 |
Výstava – Věra a Vladimír Machoninovi 60‘ / 70‘
Machoninovi: Architektura navzdory
„Zdá se nám potřebné říct, že se lidem lépe nežilo, že na husákovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic – a že to dobré, co tehdy vzniklo, vzniklo režimu navzdory.“
Francouzský architekt Henri Labrouste napsal, že stavby by neměly vyjadřovat ideál krásy, nýbrž společenské potřeby lidu. Vrchol tvorby Věry a Vladimíra Machoninových spadá bohužel do časů, kdy „…slova lid lze prakticky užívat jako jakési šifry pro stranu, kdykoliv se použití pravého jména jeví neúnosné či nevýhodné,“ jak výstižně uvedl Petr Fidelius ve své studii Jazyk a moc. Lze tedy československou architekturu 60. a zvláště 70. let šmahem onálepkovat adjektivy komunistická či normalizační? Normalizace opravdu byla obdobím totálního úpadku, kdy režim pronásledoval, zavíral, mučil a například na hranicích i vraždil své odpůrce. Ona barvotiskově laskavá podoba, kterou se dnes někteří tvůrci, nejčastěji filmů a seriálů, snaží pod jakousi ochrannou známkou „retro“ této době přiřknout, je falešná.
Přesto není spravedlivé tvorbu Machoninových s normalizací asociovat. Jejich stavby jistě vznikaly navzdory dominující představě o tom, co je „krásné“. Ale zároveň – a to je třeba zdůraznit – i navzdory snům stranických sekretariátů o unifikaci životního prostoru „mezi Rostockem a Vladivostokem“. Nakolik je negativní vnímání staveb z normalizačních dekád odrazem čistě estetických kritérií a nakolik k němu přispívá účel, za jakým objekt vznikl, potažmo to, jaká instituce v něm sídlila? V soupisu díla Machoninových nejsou politicky brizantní stavby, nepočítáme-li ambasádu ve „spřátelené“ NDR, takže kritiky směrem k nim nejsou tak ostré jako vůči některým jejich kolegům.
Avšak najdou se ti, kteří Kotvu s heslem „Sláva KSČ“ na atice kritizují jako stavbu, která v době socialismu vytvářela zdání blahobytu. Machoninovi ji ale neprojektovali jako symbol pofidérního nadbytku, maskujícího skutečný stav společnosti, ale jen jako svébytnou, unikátní budovu. Kromě toho právě Kotva generovala neobvyklá společenská témata, pokukující spíše na západ od našich hranic: od slavného sloganu „Kotva je tu pro Vás“ až po méně známý fakt, že logo Kotvy bylo zřejmě vůbec první reklamou na sportovním dresu u nás - už před revolucí je na svých hrudích nosili fotbalisté Sparty, do té doby věc nevídaná.
Stejně tak karlovarský Thermal je možné jednoduše zatratit. Ale právě na něm lze demonstrovat, že dílo Machoninových bylo ukotvené v evropském architektonickém kontextu. Tvůrci objeli všechna podobná festivalová kina v zahraničí, aby mohli stvořit budovu, bez níž by se nejvýznamnější český kulturní počin roku, filmový festival, dodnes neobešel. Mimochodem, obyvatelé Varů rádi Thermal kritizují, ale stejně rádi si jdou zaplavat do hotelového bazénu, unikátně vetknutého do skály nad městem.
Tvorba Machoninových je navíc přes evropské inspirační vlivy autentická. Co jiného než antropologicky bytostná autenticita se skrývá v jejich rodinné vile, skryté v serpentině jednoho ze smíchovských kopců? Ukázkový brutalismus, kdy je zděná architektura kombinována s obkladem z Atmofixu, očekávatelný spíše u administrativní budovy či obchodního domu. Zde je ale použit u nejsoukromější stavby, jakou architekt může stvořit, u vlastního domu. To je náš výraz, tomu věříme, proto v něm chceme žít, jakoby skrze něj tvůrci říkali, ať už je obecně sdílený názor na to, jak má rodinné sídlo vypadat, jakýkoli.
