"Stolpersteine" - dlažební kameny na památku obětí nacismu

Berlín (zvláštní zpravodajka ČTK Zuzana Lizcová) - Uctění památky obětí nacismu je i dnes, více než 60 let od konce druhé světové války, v Německu stále velmi aktuální a ožehavé téma. Před dvěma roky byl za ohromného mediálního zájmu v Berlíně otevřen monumentální památník židovského holokaustu, většími či menšími pomníky je město doslova poseté. O některé můžete doslova zakopnout. A to je právě jejich účel - takzvané "Stolpersteine" zapuštěné do dlažby chodníků dnes označují místa, kde oběti nacismu skutečně žily a pracovaly.
    Nápad na rozmístění kamenů s měděným povrchem o velikosti deset krát deset centimetrů a krátkým popisem osudu konkrétní oběti se zrodil na začátku 90. let v hlavě umělce Güntera Demniga. Při práci na projektu uctění romských obětí holocaustu mu kdosi zdůraznil, že v tomto okolí nikdy žádní "cikáni" nežili.
    Demnig si uvědomil, jak málo lidí ví, že celé rodiny byly do táborů smrti deportovány právě z jejich domu či ulice. Pustil se tedy do pátrání v archivech a záhy začal podle hesla "jeden kámen-jeden člověk" pokládat své malé pomníky na konkrétních místech.
    "Rozdíl oproti ostatním spočívá v tom, že toto je občanský projekt a v zásadě se na něm může podílet každý," vysvětluje výjimečnost kamenů Edeltraud Frankensteinová z berlínského koordinačního centra Demnigova projektu. Pomníčky jsou totiž financované převážně ze soukromých zdrojů - každý se může po zaplacení 95 eur (asi 2700 korun) stát patronem "svého" kamene. Na čí památku peníze vynaloží, závisí zpravidla na něm. Své kameny dnes mají židovské a romské oběti holocaustu, ale také odbojáři či lidé pronásledovaní kvůli homosexualitě.
    V Berlíně položil Günter Demnig první kameny v roce 1996, naplno se však projekt rozběhl až v roce 2000 s příchodem Stevena Robinse. Potomek Židů, kteří před nacisty uprchli do jižní Afriky, přijel do německé metropole pátrat po stopách zmizelých příbuzných. Záhy se do objasňování jejich osudu zapojili i  žáci berlínských škol a projekt začal rychle získávat popularitu. Stále více lidí se začalo zajímat o to, kdo dříve žil v jejich domě a ulici, kam se někdejší sousedé poděli. A řada z nich byla ochotná na uctění památky zmizelých přispět.
    Demnigův projekt má však i ostré kritiky - zejména proto, že se pomníčky nutně špiní a lidé po nich při procházení ulicemi přirozeně šlapou. Obhájci namítají, že kameny na zemi ležet musí - na fasádách by si jich kolemjdoucí při jejich velikosti jen těžko všimli. Obtížné by to bylo i z technického hlediska - pro každý kámen by bylo třeba získat souhlas majitele domu - takhle stačí plošné povolení městské samosprávy. Při čtení drobného textu se navíc lidé musí před památkou obětí doslova sklonit.
    Položení kamene provází vždy větší či menší slavnost. Neméně podstatná je však práce, která vytvoření pomníku předchází. Dárci, aktivisté i školáci se do objasňování osudu jednotlivých lidí aktivně zapojují. "To je pak jejich kámen a jejich člověk," říká spolupracovnice berlínského centra Carola Weinholzová s tím, lidé si ke "své" oběti vytvoří výjimečně osobní vazbu. Tím se jich často utrpení jedince dotkne víc než vypočítávání milionů lidských ztrát.
    "Jedna studentka mi řekla, že jeden kámen byl lepší než půlrok výuky o holokaustu", zdůrazňuje Weinholzová.
    Pokládání kamenů, které provádí vždy Demnig osobně, provází řada lehce úsměvných technických potíží. Je nutné třeba porovnávat staré mapy s  aktuálními, protože Berlín se od dob nacismu výrazně změnil - celé čtvrti zanikly. Často se také změnily názvy ulic a čísla domů. Občas je kvůli typu chodníku třeba nasadit i těžkou techniku včetně sbíječek - kámen musí být v zemi pevně usazen, aby nebyl ukraden. Nehrozí jen ze strany pravicových radikálů, ale i obyčejných zlodějů - mosaz je drahý kov.
    První kameny byly již rozmístěny i v Rakousku a Maďarsku. Bude-li zájem, plánuje Demnig projekt rozšířit i do dalších zemí. V Německu již podle svých internetových stránek www.stolpersteine.com rozmístil ve více než 190 obcích na 9000 lesklých pomníčků.