Sbohem, Stalinabade. Dušanbe zažívá přestavbu, ale za jakou cenu?

Dušanbe - Dušanbe, které bylo v letech 1929 až 1961 známé jako Stalinabad, se už léta zbavuje sovětské minulosti. Tádžikistánské úřady - ve snaze podpořit národní identitu - systematicky bourají dominanty postavené v dobách SSSR, aby uvolnily místo výškovým bytovým domům, nové infrastruktuře a ještě impozantnějším vládním budovám, napsal web Meduza. Do boomu přestavby se podle něj zapojili i developeři a obyvatelé stávajících domů bývají vysídlováni. Veřejné pobouření nad ztrátou historických budov tak ustoupilo praktičtějším obavám z ceny a důsledků přestavby.

Dušanbe bývalo sovětské město par excellence, popisuje Meduza. Když SSSR v roce 1929 oddělil Tádžikistán od Uzbekistánu a učinil z něj samostatnou sovětskou republiku, byla jeho hlavním městem obec s necelými 6000 obyvateli, známá především díky pondělnímu trhu, připomíná web. Sovětské úřady město přejmenovaly po Josifovi Stalinovi a vyslaly do něj odborníky z Moskvy a Leningradu (nyní Petrohradu), aby z něj vytvořili metropoli.

Od 30. let se řada ruských architektů snažila dát Stalinabadu moderní sovětskou tvář. Dnes po předsovětské obci nezůstala ani stopa - nejstarší budova v Dušanbe je stará něco málo přes 90 let, popisuje portál s tím, že nyní "sovětský Stalinabad ustupuje na nesčetných staveništích nezávislému Dušanbe".

Mrakodrapy nahrazují nízké budovy navržené ruskými architekty ve 20. století a malebné ulice se mění v monumentální bulváry.

Žít v Dušanbe podle Meduzy leckdy znamená město znovu objevovat, jako by se do něj člověk vracel po deseti letech. Jdete na poštu, abyste zjistili, že se bourá, líčí web.

Úřady mají seznam chráněných historických budov a památek v metropoli. K loňskému únoru však údajně obsahoval jen 12 položek. Seznam také podléhá revizi. Například bývalý prezidentský palác - neoklasicistní stavba z roku 1957, která původně sloužila jako sídlo komunistické strany - se podle médií objevil na seznamu v roce 2016. O čtyři roky později, kdy se ho úřady rozhodly zbourat, už na něm nebyl. Rozhodnutí vyvolalo debatu na sociálních sítích, přičemž někteří obyvatelé vyzývali k zachování budovy a jejímu jinému využití. Nicméně palác byl stržen.

Seznam zbořených budov se mezitím rozrůstá. Pravidelně se objevují zvěsti o dalším cíli demolice. Ústně šířené informace obvykle předcházejí oficiálnímu oznámení - které přichází na poslední chvíli, takže aktivisté mají málo času na to, aby se ohradili, popisuje portál.

"V Tádžikistánu neexistuje stejná představa o tom, co je (kulturní) 'dědictví' jako na Západě," tvrdí Paul Wolkenstein, architekt zabývající se sovětskou architekturou ve Střední Asii a na Kavkaze. "V sousedních zemích, jako je Kyrgyzstán a Kazachstán, se občanská společnost a milovníci historie mobilizují, aby demolicím zabránili. Toto hnutí se začíná objevovat také v Uzbekistánu. V Tádžikistánu někdy s rozhodnutím souhlasí dokonce i žijící architekti, jejichž díla jsou ničena," líčí Wolkenstein.

Pro někoho sovětské budovy nemusí být nutně vítaným dědictvím. "Jsou lidé, kteří hájí sovětské budovy a dědictví, ale vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině a v regionu, se mi zdá, že by tato kulturní otázka měla být položena z jiného úhlu," míní výzkumnice Tahmina Inojatovová, která se zabývá prolínáním identity, moci a městského prostoru v Tádžikistánu. "Proč potřebujeme chránit sovětské budovy? A proč se tyto budovy postavené ruskými inženýry a architekty objevily právě na tomto místě?" dodává.

Byť někteří lidé podle Meduzy jistě věří, že budovy v Dušanbe ze sovětské éry mají historickou hodnotu, běžní obyvatelé se častěji více zajímají o osud vlastních domů. V posledních letech se tam prudce zvýšila developerská výstavba, což vedlo k nucenému vystěhovávání a nelegálním demolicím, píše server. Podle něj úřady tvrdí, že se přestavba města řídí podle plánu, ale tento dokument zůstává utajen.

O demolicích se hojně diskutuje, ale lidé často váhají, zda mají protestovat razantně. Nejméně dva ochránci lidských práv, kteří se touto problematikou zabývají, byli uvězněni, upozorňuje portál. Podle Inojatovové se však někteří obyvatelé brání. Zatímco jedněm se podařilo vyjednat se soukromými developery dohody o kompenzacích, jiní se obrátili na soud. Podle Inojatovové to přináší smíšené výsledky, ale některým se povedlo své případy vyhrát. "Téměř nikdy se jim nepodaří zachránit své domy před demolicí, ale co mohou udělat, je získat pro sebe lepší (životní) podmínky: například lepší byt," vysvětluje.

Ti, kteří se dohodnou s developery, však mohou na nové bydlení čekat měsíce i roky. V některých případech se výstavba nových bytových domů zastavila kvůli korupčním skandálům, u jiných novostaveb se ukázalo, že mají vážné konstrukční nebo administrativní problémy, popisuje Meduza. Nekvalitní stavební práce a zjevné nedodržování stavebních předpisů podle ní vyvolaly u mnoha obyvatel Dušanbe nedůvěru k nové bytové výstavbě. Historie přírodních katastrof v Tádžikistánu obavy z nedostatečné bezpečnosti nových budov umocňuje, jelikož Dušanbe patří do rizikové seizmické oblasti.

Stavební boom snižuje podle serveru bezpečnost města i jiným způsobem, zejména v souvislosti s globální klimatickou krizí. Poslední léto bylo nejteplejším, jaké kdy bylo na planetě zaznamenáno; v Dušanbe teploměry pravidelně ukazovaly 35 až 40 stupňů Celsia. V minulosti se letní vedro v metropoli dalo snést díky ulicím lemovaným stromy, upozorňuje Meduza. Zatímco se v centru stále zahrady najdou, zrekonstruované bulváry jsou o poznání méně zelené. Likvidace obytných domů ze sovětské éry sebou nese i kácení stromů, které rostly v jejich dvorech. Na některých místech rostou mladé stromky, ale bude trvat desítky let, než budou schopny zajistit účinné ochlazování.

Kvalita ovzduší ve městě pravidelně překračuje nebezpečné limity znečištění a nové výškové budovy umožňují menší cirkulaci vzduchu než nízké budovy. Všudypřítomná staveniště také produkují větší množství prachu.

Otázky vyvolávají i zdroje financování vládních stavebních projektů, hlavně vzhledem k tomu, že Tádžikistán je nejchudší zemí Střední Asie. Některé velké projekty se spoléhají na financování ze zahraničí, jako například výstavba největší tádžikistánské mešity, která přijde na odhadem 100 milionů dolarů (2,5 miliardy korun), z nichž 70 procent pochází z Kataru. Významným zdrojem půjček a investic pro vládu je také Čína, ale podrobnosti těchto dohod nejsou obvykle veřejně dostupné, dodala Meduza.