Je-li řeč o rodině, pak právě u Machoninových není možné toto téma pominout. Už proto, že výrazných manželských tvůrčích párů není v dějinách naší architektury mnoho. Ale i proto, že asi v málokteré municipalitě významu Prahy najdeme těsně vedle sebe realizace dvou architektek - matky a dcery. Věra Machoninová a Pavla Kordovská definovaly v rozpětí téměř dvou desetiletí prostor Budějovického náměstí. Machoninová je autorkou urbanistického generelu náměstí, stanice metra a Domu bytové kultury a navrhla zde také dvě administrativní budovy. Na jejich místě dcera postavila v tvůrčím tandemu s manželem Petrem Kordovským bankovní budovy. Vlastním, od rodičů rozhodně neopisujícím rukopisem, zároveň však s maximálním možným respektem k původnímu hmotovému řešení.
Pozoruhodnou genovou dispozici k výjimečnosti vykazuje i mužská linie rodiny. Tři bratři – Vladimír, Pavel i Sergej Machoninovi – dosáhli každý ve svém oboru zcela mimořádných výsledků. Pavel byl vůdčí osobností generace českých sociologů 60. let, Sergej patřil k nejuznávanějším poválečným teatrologům a kulturním publicistům. Spojovala je i další skutečnost. Zatímco se všichni po Únoru 1948 aktivně zapojili do budování komunistického systému, po Srpnu 1968 je tento systém z veřejného života vyřadil. Pavel Machonin byl jako „pravicový element“ jmenován v Poučení z krizového vývoje, pouť Sergeje Machonina v 70. letech vedla dokonce až k Chartě 77.
Vladimír, stejně jako Věra, nepodepsal souhlas se sovětskou okupací, a tak mohli v dalších letech oba tvořit jen omezeně. To, že jejich nejvýraznější realizace byly dokončovány v 70. letech, nesvědčí o konformitě vůči husákovskému vedení, ale o tehdy běžné délce stavebních prací. Proto je nespravedlivé označovat je za komunistické architekty. Ke své smůle měli silný a odvážný rukopis. Proto ve veřejných diskusích logicky rezonují víc, než práce někoho daleko méně výrazného, třebaže politicky mnohem přizpůsobivějšího.
Dvojí kódování moderní architektury dle Charlese Jenckse, podle nějž má dílo umožňovat elitní i populární interpretaci, nemohlo v tzv. socialistické zemi fungovat. Široká populace v něm totiž vždy (a z hlediska tehdejší optiky logicky) musela vidět snahu režimu budovat si skrze výrazné stavby své spektakulární pomníky. Machoninovi jsou důkazem, že tomu tak zdaleka vždy nebylo. A s použitím této dichotomie – kterou elitu budeme při dekódování jejich architektury považovat za rozhodující? Komunistické aparátčíky, kteří manžele Machoninovy nepozvali na otevření Kotvy? Nebo elitu skutečnou, uměleckou? Ta jejich rukopisu namnoze rozuměla. Důkazem budiž projekty vil, které Věra Machoninová vytvořila pro ikony české režie - filmové (Věra Chytilová) i divadelní (Otomar Krejča), i když byl nakonec realizován jen Krejčův dům.
Dnes, s odstupem několika desetiletí, je šance překonat tehdejší přepolitizované vnímání architektury. Lze konstatovat, že architektura Věry a Vladimíra Machoninových je architekturou sui generis, architekturou navzdory. Jediné, čemu není navzdory, je jejich vlastní tvrdošíjná představa o správnosti cesty, po níž se vydali a z níž nikdy nesešli. Už proto zasluhují obdiv.
Galerie Jaroslava Fragnera
22. prosince 2010 – 30. ledna 2011
Výstava se koná pod záštitou ministra kultury Jiřího Bessera.
