Le Corbusier se narodil před 120 lety

Bern/Praha - Švýcarsko-francouzský architekt, teoretik a malíř Le Corbusier je hlavním představitelem dvou významných stylů 20. století, purismu a brutalismu. Jeho strohé železobetonové stavby i vizionářské představy sídlištních velkoměst mu kromě slávy a obdivu přinesly i nepochopení a odsouzení. Muž, který tvrdil, že "dům je stroj na bydlení", měl také velmi živé kontakty s českou avantgardou. Od narození modernisty Le Corbusiera uplyne v sobotu 120 let.
Celý život byl okouzlen přesností a funkčností nejrůznějších strojů, aut či lodí. Tato fascinace měla kořeny i v původní Le Corbusierově profesi, vyučil se hodinářským rytcem. Toto řemeslo mělo totiž tradici nejen v jeho rodném kraji (narodil se ve švýcarském La Chaux-de-Fonds), ale i v rodině. Sám se mu však nemohl dál věnovat. Od dětství měl Charles-Édouard Jeanneret, což bylo architektovo vlastní jméno, velmi slabý zrak a po třicítce zůstal dokonce na jedno oko slepý.
Tento handicap Le Corbusierovi sice způsoboval problémy, ale v mnohaleté aktivní práci mu zabránit nemohl. Zrealizoval celkem 75 staveb na několika kontinentech (první vilu už ve svých 19 letech), navrhl desítky urbanistických studií, napsal přes 40 knih, vydával několik časopisů, vytvořil stovky kreseb a maleb a pozoruhodně zapůsobil i jako designér nábytku. Proslavené je například jeho elegantní lehátko Chaise Longue, jehož kopie se dnes prodávají za desítky tisíc korun.
Le Corbusier, který si pseudonym zvolil po dědečkovi z matčiny strany a poprvé ho použil v roce 1923 (to již nějakou dobu působil v Paříži), vytvořil postupně pět bodů či stavebních prvků, jež se staly základem jeho staveb. Jednalo se o piloty, střešní zahrady, volné půdorysné uspořádání, pásová okna a volně uspořádané průčelí. Od této volnosti půdorysu i průčelního uspořádání byl odvozen i pojem "Volný plán - Plan libre", kterým se Le Corbusierova koncepce označuje.
Návrhář vyzdvihoval jako jedinečný materiál holý beton bez úprav, důraz kladl také na zeleň, světlo a prostor. Stavbu výškových budov považoval za jediné možné řešení, jak čelit "nafukování" měst. První velkou realizací v tomto směru byl Le Corbusierův návrh několikapodlažního sídliště Unité d'habitation (1952) s 337 bytovými jednotkami v Marseille. Na rozdíl od dřívějších názorů v něm propojil různé funkce - bydlení, nákupy, odpočinek i dětská zařízení v jedné budově.
Kromě několika těchto kolektivních domů (budova obdobného ražení z dílny českých architektů stojí i v severočeském Litvínově), či podle Le Corbusiera "vertikálních zahradních měst", se do učebnic dostaly i další stavby. Patří mezi ně kaple ve francouzském Ronchamp, klášterní areál La Tourette u Lyonu, dům La Roche v Paříži, vila Savoye v Poissy, budova Centrosojuzu v Moskvě, švýcarský pavilon v Paříži, domy v německém Stuttgartu nebo stavby v indickém Čandígarhu.
Bez zajímavosti nejsou vztahy Le Corbusiera s Českem, kde funkcionalismus dopadl na úrodnou půdu. Architekt několikrát v Praze s úspěchem přednášel. Byl nadšen z Veletržního paláce, velmi ho zaujalo také urbanistické řešení Baťova Zlína - vytvořil dokonce plán zástavby, který ale zůstal nerealizován. Naopak vzhled Karlových Varů ohodnotil jako "slet šlehačkových dortů". V jeho ateliéru pracovali také někteří tuzemští architekti, prvním z nich byl Vladimír Karfík.
Sociolog urbanismu či apoštol moderny (jak se Le Corbusierovi přezdívalo) bývá někdy obviňován, že jeho teorie bydlení v Zářících městech iniciovaly masovou bytovou výstavbu v 60. až 80. letech minulého století, která vedla k odcizenému prostředí. Odborníci na modernu se proti tomu ale ohrazují. Architekt, jež zemřel na infarkt v moři 27. srpna 1965, má řadu následovníků. Pohřben je vedle své ženy ve francouzském Roquebrune, v zemi, která se mu stala druhým domovem.