé, mladší a nejmladší generaci.

Jiří Suchomel: Zpětná vazba se děje formou řekněme úspěšnosti absolventů v praxi. Vzhledem k současnému stavu naší ekonomiky a výstavby je tato úspěšnost j 105 %. Architektů je na pracovní trhu pořád nedostatek a každý z nich, ať dobrý, nebo špatný, práci najde. Možná by lepším měřítkem mohlo být uplatnění absolventů v zahraničí. Tam je to síto mnohem užší, ale i zde jsou studenti liberecké školy úspěšní, protože z našich zatím asi padesáti absolventů jich deset pracuje v zahraničí.

Jiří Suchomel: Důležitost školy je především v tom, že člověk zde má jedinečnou příležitost setkat se s lidmi, kteří se zajímají o obor, a to v takovém složení a takovém množství, že něco podobného se mu v pozdějším životě jen stěží naskytne. Student by toho měl vyžít na plno a pak je už jedno, jestli absolvuje s modrým, nebo s červeným diplomem.

Jiří Suchomel: Mimochodem, když jsem mluvil o okruhu zajímavých lidí na škole, myslel jsem tím i studenty navzájem. Já jsem s velkým potěšením zjistil, že po pěti šesti letech existence školy v Liberci se vyvinula jakási vnitřní atmosféra, kdy se studenti vzájemně konfrontují napříč ročníky a navzájem si předávají zkušenosti. Řekl bych, že takto nastavená vnitřní komunikace a atmosféra se podílí z 50 % na úspěšném vzdělávacím procesu. Musíme si uvědomit, že vysokoškolské studium je něco jiného než vzdělávání na základní nebo střední škole. Na vysoké škole se přepokládá, že na ni člověk přichází kvůli tomu, že má zájem o určitý obor a chce ho studovat. On chce studovat, ne že chce být vychováván, čili aktivita by měla vycházet v každém případě od studenta. A pedagogové jsou tam k tomu, aby mu v jeho úsilí pomáhali. Jsou studenti, kteří si představují, že ve škole nastoupí do jakési skluzavky, tam se nahoře sedne a dole je to vyplivne do kýženého ráje. Naštěstí ne všichni takhle uvažují.

Budoucnost

Jiří Suchomel: Já myslím, že ty vyhlídky jsou docela dobrý, protože horší to být už nemůže, takže to musí být jedině lepší.