Architektonické školství - Emil Přikryl

Prof. Ing. arch. Akad. arch. Emil Přikryl (1945)
Absolvoval FS ČVUT a AVU v Praze. Byl členem Školky SIAL, později pracoval v atelieru 02 v Stavoprojektu Liberec. V roce 1982 pracoval u profesora Josefa Paula Kleihuese v Berlíně. Od roku 1990 působí na AVU v Praze, od roku 1991 jako profesor.

---

Kolik potřebujeme architektonických škol?

Emil Přikryl: Mně už trošku uniká smysl věci, protože ty jsi, Františku, říkal, že v Německu je 192 škol architektury. Vzhledem k tomu, že Německo je asi osmkrát lidnatější než Česko, tak jsme na tom vlastně ještě špatně. Vzpomínám si, že na sympoziu, které se konalo na AVU a které se jmenovalo "Krize malby", vystoupil mladý Jirous a řekl: "Nevím o jaké krizi mluvíte, protože obchod s uměním, když pominu drogy a zbraně, je druhým nejvýnosnějším na světě". Samozřejmě přeháněl, ale něco podobného by mohlo platit i pro naši architekturu. Tedy pokud by všechno to, co u nás stavíme, patřilo do říše architektury. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že náš obor neuvěřitelně vzkvétá, protože stavební průmysl jede na 120%. Otázkou je, kde je architektura? Nevěřím tomu, že rodinné domky a ostatní věci, co rostou ve fortifikovaných sídlištích, nestavěli architekti. To stavěli architekti. Otázka tedy zní, zda produktem architekta je architektura?
Myslím, že ta otázka směřuje pořád ke kvalitě. Viděl jsem spoustu zahraničních škol a viděl jsem jejich výsledky, shlédl jsem několik výstav diplomových projektů a můžu tvrdit, že jejich úroveň nebyla nijak odlišná od diplomek u nás. Podle mě je pro kvalitu rozhodující, že někdo chce být architektem a vědomě o to usiluje. Určitě má každý v hlavě slavná jména architektů, kteří nikdy žádným "oficiálním" architektonickým školením neprošli. Usilovali o to, aby se stali architektem a cestu si našli. A do jakých škol chodili nebo nechodili je už potom jedno, protože vůle hledat se dá nahradit jen velmi těžko. Podle mě pořád platí staré skautské heslo, že člověk by měl být pořád připraven. Vezměte si například profesora Sedláčka nebo profesora Bauma v Cáchách - jsou to lidé, kteří studovali na bolševických školách, a dostali se strašně daleko, protože chtěli být architekty. Byli připraveni.

Řemeslo nebo kreativita?

Emil Přikryl: Bylo nesmírně zajímavé, když Miroslav Šik vyprávěl o tom, jak funguje ETH v Curychu, která je právem považována za jednu z předních evropských škol a od které se vlastně odvíjí kvalita švýcarské architektury. O té škole by měl ale mluvit Šik sám. Myslím si nicméně, že rozdíl mezi ETH a zmíněným Berlage Institututem se týká toho nutného a podstatného v architektuře, jak o tom mluví Hans van der Laan. Architekt bude nakonec vždycky ten, kdo dělá koncept, ale je otázka, jestli je schopen jej opravdu tvořit, aniž zná to nutné. Kde je hranice mezi řemeslem, které je tím nutným, a architekturou, která je tím podstatným? Je možné jedno bez druhého?

Emil Přikryl: Já musím říct, že jsem se několikrát pokusil otevřít stavidla obrazotvornosti, jak to nejvíce šlo, ale i když se tak stalo na výběrové škole, tak jsem zažil velká zklamání. Všichni si mysleli, že mají inspirace fůru, ale když padla omezení, inspirace byla pryč. Viděl jsem, jak se nějaká děcka ze Sibiře pustila do dekonstruktivistických kreací, které byly na první pohled srovnatelné s architektonickými díly tohoto druhu. Ale těm dětem bylo pět nebo šest a k dispozici měly třísky a sekerku. Možná, že to je jakýsi startovací bod, ale možná, že to zároveň je jen to, co to je - dětská hra. Hra v celé její vážnosti a důležitosti. Školy jsou samozřejmě nejlepším posledním místem, kde se člověk může beztrestně mýlit a vlastně musí všechno zkusit.

Emil Přikryl: Nechci se na věc dívat konzervativním pohledem, ale připomenu ještě jednou Šika, který, když přišel na pražskou Techniku, kde učil pět let, říkal: já učím jen to, co umím. Nemůžu naučit to, co neumím. Když se to studentům nebude líbit, půjdou k někomu jinému. A on byl určitě schopný s nimi experimentovat, ale on trval na tom, že je učitel, který jim předá to, co ví.

Jaký učitel, takový žák?

Emil Přikryl: Phillip Johnson řekl jednu úžasnou definici architektury: "Architektura je umění plýtvat". Plýtvat je vlastně docela dobré slovo, ale musí to být uděláno tak, aby ta nástavba byla nezpochybnitelná. A je dost možné, že my teď nejsme v období plýtvání. Možná že náš postoj plyne z toho, že se necítíme být tak bohatí.

Pedagog a systém

Emil Přikryl: Fakt je, že když se člověk dostane na školu a funguje tam, tak zjistí, že tam neexistuje nic, co všude jinde platí za normální: není kariérní řád, profesorský plat na akademii je menší než průměrný plat uváděný v novinách, a tím pádem je plat asistenta poloviční. Profesoři můžou učit alespoň kvůli pocitu prestiže. Ale asistenti nemají jediný rozumný důvod na škole vydržet, protože děcka, která mají učit a která dělají někde v ateliéru, vydělávaní větší peníze než oni.

Budoucnost

Emil Přikryl: Já si myslím, že ani nejde o architektonické školství, jako o architekturu jako takovou. A co se týká škol tak si nakonec myslím, že to české architektonické školství za podmínek, které má, funguje mimořádně dobře.

Emil Přikryl: Na to je hrozně jednoduchý trik: když se někdo chce stát králem, tak musí vyhodit toho předchozího, ale vyhazuje ho vlastní silou, silou své práce, nijak jinak.