Busta Havla ve Štrasburku je sochařsky nezvládnutá

Uveřejněný text působí jako vyvážený a objektivní, ale už to, že je nadepsán citací slov Jiřího Středy, která hodnotu busty Václava Havla zpochybňují, takovým není. V jeho prvním odstavci je správně uvedeno, že bustu v Čechách sotva kdo viděl, a pokud ano, potom jenom na reportážních fotografiích. Platí to i o obou jí odsuzujících sochařích, Michalu Blažkovi a Jiřím Středovi, a téměř s jistotou i o těch, kdo protestní petici proti ní Blažkovi tak snadno podepsali. Na rozdíl od nich bustu (i její další tři varianty a rozsáhlý soubor doprovodných kreseb – ta v pozadí na fotografii není kresbou Lubomíra Janečky, ale Jiřího Sozanského; to jen pro přesnost) Václava Havla pro Radu Evropy známe. A nejenom ji,ale snad veškerou letitou práci vynikajícího sochaře a kreslíře L.Janečky, a to už od dob jeho studií na AVU, přes všechny její další etapy, před i po emigraci do USA v roce 1985. Rukama prošly nám stovky jeho skvělých, výrazně sochařsky cítěných kreseb mimořádné výpovědní síly. Z výstav, které se zde po jeho odchodu do emigrace uskutečnily v Uherském Hradišti, v Kroměříži, v Uherském Brodě a v Šumperku zhruba polovina proběhla právě v šumperské Galerii Jiřího Jílka v naší dramaturgii. Už proto nemůžeme mlčet k nepodloženým, až nehorázně nespravedlivým soudům o kvalitě jeho práce. Odpověděli jsme i na článek v Lidových novinách (Dopisy redakci, úterý, 23. 10. 2012), stejně jako Jana Machalická o den později, která ve svém textu „Neřízená střela opět na scéně“ (sloupec na straně 9, LN 24. 10.) charakterizovala přesně povahu Blažkových výpadů. Co k tomu dodat? Snad jenom to, že neověřené texty a nepodložené petice zpochybňují věrohodnost obojího a, třeba i neúmyslně, škodí… někdy i nenapravitelně.

Anežka a Miroslav Kovalovi