Pořadatel | Galerie Jaroslava Fragnera
Spolupořadatelé | MČ Praha 1, NG v Praze
Kurátoři | Pavel Směták, Klára Pučerová
Spolukurátor | Radomíra Sedláková
Grafická úprava | Robert V. Novák
Ve spolupráci | Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní technické muzeum, Muzeum umění Olomouc, Útvar rozvoje hlavního Města Prahy
„Zdá se nám potřebné říct, že se lidem lépe nežilo, že na husákovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic – a že to dobré, co tehdy vzniklo, vzniklo režimu navzdory.“
Karel Strachota, Mýty o socialistických časech
Francouzský architekt Henri Labrouste napsal, že stavby by neměly vyjadřovat ideál krásy, nýbrž společenské potřeby lidu. Vrchol tvorby Věry a Vladimíra Machoninových spadá bohužel do časů, kdy „…slova lid lze prakticky užívat jako jakési šifry pro stranu, kdykoliv se použití pravého jména jeví neúnosné či nevýhodné,“ jak výstižně uvedl Petr Fidelius ve své studii Jazyk a moc. Lze tedy československou architekturu 60. a zvláště 70. let šmahem onálepkovat adjektivy komunistická či normalizační? Normalizace opravdu byla obdobím totálního úpadku, kdy režim pronásledoval, zavíral, mučil a například na hranicích i vraždil své odpůrce. Ona barvotiskově laskavá podoba, kterou se dnes někteří tvůrci, nejčastěji filmů a seriálů, snaží pod jakousi ochrannou známkou „retro“ této době přiřknout, je falešná.
Přesto není spravedlivé tvorbu Machoninových s normalizací asociovat. Jejich stavby jistě vznikaly navzdory dominující představě o tom, co je „krásné“. Ale zároveň – a to je třeba zdůraznit – i navzdory snům stranických sekretariátů o unifikaci životního prostoru „mezi Rostockem a Vladivostokem“. Nakolik je negativní vnímání staveb z normalizačních dekád odrazem čistě estetických kritérií a nakolik k němu přispívá účel, za jakým objekt vznikl, potažmo to, jaká instituce v něm sídlila? V soupisu díla Machoninových nejsou politicky brizantní stavby, nepočítáme-li ambasádu ve „spřátelené“ NDR, takže kritiky směrem k nim nejsou tak ostré jako vůči některým jejich kolegům.
Avšak najdou se ti, kteří Kotvu s heslem „Sláva KSČ“ na atice kritizují jako stavbu, která v době socialismu vytvářela zdání blahobytu. Machoninovi ji ale neprojektovali jako symbol pofidérního nadbytku, maskujícího skutečný stav společnosti, ale jen jako svébytnou, unikátní budovu. Kromě toho právě Kotva generovala neobvyklá společenská témata, pokukující spíše na západ od našich hranic: od slavného sloganu „Kotva je tu pro Vás“ až po méně známý fakt, že logo Kotvy bylo zřejmě vůbec první reklamou na sportovním dresu u nás - už před revolucí je na svých hrudích nosili fotbalisté Sparty, do té doby věc nevídaná.
Stejně tak karlovarský Thermal je možné jednoduše zatratit. Ale právě na něm lze demonstrovat, že dílo Machoninových bylo ukotvené v evropském architektonickém kontextu. Tvůrci objeli všechna podobná festivalová kina v zahraničí, aby mohli stvořit budovu, bez níž by se nejvýznamnější český kulturní počin roku, filmový festival, dodnes neobešel. Mimochodem, obyvatelé Varů rádi Thermal kritizují, ale stejně rádi si jdou zaplavat do hotelového bazénu, unikátně vetknutého do skály nad městem.
Tvorba Machoninových je navíc přes evropské inspirační vlivy autentická. Co jiného než antropologicky bytostná autenticita se skrývá v jejich rodinné vile, skryté v serpentině jednoho ze smíchovských kopců? Ukázkový brutalismus, kdy je zděná architektura kombinována s obkladem z Atmofixu, očekávatelný spíše u administrativní budovy či obchodního domu. Zde je ale použit u nejsoukromější stavby, jakou architekt může stvořit, u vlastního domu. To je náš výraz, tomu věříme, proto v něm chceme žít, jakoby skrze něj tvůrci říkali, ať už je obecně sdílený názor na to, jak má rodinné sídlo vypadat, jakýkoli.
