Archimage - brána do světa architektonických modelů

V posledních letech se debaty o prezentaci architektury točily hlavně kolem fotorealistických vizualizací a digitálního kreslení výkresů. Opomíjenou oblastí se staly klasické fyzické modely. Zajímalo nás, zda-li se i v tomto oboru udály nějaké zajímavé změny a jakou roli hraje v uvažování architektů fyzický model dnes. Naším průvodcem byl pan architekt Václav Hájek z modelářské dílny Archimage.

Jan Kratochvíl: Ještě než se začneme zabývat modely, nemůžu se nezeptat - proč si právě architekt zvolí po absolvování školy profesi modeláře?
Václav Hájek: K modelům jsem inklinoval celé mládí, byl to v podstatě můj velký koníček. Po škole jsem nějakou dobu pracoval v architektonickém ateliéru, ale pracovní náplň byla spíše kresličská než tvůrčí. V té době jsem měl již několik komerčních zakázek na zhotovení architektonických modelů, což mi rozhodnutí věnovat se výhradně modelům ulehčilo.

JK: Je pro Tebe výroba modelů tvůrčí činností?
VH: Do architektury domu nemůžeme zasáhnout. Několikrát se sice stalo, že díky modelu nebo našemu námětu se návrh stavby změnil, ale to jsou skutečně výjimky. Tvůrčí stránka naší práce spočívá především ve vymýšlení konstrukce modelu a samotného postupu jeho realizace. Principy, které fungují u staveb musí fungovat i v modelech - statika modelu je mnohdy složitější než skutečné stavby. Oříškem jsou modely zhotovované v barvě. Zásadním požadavkem bývá podsvícení modelu. V rozměrech milimetrů je důležité důkladně promyslet postup tvorby modelu, použité materiály a konstrukci, což v souhrnu představuje náš hlavní tvůrčí čin.

JK: Vzpomeneš si, který první model jsi dělal na zakázku?
VH: Na ten si vzpomínám velmi dobře, poněvadž byl hodně složitý. Jednalo se o model výstavního stánku pro Český Telecom, který navrhl architekt Pavel Rada. Dalo by se říci, že tento model u nás stále vede ve složitosti, protože byl dělaný jako obnažená konstrukce. Ten model byl velmi subtilní a v podstatě to, co bylo na výkrese, bylo přesně v modelu. Použití nějakých pomocných konstrukcí nebo podpor nepřicházelo vůbec v úvahu.

JK: V kterém roce to bylo?
VH: V roce 2000. Tenkrát jsem měl k dispozici jen základní vybavení. Se současným vybavením naší dílny se to vůbec nedá srovnat. Ten model jsem vyrobil jen s obyčejným řezákem a ocelovým pravítkem. Také jsem tehdy hodně používal papír, který dnes nahradily trvanlivější a kvalitnější plasty.

JK: Jak se vyvíjelo vybavení dílny?
VH: Po založení firmy jsem pořídil menší pilku, vrtačku, airbrushku jsem již měl. Velká změna přišla po čtyřech letech, když jsem získal zakázku na velký urbanistický model, na jehož výrobu bylo nezbytné pořídit CNC frézu a přestěhovat se do nových prostor, ve kterých teď sedíme. Byla to skutečně zásadní událost ve vývoji mojí firmy. S novým vybavením se nám, jak s oblibou říkám, otevřel čtvrtý rozměr. Dnes pracujeme v sehraném týmu a snažíme se dělat velmi precizní modely mnohdy i v rekordním čase. Změnil se nám podíl práce na fyzickém modelu a na počítači, protože příprava dat zabere skoro polovinu výrobního času.

JK: Jste se současným vybavením spokojeni?
VH: Možná to tak vypadá, ale není tomu tak. Dalším strojem, který bychom rádi pořídili, je 3D tiskárna. Občas se totiž objeví tvary nebo části modelů, které je možné efektivně vyrobit jen 3D tiskem. Zatím k nám přicházejí tyto požadavky hlavně z řad studentů. Nevýhodou těchto strojů je jejich malý pracovní obsah, takže kompletní modely touto cestou vyrábět nebudeme. V současnosti ale neexistuje ekologičtější výroba, poněvadž 3D tiskárna produkuje minimální odpad.Tato technologie má však stále nedostatky v konečné povrchové úpravě výrobků.

JK: Proběhla i nějaká podobná revoluční změna v používaných materiálech?
VH: Nejvíce používaným materiálem bylo, je a asi i bude tvrzené PVC a jemu podobné plasty. Používají se i doposud netradiční materiály jako třeba epoxidy na vodní plochy apod. Občas se uplatní nějaký alternativní materiál, ale to jen velmi zřídka. Hodně zajímavou exaktní technologií je leptání do plechu. Je to technologie totožná s výrobou tištěných spojů. Používá se mosazný plech s tloušťkou 0,3 mm a tenčí. Tato technologie je vhodná pro modely zábradlí, mříží, textur a podobných detailních prvků. Nevýhodou je relativně vysoká finanční náročnost. Jednou nás také potrápila rozdílná tepelná roztažnost mosazi a plastu. U modelů platí stejné fyzikální zákony jako u velkých staveb a pokud je model vystaven intenzivnímu slunci potažmo teplu, dojde k tvarovým změnám. Proto naše zákazníky nabádáme, aby modely umísťovali na vhodná místa, nikoliv za okno.

JK: Jsou architekti Tvými jedinými zákazníky?
VH: Je to zajímavé, ale architektů je menšina. V současnosti se architekti orientují na vizualizace a animace. Mnohem více klientů máme mezi investory a developery.

