Philip Johnson zemřel

V úterý 25. ledna 2005 zemřel ve svém Glass House v New Canaan člověk, který udělal pro moderní architekturu víc než kdokoliv jiný. Zprávu o jeho odchodu oznámil David Whitney, dlouholetý partner, s nimž Johnosn žil téměř půl století. Philip Johnson, který se od roku 1989 věnoval jen projektováním pro sebe a občasným konzultacím pro John Burgee Architects, se na podzim minulého roku rozhodl ukončit svoji profesní dráhu úplně. Johnson určitě nebral architekturu jako zdroj každodenní obživy, ale spíš jako poslání. Během své dlouhé kariéry se vždy držel na první vlně udávající architektuře směr. Mnozí ho proto nazývali chameleónem - někdy i hůř. Pár následujících faktů mu však nikdo neodpáře. Představil světu evropskou modernu a proslavil jejich představitele, má na svědomí první postmodernistický mrakodrap, stejně jako uspořádal výstavu dekonstruktivistických architektů v New Yorku. Byl prvním, kdo získal Pritzkerovu cenu, pokládanou dnes za nejvyšší poklonu žijícímu architektovi.
Philip Cortelyou Johnson se narodil 8. července 1906 v Clevelandu. Vystudoval filologii a filosofii na Harvardské univerzitě (1930), ale klasickým filologem se nestal. Probuzený zájem o architekturu a cesty po Evropě (1929-30), spolu se setkáními s evropskými architekty (Oud, Mendelsohn, Gropius, Mies), změnily jeho životní dráhu. V tomto životním obratu je cosi velmi sympatického. Neboť: "Jak se člověk stává architektem, jak se vydává na dráhu odborníka v tom, či onom oboru?" Johnson byl fascinován převratně novou architekturou v Evropě. Stává se prvním ředitelem architektonického oddělení Musea moderního umění (1932 - 1934) v New Yorku. V této instituci uspořádal v roce 1932 výstavu Modern Architecture: International Exhibition a vydal pro ni s Henry-Russelem Hitchcockem později proslulý katalog "The International Style: Architecture since 1922". Autoři zde poprvé použili programově pojem "mezinárodní styl". V souhlase s nimi Alfred H. Barr v předmluvě odporoval doposud panující mentalitě amerických architektů výškových staveb, kteří s "cynickým humorem" označovali ornamenty na fasádách za funkční (jsou-li funkční, pak pouze v americkém stylu "každému - ten - jeho - funkcionalismus"). Všichni tři, Johnson, Hitchcock, Barr jr. deklarovali: v Evropě vznikla nová architektura, "internacionální styl", nepodřizuje se vkusu zákazníků, ale realizuje převratně novou ideu architektury - moderny, která jde přes hranice regionů a zemí. Johnson byl tedy nejprve erudovaným publicistou, historikem a kritikem v oboru architektury a teprve později v letech 1940-43, absolvuje další studium tentokrát oboru architektury opět na Harvardu. Jeho učiteli jsou zde ti, s nimiž se setkal jako americký student, publicista a o nichž pak jako teoretik architektury psal a jimž v USA zjednal proslulost: Gropius, dále zejména Marcel Breuer, ale obdivovaným mentorem, přítelem a spolupracovníkem se mu stává Mies van der Rohe (ten na Johnsonovo pozvání opustil v roce 1937 Německo). Philip Johnson měl v letech 1942 až 1945 vlastní ateliér architektury v Cambridgi (Massachusetts), v letech 1946 až 1954 se stal opět ředitelem oddělení pro architekturu v Museum of Modern Art. Od roku 1946 působil jako architekt v New Yorku, kde s ním partnersky spolupracovali mimo jiné Richard Foster (zejm. v 60. letech, mimo jiné Kline Biology Tower na univerzitě v Yale, New Haven), John Burgee (I. D. S. Center z let 1968 - 1972, AT & T Building z let 1979 - 84, PPG Building v Pittsburghu z let 1979 - 1985 a d.), s Alan Ritchie a David Fiore.