Je-li řeč o rodině, pak právě u Machoninových není možné toto téma pominout. Už proto, že výrazných manželských tvůrčích párů není v dějinách naší architektury mnoho. Ale i proto, že asi v málokteré municipalitě významu Prahy najdeme těsně vedle sebe realizace dvou architektek - matky a dcery. Věra Machoninová a Pavla Kordovská definovaly v rozpětí téměř dvou desetiletí prostor Budějovického náměstí. Machoninová je autorkou urbanistického generelu náměstí, stanice metra a Domu bytové kultury a navrhla zde také dvě administrativní budovy. Na jejich místě dcera postavila v tvůrčím tandemu s manželem Petrem Kordovským bankovní budovy. Vlastním, od rodičů rozhodně neopisujícím rukopisem, zároveň však s maximálním možným respektem k původnímu hmotovému řešení.
Pozoruhodnou genovou dispozici k výjimečnosti vykazuje i mužská linie rodiny. Tři bratři – Vladimír, Pavel i Sergej Machoninovi – dosáhli každý ve svém oboru zcela mimořádných výsledků. Pavel byl vůdčí osobností generace českých sociologů 60. let, Sergej patřil k nejuznávanějším poválečným teatrologům a kulturním publicistům. Spojovala je i další skutečnost. Zatímco se všichni po Únoru 1948 aktivně zapojili do budování komunistického systému, po Srpnu 1968 je tento systém z veřejného života vyřadil. Pavel Machonin byl jako „pravicový element“ jmenován v Poučení z krizového vývoje, pouť Sergeje Machonina v 70. letech vedla dokonce až k Chartě 77.
Vladimír, stejně jako Věra, nepodepsal souhlas se sovětskou okupací, a tak mohli v dalších letech oba tvořit jen omezeně. To, že jejich nejvýraznější realizace byly dokončovány v 70. letech, nesvědčí o konformitě vůči husákovskému vedení, ale o tehdy běžné délce stavebních prací. Proto je nespravedlivé označovat je za komunistické architekty. Ke své smůle měli silný a odvážný rukopis. Proto ve veřejných diskusích logicky rezonují víc, než práce někoho daleko méně výrazného, třebaže politicky mnohem přizpůsobivějšího.
Dvojí kódování moderní architektury dle Charlese Jenckse, podle nějž má dílo umožňovat elitní i populární interpretaci, nemohlo v tzv. socialistické zemi fungovat. Široká populace v něm totiž vždy (a z hlediska tehdejší optiky logicky) musela vidět snahu režimu budovat si skrze výrazné stavby své spektakulární pomníky. Machoninovi jsou důkazem, že tomu tak zdaleka vždy nebylo. A s použitím této dichotomie – kterou elitu budeme při dekódování jejich architektury považovat za rozhodující? Komunistické aparátčíky, kteří manžele Machoninovy nepozvali na otevření Kotvy? Nebo elitu skutečnou, uměleckou? Ta jejich rukopisu namnoze rozuměla. Důkazem budiž projekty vil, které Věra Machoninová vytvořila pro ikony české režie - filmové (Věra Chytilová) i divadelní (Otomar Krejča), i když byl nakonec realizován jen Krejčův dům.
Dnes, s odstupem několika desetiletí, je šance překonat tehdejší přepolitizované vnímání architektury. Lze konstatovat, že architektura Věry a Vladimíra Machoninových je architekturou sui generis, architekturou navzdory. Jediné, čemu není navzdory, je jejich vlastní tvrdošíjná představa o správnosti cesty, po níž se vydali a z níž nikdy nesešli. Už proto zasluhují obdiv.
Jakub Železný
text je se svolením autora převzatý z katalogu výstavy
(editoři Pavel Směták, Klára Pučerová)
(editoři Pavel Směták, Klára Pučerová)
Galerie Jaroslava Fragnera
22. prosince 2010 – 30. ledna 2011
Výstava se koná pod záštitou ministra kultury Jiřího Bessera.
Pořadatel | Galerie Jaroslava Fragnera
Spolupořadatelé | MČ Praha 1, NG v Praze
Kurátoři | Pavel Směták, Klára Pučerová
Spolukurátor | Radomíra Sedláková
Grafická úprava | Robert V. Novák
Ve spolupráci | Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní technické muzeum, Muzeum umění Olomouc, Útvar rozvoje hlavního Města Prahy
2 komentáře
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
Obdiv
David Chmelař
29.12.10 11:35
luxus
luxus
29.12.10 12:47
zobrazit všechny komentáře