JK: Najde v budoucnu klasický model ještě uplatnění?
VH: Určitě. Fyzický architektonický model je při prezentaci mnohem názornější a je na něm snáz demonstrovatelná celá myšlenka stavby. Vizualizace zachycují jen části projektu, zatímco model obsáhne vše a člověk si udělá jasnější a pravdivější obrázek o stavbě. Podle mě se vizualizace stanou běžnou součástí projektu a nadstandardem se stane model. Dnes jsou za nadstandard považovány vizualizace.
Jednou jsme dělali model technologického zařízení, u kterého by se počítačová simulace dělala velmi obtížně a byla by zdlouhavá. Snadnější bylo vyrobit modely jednotlivých částí, které se následně variabilně přestavovaly a projektovalo se v podstatě na modelu. Tento model ještě dnes klientovi slouží a pokud má dojít ke změnám na onom technickém zařízení, prvně se odladí na našem modelu.

JK: Dostáváš i jiná zadání než ta, kdy má model věrně odrážet podobu realizované stavby? Mám na mysli třeba ideové nebo konceptuální modely architektury.
VH: Já bych si strašně moc přál tuto zakázku dostat, protože otevírá možnosti pro nápady a zkoušení materiálů nebo nových postupů. Velmi rád bych zkoušel různá barevná nasvícení a podobné záležitosti. U jedné z posledních zakázek jsem byl během práce na modelu okouzlen působením světelných zdrojů vsazených do hrubé skeletové konstrukce, na kterou se následně lepil obvodový plášť. Zatím se nikdo z architektů s podobnou pocitovou zakázkou neobjevil. Architekti zadávají modely většinou konzervativně tak, aby byl výsledkem bílý čistý model. Ale objevují se i výjimky - například tento plechový model a další. Velmi rád bych udělal i dřevěný model, ale zatím nikdo s takovým požadavkem nepřišel.

JK: Proč si vlastně architekti vybírají automaticky bílou barvu?
VH: Protože je dobře plastická na světle a dobře snáší různé struktury. Ty se v případě barevného modelu musí obětovat, protože výsledek by byl přeplácaný. U barevného modelu se vesměs ladí jen barvy a už se nepracuje s texturou. Barva může celý model zkazit, obzvláště zelená na okolní plochy bývá vražedná. V průběhu let jsme si vytvořili rozumnou paletu používaných barev. Architekti pravděpodobně z obavy před nejistými výsledky barevného modelu volí jistější cestu čisté bílé formy.

JK: Sleduješ svou konkurenci nebo máš nějaký vzor?
VH: Spíše jen zprostředkovaně z časopisů a knih o architektuře. Hodně velký vliv na mě mají modely domů od Normana Fostera, protože on se jako jeden z mála nebojí používání barev. Mezi jejich špičkové modely řadím model berlínského Reichstagu, kdy stará stavební struktura byla ze dřeva a kopule s novými prvky byla z plexi a z plastu a výsledný dojem byl fantastický.

JK: Na které modely rád vzpomínáš?
VH: Mám rád spolupráci s Pavlem Radou, protože jeho názor na architekturu a vůbec domy, které navrhuje, se mi líbí. Rád vzpomínám na práci pro jihlavskou továrnu Bosch, kde jsme model dokončovali přímo na místě a přímý kontakt mezi reálným domem a modelem byl moc zajímavý. Navíc mě hodně oslovovaly technologická zařízení, jejichž průmyslovou estetiku mám moc rád. Asi nejsilnější pouto mám k modelu lávky přes brněnskou přehradu. Byl to hodně náročný model se spoustou práce po nocích, protože se nestíhal termín. Byl ale hodně zajímavý konstrukčně - byla to velká výzva, jestli dokážu udělat v jiném měřítku z jiných materiálů fungující model. Vyrobil jsem spoustu přípravků. Nosné oblouky byly různě dlouhé a musely se přesně usadit do terénu tak, aby přenášely do podložky hlavní zatížení. Navíc jejich tvar nebyl zrovna jednoduchý. Abych je mohl vyrobit, musel jsem je slepit z několika částí a z různých materiálů, takže jejich pevnost nebyla moc valná, působily skoro gumově. Nejkrásnější byl okamžik, když jsem na konci práce vyjmul z pod metr dlouhé mostovky podpůrný přípravek a model se nepohnul ani o milimetr. U tohoto modelu jsem si nebyl do poslední chvíle jistý, jestli zvolené řešení bude fungovat a možná proto na něj tak silně vzpomínám.

JK: A jaké zakázky vás v následujících dnech čekají?
VH: Poněvadž jsme vyhráli výběrové řízení na dva modely dálnice R43, tak se v nadcházejících týdnech budeme zaobírat hlavně touto zakázkou. Jsem na tuto práci hodně zvědavý, protože model dálnice jsme ještě nedělali.

JK: Přeji Ti, ať se podaří a děkuji za rozhovor.

---

Archimage
Ing. arch. Václav Hájek

Výroba prezentačních a demonstračních modelů. Provedení stylizované i realistické včetně barevného zpracování.
Užívané materiály: tvrzený polystyren, vecaplan, lexan, plastové fólie, hliníkový plech, papír, lepenka, karton a jiné. Využívání leptání do mosazného plechu. Toto velmi přesné zpracování je vhodné zejména pro vytváření detailních doplňků a částí modelu. Vyřezávání technologií CNC.

Sídlo: Kounicova 73, 602 00 Brno
Kancelář: Štefánikova 51, vchod z Šumavské ulice, 602 00 Brno

mobil: +420 775 148 104
e-mail: info@archimage.cz
web: www.archimage.cz

> stránka referencí