Umberto Eco oslaví osmdesátiny

Alessandria/Praha - V současnosti patří Umberto Eco k nejznámějších spisovatelům světa, před rokem 1980 jej ale znali jen literární vědci. Vyhlášený sémiotik, ceněný teoretik středověku, autor literárního manifestu postmoderny Otevřené dílo, filozofický polyhistor a italský vysokoškolský profesor se proslavil hned svým prvním románem Jméno růže (1980), jenž je díky mixu sémiotiky, analýzy bible, medievalistiky a detektivní zápletky považován za předchůdce mysteriózních thrillerů. Nyní patří k nejprodávanějším knihám po celém světě Ekův šestý román Pražský hřbitov. Ve čtvrtek 5. lednu bude Ekovi osmdesát.
    Úspěch Pražského románu piemontského rodáka zaskočil. "Byl jsem z té knihy dost nešťastný, abych řekl pravdu; ze svých šesti románů jsem právě tenhle psal s nejmenším potěšením," řekl nedávno. Titul je ovšem lehce zavádějící, či možná příznačný pro Ekův zájem o různé spiklenecké teorie, plagiáty a falza, před nimiž varuje a které s velkou erudicí ironizuje.
    Praha se v románu objevuje jen v souvislosti se známým staroměstským židovským hřbitovem, který měl při vzniku nejznámějšího antisemitského mýtu, Protokolů sionských mudrců, sehrát důležitou roli. Ale pouze literárně: pozapomenutý německý spisovatel 19. století Hermann Goedsche, který psal pod pseudonymem John Retcliffe, umístil na tento hřbitov ve své knize Biarritz z roku 1868 zcela vymyšlenou scénu údajného setkání rabínů plánujících ovládnutí světa. Tato scéna později inspirovala Protokoly.
    Samotný Eco byl přitom v Praze dvakrát, poprvé v srpnových dnech roku 1968 (zmínka o tehdejší okupaci se objevila na první stránce románu Jméno růže) a podruhé v říjnu 2000, kdy v Praze převzal Cenu Nadace Vize 97.
    Autor vědeckých studií, knih pro děti či esejů vždy říkal, že román je pokračováním vědecké a kulturněhistorické lekce či eseje vypravěčskými prostředky; jeho oblíbeným autorem je ostatně Alexandre Dumas. Nejvíce se proslavil strhující středověkou detektivku Jméno růže, která na pozadí ideologických sporů středověkého duchovenstva předkládá záhadu hodnou největších mistrů detektivního žánru. Knihy z roku 1980 se prodalo na 11 milionů, Eco za ni dostal řad cen a podle knihy byl natočen známý film. Eco začal toto dílo plné náznaků a podobenství psát v březnu 1978, kdy si údajně posteskl, že si připadá jako otrávený mnich.
    Dalším románem pak byla ironická analýza různých spikleneckých teorií Foucaultovo kyvadlo, dále následoval Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany a Pražský hřbitov.
    Umberto Eco se narodil v severoitalské Alessandrii, jeho otec pocházel ze 13 dětí a za svůj život prošel třemi válečnými konflikty. Umbertův osud údajně předurčily povídačky o původu rodinného příjmení Eco. V kruhu příbuzných se tradovalo, že příjmení dostal Umbertův děd jako nalezenec od italských úřadů a že se ve skutečnosti jedná o akronym latinského ex caelis oblatus, čili dar z nebes.
    Studia středověké filozofie a literatury na Turínské univerzitě absolvoval v roce 1954 prací o Tomáši Akvinském, která mu v rozšířené podobě pod názvem Estetika Tomáše Akvinského o dva roky později vyšla jako jeho první publikace. Druhá kniha Umění a krása ve středověké estetice jej zařadila mezi nejvýznamnější teoretiky středověku.
    Po absolvování univerzity nastoupil Eco jako editor kulturních pořadů do veřejnoprávní televize RAI, kde se poprvé přiblížil světu médií a pop-kultury. Jejich fungování a vzájemné vazby později popíše v esejích o masové kultuře Skeptikové a těšitelé.
    Klíčové pro Ekovu budoucí spisovatelskou kariéru bylo setkání se Skupinou 63, seskupením avantgardních malířů, hudebníků, spisovatelů. Eco poté vedle vysokoškolské činnosti působil také jako sloupkař měsíčníku Il Verri, časopisu zasvěceného jazykovým experimentům. Později psal do řady dalších periodik, českému čtenáři jsou známé jeho sloupky, a to jako Poznámky na krabičkách od sirek. Mezi jeho další známá odborná díla patří Teorie sémiotiky, Dějiny krásy či Dějiny ošklivosti.
    V roce 1962 vydal Eco literární manifest postmoderny, esej Otevřené dílo, v němž vyšel z předpokladu, že význam není v samotném textu ani v samotném čtenáři, ale pouze a jedině v jejich vzájemném střetnutí.
    Za celý svůj život se Eco nevzdal kariéry vysokoškolského pedagoga, působil na univerzitách v Turíně, Miláně či Boloni.
    V roce 1962 se oženil s německou učitelkou Renatou Ramgeovou, se kterou má dvě děti; dcera je architektka a syn nakladatelský redaktor.