Významné britské ocenění Daliboru Veselému

Profesor Dalibor Veselý, architekt a pedagog, se stal koncem loňského roku laureátem významného britského ocenění Annie Spink Award. Ocenění bienálně uděluje Královský institut britských architektů RIBA osobnostem, jež ve Velké Británii významně obohatily svět architektského vzdělávání. Laureáty této ceny se stali mj. Elia Zenghelis (2000) nebo Wolf Prix (2004).
Dalibor Veselý, který je absolventem pražské fakulty architektury (studoval u Oldřicha Stefana a Karla Honzíka, později na Akademii výtvaných umění u Jaroslava Fragnera) a Filosofické fakulty UK (nejvíce mu ovšem daly podle jeho slov diskuse s Janem Patočkou), již více než čtvrt století působí na britské cambridgské univerzitě a jako hostující profesor na předních odborných učilištích v Evropě i v zámoří. U příležitosti významného ocenění uspořádal Ústav dějin umění AV ČR spolu s Fakultou architektury ČVUT nedávno soireé kolegů a osobních přátel profesora Veselého. Mezi přítomnými byli mj. doc. Lubomír Konečný a Petr Kratochvíl z Ústavu dějin umění AV ČR, prof. Ladislav Lábus, Jan Sedlák, Oldřich Ševčík a Ondřej Beneš z Fakulty architektury ČVUT, sochař Aleš Veselý, architekti Jan Matyáš, Radim Ullman a další.
Po krátkém laudatio Lubora Konečného krátce zareagoval profesor Veselý. Podotkl, že významné ocenění, kterého se mu dostalo, vnímá především jako uznání činnosti, jež má ovšem své zdroje v 60. letech minulého století, kdy v Praze spolupracoval především se třemi skupinami kolegů a přátel, jako byli architekti Karel Kouba, Jan Matyáš a Jan Štěpaník, výtvarníci Mikuláš Medek, Jan Koblasa, Karel Nepraš a Aleš Veselý a umělečtí historici František Smejkal, Bohumír Mráz, Eliška Fučíková a další. Při příležitosti ocenění Veselého vlivu na českou kulturu nelze nepřipomenout také jeho významný podíl na profilování českých architektonických časopisů Architekt (2000-2005) a Ad achitektura (2006).

Mezi osobnostmi, které podpořily udělení Annie Spink Award profesoru Veselému, byl také legendární Kenneth Frampton. Jeho doporučující dopis, který se podařilo získat, přetiskujeme v plném znění.

Ctěné radě RIBA

Je mi ctí být vyzván k nominaci uvedeného kandidáta jako letošního laureáta RIBA Annie Spink Award (Ceny RIBA Anny Spinkové). Profesor Veselý je mým blízkým kolegou na poli architektonické historie, teorie a kritiky posledních pětadvacet let od doby, kdy jsem jej požádal o sepsání kritického shrnutí mé knihy Modern Architecture: Critical History (Moderní architektura: Kritické dějiny), když byla v roce 1980 poprvé publikována.
I když se přiklonil k psanému ocenění, poskytl mi nicméně podnětnou odpověď na to, co se později stalo poslední kapitolou prvního vydání, což jak jsem od té doby zjistil, představovalo víceméně zažitý didaktický způsob Daliborovy účásti.
Při této příležitosti mi poradil, že tématům, jež jsem otevřel v poslední sekci mé knihy, se ve skutečnosti širším a vyčerpávajícím způsobem věnuje Paul Ricoeur ve své eseji Universal Civilization and National Cultures (Univerzální civilizace a národní kultury) z roku 1961.
Tato rada se stala rozhodující, neboť čtení Rocoeurovy eseje mě inspirovalo v roce 1978 k formulování mé kritické polemiky: Towards a Cricital Regionalism: Six points for an Architecture of Resistance (Ke kritickému regionalismu: šest bodů pro architektonickou rezistenci), která byla publikovanána v Anti-estetice od Hal Fostera v roce 1983. Je to určující stanovisko, které v 2. polovině 80. let vyvolalo velkou debatu a od té doby se jí těší, v široké a intenzivní podobě zejména v tzv. třetím světě.
Připomínám tuto událost, neboť z  mého pohledu nejde jen o dramatický příklad Daliborova výjimečného intelektuálního postavení v oboru, ale také o znak jeho provokativní didaktické metody jako takové.
Po svém příjezdu do Británie Dalibor Veselý začal rozvíjet svou parti pris v kurzu spolupracujícím s profesorem Josephem Rykwertem při zavádění zakladatelského doktorského programu (PhD) historie a teorie architektury na Universitě v Essexu, která vyprodukova takové významné doktorandy a absolventy, jako je Nicholas Adams, Alberto Pedrez Gomez, David Leatherbarrow, Daniel Libeskind a Simmon Pepper.
Posléze také úspěšně učil ateliér, dějiny a teorii na Škole architektury AA pod Alvinem Boyarskym až do roku 1978, kdy přešel na fakultu Školy architektury na Cambridgské univerzitě.
Veselého plná vyzrálost a pedagogická úspěšnost, s předchozím školením jak architektonickým tak filosofickým, se pro něj staly důležitým vkladem během učení na Cambridge, kde vzdělával úspěšnou generaci brilantních a angažovaných architektů, historiků a teoretiků architektury.

Dalibor je vytrvalým kritikem instrumentálního a čistě technického myšlení v architektuře a současné tendence redukovat architekturu na spekulativní, mediální manifestaci. Ve svém učení udržuje stejnou vzdálenost, řekl bych, jak od budovy jako signatury školy Franka Gehryho, tak od reduktivního stroje high-tech. Má setrvale citlivý a kritický názor, silně inspirovaný fenomenologickým diskursem Hanse Georga Gaddamera, tak jak je formulován v jeho knize Truth and Method (Pravda a metoda). Nejúplnější osvětlení Veselého kritického postoje lze následně po knize Architecture and Continuity (Architektura a kontinuita) z roku 1978 nalézt v jeho v nedávné brilantní synoptické studii Architecture in the Age of Divided Representation (Architektura ve věku rozdělené reprezentace).
Je bez jakékoli pochybnosti jedním z nejplodnějších a nejmorálnějších pedagogů britské architektonické tradice posledních dvou dekád, a proto je právem očekáváno jeho patřičné uznání Královským institutem britských architektů RIBA.
Z tohoto důvodu bych jej rád silně doporučil coby kandidáta na letošní Anni Spink Award a to bez jakékoli výhrady.

Upřímně
Kenneth Frampton
Profesor Architektury

22. září 2006